Divák se stává, alespoň na začátku představení, součástí příběhu, protože většinu nabízených situací dobře zná. Ztotožní se jak s manželem, který se dožaduje pozornosti v podobě pomoci, ale jen překáží, tak s ženou, která by ráda byla v roli dokonalé manželky i matky, ale dělá chyby. On ji musí uprosit, aby se nechala obejmout, ona si musí o „obyčejné, úplně normální objetí“ říct. Jediné společné, co jim zbývá, jsou děti a konzumní věci, jako je domácnost sestavená z Ikea nábytku a jídlo. Společné vzpomínky (kačer, sexy červený obleček, který žena už nemůže zapnout) je už nedokáží ani rozveselit ani spojit.

„Proč chceme být lepší než naši rodiče“, zazní v představení, když děláme stejné chyby a „nikdy jsme nenavštěvovali žádný kurz: Jak se stát lepším manželem a rodičem“? Proč spolu nemluvíme, neřešíme problémy, nekomunikujeme?! Komunikace mezi partnery je hlavním tématem inscenace stejně tak jako stírání reality a fikce. Oba partneři spolu komunikují ve většině případech přes mikrofony, které ještě více navozují pocit odcizenosti i nereálnosti. Také všudypřítomné pojízdné bedny symbolizují v podobě vystavěných překážek, zdí a nalepených dvoujazyčných nápisů, nedorozumění v podobě chybějící komunikace. Všechny jejich emoce proudí skrze tanečnici na scéně, která svými pohyby vyjadřuje pocity odehrávající se uvnitř manželů. Zcizující faktor, který funguje nezávisle na ději a který odráží jakousi nadrealitu, představuje pár mladíků vařící si večeři. Působí, jakoby se dívali na televizi, v které právě běží film: Scény z manželského života (Ingmar Bergman, 1974). Podobnou roli zde zastává i dívka - zapisovatelka, která připomíná horlivou recenzentku. Diváci - herci, promítané dokumenty (zachycují Bergmana v tisku, procházku manželů a jejich společné představení), úvodní citace z periodik či paragrafů, čtení replik ze scénáře a závěrečné pozvání diváků ke stolu, narušují divadelní realitu a zároveň odkazují k potřebě a nutnosti komunikace.

Bohužel komunikace mezi herci a diváky přestává v polovině představení fungovat, a znovu navázat ono křehké spojení se povede až na konci představení. Podobně je tomu i s tempo - rytmem představení. Zpočátku se aktérům daří udržet divákovu pozornost i sympatie nápaditými dialogy, vtipnými glosami, sarkastickými poznámkami a děj plyne svěže. V druhé polovině pak ale dochází k útržkovitému vyprávění. Děj přerušují vzpomínkové výlety do minulosti, které představení příliš nesvědčí. Přibývá hluchých míst, které děj zpomalují, stejně tak jako bezvýznamné opakování a umělé natahování některých scén. I přesto však Stage Code vytvořili zajímavé a přínosné představení.

_{Premiéra proběhla v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu 15.10. v divadle Alfréd ve dvoře.}

Performeři: Andrea Miltner, Daniela Voráčová, Philipp Schenker
Koncepce: Stage code
Produkce: Milena Fabiánová a SPREAD




Fotografie jsou převzaty z: www.alfredvedvore.cz