Dokument René,
natáčený od roku 1989 do roku 2007, je jedním z dalších výborně zpracovaných děl pod taktovkou Heleny Třeštíkové. Její nevyčerpatelná energie je obdivuhodná, zvlášť u tak nákladných a časově náročných snímků.
Napínavý a poutavý děj, výborná práce s kamerou, ponurá atmosféra a syrový příběh. Tak by se dal charakterizovat pětaosmdesátiminutový příběh muže sledovaného dlouhých osmnáct let. Rozhodně nic jednoduchého. Tedy pokud točíte s člověkem jménem René Plášil.
V době, kdy začala Třeštíková s Reném spolupracovat, mu bylo šestnáct let. René se tehdy ocitl ve vězení pro mladistvé v Libkovicích. Za krádeže v hodnotě 17 000 Kč dostal dva a půl roku nepodmíněně. To, že bude René ve své kriminální dráze pokračovat, nemohla režisérka vědět. Naštěstí zde zapracovala jakási intuice, díky které spolupráce nezanikla. Poté, co se však, v rámci filmu, stáváme svědky vyloupení bytu paní Třeštíkové samotným Reném, žasneme nad volbou jejich další spolupráce. Hlavně ze strany samotné režisérky. Během projekce filmu a debaty s tvůrci v městské knihovně v Praze, kam byl v dubnu 2008 výjimečně připuštěn i René, který měl v té době zákaz návštěvy hlavního města, si o vyloupení bytu oba krásně zavtipkovali. Je vlastně pravda, že poprvé v historii české kinematografie vznikl film, v němž ,,herec“ vykradl svého režiséra. Díky dalšímu natáčení se Třeštíková dostala až do roku 2007, kde příběh ukončila. Kdyby možná dokument utnula již v roce 1990, kdy ke krádeži došlo, a snímek tedy nedotočila, nezískala by za něj ani
cenu pro nejlepší evropský dokument.
Celkové vyznění filmu není zcela rozpoznatelné. René je zpočátku uveden jako dospívající muž, který neměl jednoduché dětství. Otec, muzikant, o kterém se ve filmu dozvídáme jen zřídka, ani matka, z filmu jasně zřetelná jako psychicky labilní, bezmocná, sice milující, ale od syna se distancující továrnice, nejeví o Reného dostatečný zájem. Závisela jeho nepoučitelná kriminální budoucnost tedy na špatné výchově, společnosti a režimu? Další možností jeho ,,neúspěchu“ mohla být i chyba nápravných zařízení a věznic, které neplnily funkci, kterou měly. René v jedné ze svých knih dokonce píše:
,,V 16 letech jsem byl zavřenej na dva a půl roku natvrdo. Soudce věděl, kam mě posílá. Že mě tam nikdo převychovávat nebude a že se naučím společnost nenávidět. Určil mi tím cestu do života.“ Nebo si za to mohl René sám svým přístupem k životu? Je pravda, že měl nespočet možností se zlepšit. Měl šanci žít normální život, pracovat a poctivě vydělávat peníze. Podle jeho slov se však v nápravných zařízeních napracoval dostatečně. A peníze? Ty se dají vydělat přece mnohem jednodušší a rychlejší cestou než prací.
Právě díky některým názorům a postojům jsme jako diváci nuceni si položit otázku, zda typ člověka jako je René vůbec stojí za nějakou pozornost. Člověk takového formátu se přece nikdy nepolepší. Nebo snad ano? Jedině, že by chtěl on sám. Z filmu je ale jasně patrné, že o nic takového nestojí. Díky skvěle vytvořené atmosféře filmu jsme však, přes všechny antipatie k aktéru samotnému, donuceni soucítit s ním a pokaždé, když je propuštěn z vězení, jsme plni očekávání, jak s životem dál naloží. Bohužel nás svým rozhodnutím vždy zklame a my v něm postupně ztrácíme důvěru. Helena Třeštíková nám tedy během celého filmu dává na výběr.
Nesnášet ho? Litovat ho? Snažit se mu porozumět? K tomu všemu se dozvídáme o jeho vysokém IQ a literárních schopnostech. René přiznává, že psaní ho baví a že tím dělá alespoň něco užitečného. Živit by se tím ovšem nechtěl, protože podle svých slov, by musel psát jen jednoduché příběhy, nikoli hlubší myšlenky. Prý kvůli dobré prodejnosti. V tu chvíli už nám není jasné vůbec nic. Máme dokonce pocit, že si z nás hlavní aktér filmu dělá legraci. Jak je možné, že tak nadaný a chytrý člověk se nedokáže poučit ze svých činů a žít slušný a normální život? Pokud je přece natolik inteligentní, jak se o něm tvrdí, nemůže k životu přistupovat daným způsobem? René má ovšem na obě otázky vysvětlení. Například tvrdí, že svoboda je pro něj sice důležitá, ale pryč z vězení nechce, jelikož venku má spoustu starostí a problémů, proti kterým je ve vězení chráněn, a může v klidu psát. Má strach, že by pobyt na svobodě neměl dobré účinky a stejně by ho dříve nebo později zavřeli znovu. Zde jsou nám tedy předloženy další z Reného názorů, které, ať chceme nebo ne, stojí za zamyšlení. Stejně tak jeho tři vydané knihy:
Běžec na trati k…, Bohové s.r.o. a Deník zapomenutého si zaslouží naši pozornost a zamyšlení. Už jen nevídaný zájem a prodejnost knih vypovídá o jejich kvalitě.
Helena Třeštíková nám tedy předkládá poutavý příběh nadaného, vysoce inteligentního, ale nepoučitelného vězně, který má svoji hlavu a stojí si za svými názory, které nejsou každému po srsti. Příběh, který stál režisérku mnoho práce a úsilí a který dovedla do zdárného, leč smutného konce, nás z hlediska charakterového sice nepotěší, ovšem z hlediska uměleckého rozhodně ano.
Zdroj foto:http://docalliancefilms.com/