V devatenácti jsi přišel dobýt pražský písničkářský svět. Určitě jsi dorazil s nějakými reálnými, či méně reálnými představami. Když se ohlédneš zpětně, naplnily se tvé představy? Měl jsi třeba nějaký konkrétní cíl. Podařilo se ti ho dosáhnout?
Mé představy, s nimiž jsem do Prahy přijel, reálné nebyly a musel jsem je hodně rychle přehodnotit.
Písničkářství je nekomerční sféra, a tudíž běh na dlouhou trať. Na této trati si ovšem připadáte svobodnější, což není k zahození. Mým cílem tenkrát bylo, hrát někde alespoň jednou za měsíc, ale i toho se mi podařilo dosáhnout až v posledních dvou letech. Život mě také poučil, že nadšení musí podpořit práce a dřina, ale i ta člověka obohatí. Všeho si potom mnohem více váží.

Doporučil by jsi třeba dnes jiným mladým muzikantům, aby se vydali v tvých šlépějích, opustili rodnou hroudu a ztratili se ve velkoměstě? Slovo ztratit jsem použila záměrně, neboť si myslím, že se tak musí cítit každý, kdo se poprvé ocitne v Praze. Jak jsi se vlastně tehdy cítil ty?
Měl by to zkoušet pouze člověk, kterému nevadí samota. Opustí-li rodnou hroudu fyzicky, určitě by jí neměl opouštět duševně a už vůbec netrhat rodinná pouta. Jinak se ztratí kdekoliv. Pokud jde o mě, já se i zpočátku cítil v Praze relativně dobře. Měl jsem kde bydlet, a brzy našel práci, což je základ. Hm..., je ale pravda, že s této doby pochází nejvíc mých depresivních písniček...

Objevila se Praha v nějaké tvé písni? Našel jsi si v Praze „tichý kout“, kam rád chodíš, kde třeba nabíráš energii a inspiraci?
Snad jen v „Eposu o Bivojovi“, kde se děj legendy odehrává na Vyšehradě. Jinak o Praze nezpívám, ale ani o Rumburku. Mé písně jsou především příběhy, málokdy obrazy. Praha má spousty malebných zákoutí, ale energii a inspiraci nabírám ve svém vnitřním světě a ve vnějším životě jako takovém.

Na cédéčku s tebou hrají a zpívají také hosté – například Martina Trchová. Podle jakého klíče jsi si je vybral? A znamená to, že když tě třeba požádají oni, budeš jim na oplátku hrát zase na jejich cédéčku? Uskutečnili jste někdy společný koncert, tedy v takovém složení, v jakém jste cédéčko natočili? Jak dlouho jsi na něj sbíral písničky. Zajímalo by mě, jaký časový horizont pokrývají.
Každý z hostů na CD přinesl něco ze svého umu a talentu a klíčem k výběru byl jejich osobitý projev. Na cédéčko některého z nich bych mohl možná přispět textem, možná i zpěvem, ale to je vše. Nemyslím si totiž o sobě, že bych byl nějaký kytarový či mandolínový virtuóz. Společný koncert všech zúčastněných hostů se zatím nepodařilo uskutečnit, ale téměř na každém mém vystoupení se objeví alespoň jeden z nich. Na samotném cédéčku jsem pracoval intenzivně necelý půlrok, jinak jsou na něm písně napsané v letech 2001 až 2003. Výjimkou je píseň „Sám sebe kradu“ z roku 1999.

Na obalu cédéčka jsi vyfocen v oknech vyřazeného vagónu. Kdepak jsi ho objevil a proč jsi zrovna tuhle fotku zvolil. Má to posluchač chápat coby symboliku jakési věčné pouti?
Vagón jsme objevili na louce mezi Černým Mostem a Horními Počernicemi. Fotky i jejich koláž jsou dílem mé ženy Jany. Myslím si, že určitě něco symbolizují, ale na to se jí raději neptám...

Tvé texty jiskří vtipem a když zpíváš o ženách, nebo vůbec o vztazích muž a žena, děláš si z nich spíše legraci, než aby jsi kouzlil romantické oslavy dívčích půvabů. Reaguješ tím snad na přehršel sentimentálního lkaní nad láskou v současné hudbě, nebo je to tvůj osobitý pohled na ženy? A souhlasíš se rčením, které říká, že humor je kořením každého partnerského svazku?
Rozhodně. Humor je kořením všeho, včetně partnerských vztahů. Ženy obdivuji především pro jejich vůli nevzdávat se za žádných okolností. Každá žena má svou krásu a přitažlivost, i když někdy nejsou vidět na první pohled, neboť je překrývá tíha života, nebo zbytečná společenská uniformita. Obecně to samozřejmě platí i o mužích. Sentimentální lkaní nad láskou opravdu není má parketa. Texty tohoto typu jsem psal ve čtrnácti-patnácti letech. Už jsem z nich vyrostl. Jiným textařům bych je však nevyčítal, pokud je doopravdy nenapadne nic jiného...

Vidíš sebe v roli toho, kdo má druhé bavit, nebo spíš „poučovat“? Někdo tvrdí, že herec, muzikant, zpěvák jsou vlastně „šašci“, kteří nemají filosofovat, ale šířit zábavu. Kde spatřuješ hranici mezi zábavou a jakýmsi uměním? Co myslíš, že v současnosti lidé od „umělců“ očekávají.
Lidé očekávají, že nebudou litovat svého času, který se rozhodnou „umělcům“ věnovat. Pokud chci něco sdělit, musím to udělat zábavnou formou. A zábava neznamená pokaždé legraci a legrace neznamená pokaždé zábavu. Umění by se mělo především líbit, jinak je jako šálek bez dna: Kdo hodně chce, vymyslí smysl pro jeho existenci, ale původní účel chybí. Obdivuji umělce, kteří dokáží zaujmout publikum celý večer tragédiemi či filozofováním. Já toto nedokážu, proto je většina mých písniček pro pobavení, i když se každou snažím něco sdělit. Kromě toho mám radost, když se lidé smějí.

Protloukat se životem coby písničkář není asi jednoduché. Určitě někdy narážíš na nevstřícnost a nepochopení některých provozovatelů, či produkčních různých klubů a jiných zařízení. Mnohdy jsi určitě musel některé z nich přesvědčovat o kvalitě své tvorby. Nemáš pak třeba chuť s hraním praštit a věnovat se tomu, na co ti teď nezbývá čas, třeba zrovna fotografování, které máš rád?
Sám nejsem vlastníkem klubu, proto je naprosto normální, že musím přesvědčovat tyto lidi o svých kvalitách. Vadí mi však, když majitel klubu muzikanta odmítne, aniž je ochoten si poslechnout byť jedinou ukázku jeho tvorby. Být písničkářem je na jednu stranu těžší a na druhou lehčí. Těžší je zaujmout publikum, neboť kapela je hudebně pestřejší. Lehčí jsou hodiny secvičování. Žádná kapela se nesejde tolikrát, jako písničkář. Navíc písničky mohu v klidu pilovat doma. Mnohem lépe se také dohodnu jaké písničky hrát a jak je hrát.

Vedle hudby zvládáš ještě malovat. Asi to bude pro tebe znamenat odreagování od notiček a slov. Co maluješ nejraděj? A namaloval jsi někdy třeba akt? Už jsi uspořádal nějakou výstavu? Vím, že jednu chystáš na jaro. Je těžší získat prostor k uskutečnění výstavy, nebo ke hraní?
Můj svět fantazie se dá rozdělit na příběhy a obrazy. Příběhy většinou zhudebňuji a obrazy většinou maluji. Jde to i naopak i jinak. Nejraději maluji ženy, takže i aktů jsem namaloval dost. V květnu sice výstavu chystám, ale pouze jednovečerní, a i ta bude spojena s koncertem. Měla by se uskutečnit 17. 5. ve Vinohradském kavárenském divadle. Jinak se snadněji shánějí prostory pro koncert, než pro výstavu.

Existuje v Praze prostor, který by jsi mohl označit za svou stálou scénu, kde vystupuješ pravidelně? Vzniklo to náhodou, nebo ti prostě vyhovuje ze všech nejlíp?
Nejčastěji vystupuji v čajovně Romantinka v Praze, ale nijak pravidelně. Čajovna mi vyhovuje pro svou kouzelnou domácí atmosféru. Naše spolupráce vznikla poté, kdy mě její majitelé slyšeli na společném vystoupení s Janem-Matějem Rakem. Můj nejbližší koncert v Romantince se uskuteční 24. března. Kdo si udělá čas, může se těšit i na Frantu Vlčka a duo Nestíháme.

Lákají tě víc komorní prostředí pro třicet diváků, nebo prostory, kam se jich vejde od nějakých dvou set?
Velké prostory typu kulturních domů mi nevyhovují především z důvodu, že účinkující diváky nevidí, ale zpívá pouze do tmy. Až po písničce se ozve potlesk. Hm, teď mě tak napadá, že nevím, co bych dělal, kdybych diváky neviděl a ani ten potlesk by se potom neozval...

Divákům v Blue Velvet Café se představíš poprvé, tudíž co pěkného jsi si pro ně připravil?A kdybys je měl nějak nalákat, tak co by jsi jim vzkázal?
Do Blue Velvet chystám především šansony, ale i písně, které na zmíněném cédéčku nejsou. A vzkaz? Jsem přesvědčen o tom, že diváci nebudou litovat svého času, který tomuto večeru věnují.