Ten si se scénářem dosti pohrál a seškrtání textu a situací se jeví jako dobře zvolený nápad, jelikož tím děj získává na dynamičnosti a zbavuje se tak zbytečných a nedůležitých nadbytečností. Autenticitu prostředí Moravského Slovácka podbarvuje nářečí, které Rychlík v textu z větší části zachoval. Ovšem ne všichni vystupující se s tímto prvkem poprali jednoduše. Režisér se spolu s dramaturgem Martinem Dohnalem při svých textových úpravách nechal ovlivnit převážně povídkou. A tragický příběh krajčírky Evy pojal spíše jako ,,příběh tragické lásky, která žene sama sebe do neštěstí.“

Kdo snad očekává od tohoto představení přehlídku dobových venkovských krojů, ten se nedočká. Rychlík v rámci současného pojetí Gazdiny roby redukoval prakticky všechny folklórní prvky a zanechal je de facto pouze v podobě čtyř do krojů oděných muzikantů, již na scénu přinášejí hudáckou muziku Petra Mičky a tím vytvářejí v této soudobé inscenaci zcela dostatečné folklórní podbarvení.
Černobílá stylizace kostýmů ostatních herců protkaná občasným výskytem džínových kalhot či flanelové košile dodává inscenaci záměrné aktuálnosti. Ta je možná až přehnaně znázorněna i návštěvníkem z města Doktorem z Hrozenkova – Jaroslavem Kunešem, jenž při svém poznávání kultury Moravského Slovácka vše dokumentuje fotoaparátem na svém mobilním telefonu. Jde tu o jakýsi metaforický význam měšťácka a doby současné.

Za velkou devizi inscenace však můžeme brát výběr obsazení, hlavně tedy Evu Novotnou, jež výborně uchopila svou roli Krajčírky Evy, která v průběhu děje prochází mnoha proměnami. Projev Novotné vyznívá naprosto energicky a rozhodně diváka zaujme. Herečka využívá široké škály prostředků, které šikovně volí ve všech svých výstupech a tím svému projevu dodává patřičné a nevtíravé různorodosti, ať už jde o hlas, gesta nebo mimiku. Zcela autenticky dokáže vyjádřit jakékoli psychické rozpoložení emočně bohaté postavy Evy - od radosti, smutku, hysterie až po naprostou rezignaci na její životní úděl. Eva prožívá, jak známo, příběh tragický, v němž se často nachází ve stavech zoufalství a psychické krize. V tomto případě Novotná pokleká, rychle se pohybuje a často hledá jakousi oporu či záchytný bod ve scénických dekoracích, což i přes nešťastný osud její hrdinky vyznívá stále živě, rázně a jak již bylo zmíněno energicky. Nešťastný směr vývoje krajčírky Evy znázorňují i kostýmy hostující Markéty Oslzlé – Sládečkové. Na počátku hry je Eva, stejně jako ostatní, oděna do černobílých šatů znázorňujících její dosavadní nezávislost, svobodu a volnost. Ovšem jakmile se provdá za Samka Jagoše, jehož úlohu ztvárnil Petr Halberstadt, oblékne se do šatů nudně a nevesele šedivých, což jasně koresponduje i s aktuální náladou Evy, která je po sňatku permanentně nešťastná a její smutek ještě více prohloubí smrt dcery. Ta je znázorněna přidanou scénou pohřbu, kdy mladíci z vesnice, v čele se Samkem, nesou malou dřevěnou rakev a přitom zpívají.

O scénu později se již ocitáme v domě Evy, kde se vpravo místo původní dřevěné kolébky, nachází železná postýlka nebožky dcerky. Působí oproti teplému dřevu spíše chladným dojmem, stejně jako šedá barva kostýmů nebo řešení scény. Světnici znázorňuje vysoká bílá stěna vedoucí od levého portálu k pravému portálu, v níž jsou zabudovány pouze jedny malé nízké dveře, v nichž se člověk musí skrčit, aby jimi prošel. Tento vchod v kontrastu s obrovskou bílou stěnou působí neosobním a neútulným dojmem a člověka rozhodně nepřepadne pocit rodinného tepla, což ovšem trefně vyjadřuje nešťastný charakter situace.

Celkově se dá říci, že práce s materiálem a barvou zde hraje poměrně viditelnou roli. V celém představení najdeme jen velmi sporadicky veselou barvu, největší prostor zaujímá již zmíněná bílá a černá. Tato kontrastní dvojice podtrhuje tragičnost celého děje, hlavně tedy nešťastné lásky, porušení morálních pravidel a nevydařených snů. Jistou výjimku nalezneme v druhé polovině, když se Eva ocitá se svým milým Mánkem Mešjaným – Václavem Vašákem na službě v Rakúsách. &Sikovně zvolenou scénu nyní tvoří obrovská dřevěná konstrukce vedoucí po celé délce jeviště a výšce portálu. Z dřeva již nečiší takový chlad. Má to snad znázorňovat Evino znovu nalezené chvilkové štěstí, kdy se opět ocitá vedle svého drahého Mánka? Pomíjivost této štěstěny a marnost naděje se však nakonec stejně musí dostavit, jde tu přece o příběh tragický. Režisér pozměnil i situaci Eviny smrti. Poté, co se utopí v Dunaji,(v tomto případě Novotná vyleze až na vrch konstrukce a zmizí vpravo), přinesou ji ostatní vesničané na dřevěných prknech a položí na železnou postýlku, která se na scéně opět objeví a znovu ve spojení se smrtí.

Gazdina roba Mahenovy činohry se dá označit za šťastně zvolený titul, který se podařil jak po stránce režisérské, tak i herecké. A navíc svým nadčasovým tématem dokáže současného diváka stále zaujmout.




^{Foto: www.ndbrno.cz}