Ty tam jsou doby, kdy jsme ze sítí znali pouze ty pavoučí umělecky natažené v kapradí nebo v zanedbaných koutech. Tehdy správci sítí byli výhradně pavouci, tato knížata ornamentů, chytala do nich drobný hmyz pro svou obživu a nechtěně i kapky rosy pro milovníky romantických jiter. I pavoukovci museli nějak vydýchat, když síť spadla, třeba zásahem smetáku někoho, kdo tolik neuznával romantická jitra a bylo mu šumafuk, že první síťová komunikace se odehrávala už zde – lapený hmyz zabrnkal na vlákno a pavouk obdržel zprávu zhruba tohoto znění: Vystrojit hostinu! Věděli jsme o tom, že na světě byl dávno před prvním člověkem jakýsi „fejs-much“? Pavouci, vy zpátečníci, sbalte si svá přadénka a zalezte s nimi hluboko do rodné škvírky! Posíláme jim vzkaz.

Osminohým skutečně vyvstala konkurence, jakmile se člověk pustil do tkaní vlastní sítě povahy virtuální. Jsou neviditelné a sice postrádají estetiku vzorců, ale zato nějaké mávnutí smetákem je neohrozí a zřejmě už je na skládku dějin jen tak nesmeteme. Naše sítě nehledají hmyz, naopak, všelijaké mouchy z nich stále musíme vychytávat, aby ještě lépe a bleskověji spojovaly počítače a jejich uživatele. Slovo v jejích vláknech vykoná cestu kolem světa za osmdesát setin vteřiny. Je to pohodlné, úžasné, vzdálenost mezi lidmi už nic neznamená, milenka na Jávě se s milým v Paříži mohou spojit, kdykoli se jim zlíbí. Síťová komunikace v prvním desetiletí nového milénia zažila strmý vzestup.

Ale v jakémkoli stoupání může jen pouhé ohlédnutí vyvolat pochybu, závrať, ne-li hrůzu. Pozoroval jsem to na sobě, jak já se zamotával do Sítě! Ještě v onom krásně okrouhlém roce 2000 jsem se k Internetu dostal pouze ve škole a mail jsem uvítal hlavně jako možnost informovat vytouženou dívku o tom, že se ji sice bojím oslovit přímo na školní chodbě, ale jinak ji hrozně obdivuju. Internet mi byl zázračným zjevením na monitoru. O dva roky později už se i naše domácnost přichytila nabízeného vlákénka. Síť se stala její běžnou součástí, ale přece se každé připojení ještě považovalo za malý rituál obcování s nezemskými silami, táta dokonce vedle počítače postavil kasičku na příspěvky, takže místo přežehnání svěcenou vodou cinkl desátek. Daň mi nezabránila, aby se můj e-mailový adresář rozrostl. Dopisní obálky jsem už nevedl.

Roky ubíhaly a já se dozvídal, jak už se každý chytil do sítě a co v ní sám chytil, vyhledal a stáhl. Co se původně zdálo pozoruhodnou kulisou blikající na obrazovkách, dávno prostoupilo i samotné aktéry, i ty, kteří se necítili být součástí té hry. Divím se, že o slavném Facebooku jsem se dozvěděl až koncem roku 2008. Ovšemže jsem se hned přichytil a svoji tvář vsadil do milionové mozaiky jiných podobizen. Po roce užívání jsem zjistil, jak je obtížné ze Sítě uniknout a svou přítomnost na ní jsem prudce omezil. Jako bych spatřil přízračného pavouka, který i v této síti bezesporu někde je a vysává neopatrné oběti. Ustrnul jsem a zděšeně ucouvl.

Zažili jsme desetiletí globálních komunikačních sítí. Ale nic nekončí. Síť se nadále utahuje, zpevňuje se a houstne a možná to v příštích deseti letech půjde tempem ještě zběsilejším. Je mnoho pravdy na rčení o tom, že svět se zmenšuje, ale já se ptám, zda se nejedná spíš o jeho splasknutí. Jsouce účastni tohoto provozu, rozpadáme se do dvou identit, hmotné a virtuální. Kdo se nikam ještě nepřihlásil, kdo nevlastní přezdívku, ani heslo, ani účet, ani zavináče, ten existuje jen napůl. Hledáme-li přízvisko poslední dekádě a obecně celé éře na přelomu tisíciletí, proč ji nenazvat dobou nového stěhování. Čeho? Snad národů? Ale kdepak! Myslím na přesun identit, směrem z hmotného do virtuálního. Jako bychom zapomínali, že primárně obýváme svět hmatatelný a smysly poživatelný, vyklízíme pozice v tomto prostoru a stěhujeme se do vnitřních mikrosvětů. Jinak existujeme on-line a jinak off-line. V prvním případě cítíme neskutečné možnosti, které se nám otvírají při integraci do Sítě. Kdo není připojen, jako by byl poloviční mrzák, cosi jakýsi OFF LIFE. Snadno si pak dokážu představit, že mnozí se v pudu virtuální sebezáchovy převtělují do on-line tak často a náruživě, že své fyzické já považují za zbytečnost. Jsou cele vrženi do virtuality, jenž je naplňuje víc než potloukání se v trapné tělesné schránce.

Bude-li tento schizofrenní manévr lidstva pokračovat, dočkáme se možná toho, že budeme všechno prožívat na virtuálním základě. Od člověka k člověku sice povede signál, ale lidský hlas zanikne v rakvičkách sms bez háčků a čárek a barvy a mimiku živých tváří, nám budou snímat monitory jako e-posmrtné masky. Když už si po F-booku posíláme i polibky, štamprle a panáky a do péče si svěřujeme osamělé ovce, nemůžeme být od této chvíle daleko. Ale co. Aspoň staří dobří pavouci budou rádi, že nikdo neruší jejich poctivé sítě s kořistí much a ranní rosy.