Roku 1541 se po 7 062 kilometrů dlouhé řece Amazonce plaví španělský dobrodruh a dobyvatel Francisco de Orellana. Tou dobou ještě Amazonka nemá poevropštěmé jméno, a tak jí, po vzoru svých oblíbených mýtických divých žen Amazonek, Francisco pojmenuje. Název jí už zůstane a dokonce se rozšíří nejen na celé 6 915 000 kmšup2; velké povodí, ale dokonce i na gigantický prales, který dnes zabírá - oproti 16. století již "pouhých" -  5 500 000 kmšup2;. O století později již v těchto místech, která připadnou nakonec Portugalsku, pobíhají zástupy jezuitských misonářů, snažících se domorodé obyvatelstvo obrátit na tu "jedinou a pravou" víru.

Právě tehdy se poprvé masivněji sekyrky dobyvatelů zanoří do nazelenalých temnot pralesa. Misie a stále nový přistěhovalci potřebují více místa jak na domy, tak na skromná políčka. Pralesa zatím naštěstí ubývá pomalu, takže na řádné zranění těchto plící planety zatím není ani pomyšlení. A tak to vydrží až do 60. let 20. století. Stačí dalších 40 let k tomu, aby z Amazonského pralesa, který na Zemi představuje více než polovinu všech zbývajících tropických lesů, ubylo strašlivých 20 procent! Živinami nadopovaná půda pod bývalým tropickým rájem totiž patří k nejkvalitnější zemědelské hlíně. Však se prodává až o 15 procent dráž, než jiná pole.

Na místech staletých stromů se pěstuje sója a pase se dobytek. Každý den se ze zbývajího zeleného koberce ukrojí další díl. Vždyť Brazílie žije hlavně z vývozu sóji. Deštný prales zabírá v Brazílii 60 procent území. A kdyby v roce 2000 nezačala platit legislativa, chránící alespoň jeho část tvrdými postihy, snížilo by se toto číslo více jak horentně. Na druhou stranu si nemůžeme myslet, že schválením jednoho zákona těžba ustane. Jen se sníží. Načerno totiž těží jak překupníci dřeva, tak místní obyvatelé rozšiřující s dalšími hladovými krky svá políčka obživy.

 
Jak vidíme, část pralesa sahá ale i do Kolumbie, Peru, Venezuely, Ekvádoru, Bolívie, Guyany i Surinamu. Malý Surinam, státeček, o kterém se u nás přiliš nemluví, díky němu patří k nejzelenějším na světě. Ať se vrtnete od pobřeží kamkoliv do středu kontinentu, narazíte na neprostupnou zelenou zeď.  Jako by již něštěstí nebylo málo lidskou rukou, přidala se k likvidaci pralesa i těžká sucha roku 2005. Otázkou opět zůstává, zda sucho nevyvolalo právě kácení stromů, které přispívaly fotosyntézou k uvolňování kyslíku do vzduchu a filtorvání škodlivin z atmosféry. Kácením stromů zůstává v atmosféře více oxidu uhličitého a vzniká tak zvaný skleníkový efekt. Ten je sice pro planetu přirozeností, ale dostává se do extrému. Atmosféra během něj přehřívá planetu podobně, jako ve skleníku.