Četli jste minulý díl? Můžete zde: (klikni)

Rok 1938 mu totiž do cesty postaví jednoho nechvalně proslulého pasáka. Beckett rozhodně nemá v úmyslu jeho nabídek využít, za což málem zaplatí daní nejvyšší – s nožem vraženým do hrudníku se hroutí na zledovatělý chodník a lékaři se musí hodně snažit, aby nebohému literátovi udrželi duši v těle. James Joyce, se kterým se opět přátelí, mu zařídí luxusní nemocniční pokoj. Během následného soudu se Beckett projeví přesně v duchu své literatury: pachateli nakonec odpustí, ale chce vědět jediné: „Proč jste to vlastně udělal?“ V odpověď doufá marně. Dozví se jen: „Vlastně nevím, pane, opravdu mě mrzí, co se stalo…“

S rokem 1940 ještě vzroste Beckettův odpor k nacistickému režimu. Přidá se k odboji v Německu a pracuje jako tajná spojka. Gestapu uniká jen o kousek a o dva roky později již prchá z obklíčení s nasazením vlastního krku ke své nové přítelkyni, která je mu zpočátku více kamarádkou než milenkou, tenistce Suzzane Dechevaux-Dumesilové (1900 – 1989). S odbojářskou činností nepřestane ani u ní, na francouzském venkově. Z rodinného domku udělá překladiště zbraní a přestože se sám neplazí v kleči hor, má na partyzánských akcích sabotujících postup německé armády velký podíl. Po válce získá i Kříž za statečnost v boji proti nacismu. „Připadal jsem si jako skaut, jehož povinností je zkrátka pomáhat,“ zmíní se skromně při přebírání medaile. Tou dobou už může zamáchat rukopisem Watta, na němž začal pracovat v roce 1941. Zabere mu čtyři roky, ale vyjde až s létem 1953. Do té doby si zkusí i na spisovatele z bohatého rodu netradiční profesi: v jižní Francii pracuje jako dělník na farmě a přilehlých polích.

Po skončení zemědělské éry života se vrací Beckett i se Suzanne do Paříže. BBC mu zatím vysílá rozhlasové hry a Beckett, drahné roky zatrativší angličtinu, se k ní od francouzštiny začíná pomalu vracet. Dokonce si překládá vlastní díla. Mezi nimi i později kultovního Molloye a Malone umírá. A pak, roku 1953, přijde nejslavnější z kusů, který vstoupí do čítanek: Divadelní hra Čekání na Godota. Má ohromný úspěch v Paříži, o to větší, že je kořeněn špetkou literárně dosud nepoznané kontroverze, kterou v každém dalším díle Beckett provází ke světu oproštěnému od konkrétna. V kavárnách se intelektuálové hádají, je-li dílo tak průlomové, tak originální a zároveň i dobré, nebo ční jen nespoutaným prvenstvím. Podobná situace panuje i v Německu. To v Americe již Beckettovo dílo tolik nepochodí. V Miami na jeho hry nikdo nechodí a knížky se vůbec neprodávají, v New Yorku je to o něco lepší, ale přesto žádný zázrak. Ten se dostaví až za pár let, jako by Američané potřebovali do Beckettova stylu ještě dospět. Nejásá ani Londýn. Usazení kritici svázaní tradicemi novinkám nefandí. Říjen 1969 zastihne již manžele Beckettovy na dovolené v Tunisu se zprávou hodnou oslavy: Samuel získal Nobelovu cenu za literaturu. Co oni na to? Beckett pokývá nad zprávou hlavou bez většího zájmu, Suzanne konstatuje, že „Je to katastrofa!“. Manžela chtěla mít konečně pro sebe a po boku slavného muže na soukromí může rovnou zapomenout.

17. července 1989 se v Čechách před sametovou revolucí málokdo stará, že právě zemřela Suzanne, manželka slavného dramatika a spisovatele Samuela Becketta. Ostatně, její drahý ji bude následovat s rozedmou plic a pokročilou Parkinsonovou chorobou pár měsíců na to, z lůna svého lůžka v domácím ošetřování. Konkrétně 22. prosince, týden před tím, než se prezidentem tehdy ještě Československé republiky stane Václav Havel. Beckettovi jsou pochováni ve společném hrobě s masivním žulovým náhrobkem. Beckett zcela v duchu své tvorby zanechá i instrukce, kterými se mají pozůstalí řídit. Najdeme v nich i přání na barvu náhrobního kamene. Píše se v něm, že „může mít jakoukoliv barvu, bude-li to šedivá.“ Typicky beckettovské.