Tklivou melodií s těmito slovy byla 9.2.2010 zahájena první samostatná výstava malíře Miroslava Pangráce mladšího v prostorách Samson café Muzea T.G.M. v Rakovníku.

Narodil se 9.1.1967 v Praze, kde doposud žije a pracuje. Dle vlastních slov maluje odmala.
„Když člověk vyrůstá v rodině výtvarníka (otec je známý akademický sochař Miroslav Pangrác, pozn. autora), tak maluje, ať chce nebo ne. Informace, jak malovat, jsem tahal z tatínka, kradl jsem z jeho barviček a začínal hned olejomalbami krajin ze svého domova.“
Profesně k malování netíhl, lákají ho výšky, a tak ho můžete i v nich vídat po Praze. Ale maluje, ve volných chvílích, pro radost a své uspokojení. Základem jeho tvorby je moderní pojetí hutné a životně vyzrálé abstrakce. Kombinuje olejomalbu s akrylovými technikami, kolážemi, často pod malbu používá akrylové tmely a vytváří silný dojem prostorovosti. Nejčastěji nás osloví modrá. Červená a zelená působí spíše smutně.
„Tak už to u mne je,“ s jemným úsměvem dodává, „někdy začínám malovat v úplném chaosu, pak udělám první tah a od něj se odvíjí můj příběh. S prázdnou hlavou, pochodem se potom dostávám dále. Jindy jdu na věc předem pečlivě připravenou, s jasným cílem, ale pak se mi věci v obraze v chaos převedou… prostě tvořím, maluji, žiji.“

A jeden z nejoblíbenějších obrazů výstavy nejen pro samotného autora, ale i pro mne? Menhir
Zdánlivě náhodné seskupení tvarů a barev v silných nánosech. Samotná malba voní bretonštinou. Dlouhý kámen, tematicky správně umístěný uprostřed, přitáhne neomylně naše oči. Ale chybí mu jeho pravěké usazení na zemi. Stejně jako u nás u lidí, našeho jednání i myšlenek. Ten náš menhir je opracovaný. Vřele, promyšleně. Falický symbol v něm asi nenajdeme, jenom barva ženské teploty nám ho připomíná. Tady má jiný cíl. Uprostřed jemné krajiny chce připomenout, abychom se silami naší planety bez boje splynuli. Nebraňme se. Vždyť v tomhle prostředí by bylo krásné navždy spočinout!





Zlatý cíl
Abstraktní směs teplých tónů, kterou vůbec nenarušuje indigová modř nebe jako v nočním Egyptě. Touha po dorozumění čiší z každého znaku, připomínají nejvíce runy. Tajemné symboly zvou do dávné minulosti a jejího propojení s moderními civilizacemi. Opravdu si představíme, jak asi vypadaly ruce, které je kdysi a kdesi pro věčnou paměť vryly do kamenů. Snad cítíme i dávné dobyvatele se svou touhou být viditelní, tady, navždy. Otisky nás lidí, to je to, co po nás zůstane. Spíše než projevy dnešních světů, vždyť naši civilizaci již nepřežijí  ani fotografie, vymírají opravdové knihy. Runy na našem obraze zapisují za nás všechny verše. Tak co je zlatým cílem? Usazený v hlavě postavy jistě nevyznívá pouze dekorativně. Mluví za lidstvo, mluví pro všechny.





Závěrem lze jenom popřát Miroslavu Pangrácovi hodně sil do další tvůrčí práce a městům, jako je Rakovník, více takovýchto kulturních počinů.

Foto: autorka textu