Mám ke své aktovce intimní vztah. Nejsem bez ní představitelný. V prvním ročníku, když ještě spolužačky přes veškerou zvídavost neznaly mé jméno (a já se je styděl sám prozradit), říkali mi „ten s aktovkou“. Výstižná přezdívka. Přítomnost černé aktovky znamená, že nablízku jsem i já a naopak - málokdy se pustím na krok od domova bez aktovky. Držím se jí jako nějaké záchrany, třeba kvůli jedinému papíru, který ukrývá, a nezáleží, zda ji nosím přes rameno nebo prostě v ruce. Polohy střídám.

Jsem s aktovkou natolik srostlý, že se divím, že ji nechodím venčit. Mohl bych ji mít místo psa a proč ne? Dost možná by mě poslouchala. Řekl bych: Aktovko, k noze! A přiskočila by. Aktovko, aport! Hodil bych jí desky, ona by otevřela svou hubičku, popadla by odrbaná akta a přinesla je. Poručil bych: Aktovko, sedni! A ona by poslušně sedla. Ani by se nehnula. Ten poslední příkaz jí jde náramně. Je to věrná aktovka, věrnější než labutě a většina manželů. Vydržela by sedět a čekat na mě, dokud by ji někdo neoznačil za podezřelé zavazadlo. Naštěstí se to dosud nestalo, ačkoli příčinu jsem už párkrát zavdal. Také mi ji mohli ukrást, ale co by našli v kufříku filozofa? Která straka mezi námi by měla zájem o takovou těžkou četbu? Klenoty literatury se třpytí jinak.

I proto mám doposud svou aktovku v černé kůži se skvrnami věku, plochou a skrčenou a s řemínkem stokrát překrouceným. Brzy oslavíme společných šest let. A ještě si nelezeme na nervy. Přitom co se aktovka se mnou natrápila! Jak jsem ji krmil a přecpával spisy, až jí z úst koukaly šňůry od desek. Jednou jsem v ní zapomněl kiwi, které bylo brzy ještě zelenější. A nejhůř jí bylo, když jsem jí vnucoval jablko. Aktovka se přece živí deskami a jinými předměty placaté povahy, ale jablko a kulaté tvary nestráví! Vzpomínám, jak jsem vždy zápasil s jejím zavíráním, když jsem si ke svačině přibaloval jablko. Ne a ne ji zacvaknout! Zato zuby skřípaly, než jsem to vzdal. A tak mě aktovka naučila i toleranci. Poznal jsem, že i když je vcelku poslušná a nadprůměr věrná, ne všechno mi sežere.

Teď mám svou aktovku opět nablízku a jen se ptám pod vousy, co její záchvaty žárlivosti, jestli mě řemínkem nezaškrtí, až si Tensaktovkou najde nějakou živou učitelku tolerance.