Sousedský spor-II.díl
07.03.2010
Josef Kotěšovec
Próza
Několik týdnů žil Alfons bez seznámení s novým sousedem. K němu došlo ve chvíli, kdy &Stístko vyjížděl na ulici ze svého vjezdu a neviděl na silnici.
Bránil mu v tom asi metr a půl vysoký živý plot, který patřil sousedovi, a který nebyl ostříhán už asi rok. Alfons si nejprve myslel, že na jeho ostříhání ještě neměl soused čas, ale že si je toho vědom. Když ale po několika dnech opět vyjížděl Alfons na ulici a málem jej smetlo auto, které kvůli plotu nespatřil, rozhodl se, že tuto záležitost sousedovi připomene a hned se vypravil k jeho domu.
Zazvonil na zvonek, který nefungoval (&Stístko to samozřejmě nemohl vědět), a čekal, až vyjde muž ven. Nikdo ale přirozeně nepřicházel. Co to? Zazvonil tedy podruhé… Zase nic! ,,Haló!“ zakřičel Alfons. ,,Je tam někdo?“ Chvíli to trvalo, potom se ale otevřely domovní dveře a ven vyšel ten muž v značně podnapilém stavu a prokouřený jako uzenka. ,,Dobrý den.“ řekl pomalu a jazyk se mu motal. ,,Dobrý den.“ řekl také &Stístko. ,,Já jsem Váš nový soused, spisovatel Alfons &Stístko.“ tituloval se náš hrdina, nehledě na to, že muž ve své opici hned zapomněl, že se jmenuje Alfons &Stístko a že je spisovatel. ,,Já jsem včelka Mája. Těší mě.“ škitl muž a uklonil se. &Stístko se neubránil úšklebku. Notně podnapilý muž se zeptal: ,,Co chcete?“ a upadl při tom na zem. ,,Jéje, pane sousede…“ podivil se Alfons, otevřel si vrátka a běžel opilci, který se pokoušel vstát, na pomoc. Když pána zvedl a posadil ho na lavičku u domu a svěřil se mu se svým přáním. ,,Poslyšte, pane…ehm, jak se vlastně doopravdy jmenujete?“ ,,Vždyť vám to troubím.“ koktal muž. ,,Já jsem včelka Mája.“ ,,Nesmysl. Nechtějte mi tvrdit, že se jmenujete včelka Mája. Tak se nikdo jmenovat nemůže. No, tak jak se jmenujete?“ naléhal neustále Alfons. ,,Marek Tlampač.“ Vyhrkl z posledních sil muž a začal usínat. ,,Tlampač?“ vyprskl smíchem Alfons. Hned ale přestal: ,,Já se směji, že se jmenujete Tlampač a já se přitom nejmenuji o nic lepší – &Stístko! A ještě k tomu Alfons.“ Spisovatel se otočil na klimbajícího Tlampače, protřepal mu tváře, aby ho probudil a opět začal na muže naléhat a chrlit svůj názor. ,,Poslyšte pane, pane Tlampač. Já jsem tady kvůli vašemu živému plotu. Víte o čem mluvím?“ Tlampač zavrtěl hlavou a zase začal usínat.“ ,,Totiž…“ pokračoval Alfons. ,, …ten Váš plot, zkrátka je moc vysoký a já přes něj nevidím na silnici.“ ,,Tak se na ni nekoukejte!“ utrousil rozespale opilec. ,,Ale já musím, pane Tlampač. Víte, já bych si mohl také díky tomu Vašemu plotu pořádně zavařit nějakou nehodu.“ Naléhal dále &Stístko. ,,Já za to ale nemohu!“ řekl zase Tlampač. ,,Můžete!“ vykřikl důrazně spisovatel. ,,Ten plot prostě ostříháte. Já se kvůli nějakému všemu rozmaru nenechám zmrzačit. A také si posečte tu vysokou trávu u mého plotu. Ten mi totiž hnije a mokvá. Pokud mi ho tedy nechcete udělat nový. Nashledanou.“ Alfons vstal z lavičky a zamířil ke vrátkům. ,,Počkejte!“ volal za ním opilý Tlampač. &Stístko se otočil. ,,Nepomohl by jste mi do postele?“ podíval se prosebně Tlampač na Alfonse. ,,Ne!“ odpověděl naštvaně spisovatel. Vyšel ze vrátek, přibouchl je tak, že z pilířku spadla plechová poklice a nechal souseda ležet na lavičce.
Alfons &Stístko přišel domů a dveře za sebou zabouchl také velmi hlučně. Opět si sedl k psacímu stolu a psal dále svoji knihu. Jmenovala se "Urob si sám" a byla plná zajímavých rad a kutilských výplodů fantazie, to vše dobře propojené příběhem kutila Perličky, kterého si Alfons pro svůj příběh vymyslel. Následující den ráno Alfons do města nejel. Porušil všechny své rituály a zásady a vrhnul se, pln rozčilení a stresu ze včerejšího rozhovoru se sousedem Tlampačem, řešit vzniklou situaci. Podle toho, jak se včera soused choval, usoudil &Stístko, že se požadovaných úkonů dočká asi tak za dvacet let. Vzal si tedy kosu a nůžky na větve a vydal se k sousedům. Nezvonil. Otevřel si vrátka a zamířil k lavičce u domu, kde ještě stále spinkal podnapilý Marek Tlampač. Spisovatel jej probudil a řekl mu: ,,Tak pane sousede. Jdeme na to!“ ,,Na co?“ otázal se podivený pán, který mezitím vystřízlivěl. ,,No přece na sekání té trávy u plotu, aby nehníl. Včera jste mi to tady na té lavičce odkýval. Vy si už nepamatujete?“ zeptal se úlisně Alfons &Stístko. Tlampač zavrtěl hlavou: ,,Na to se tedy nepamatuji.“ ,,To nevadí, pane Tlampači. Jste ochoten to udělat?“ zeptal se zase Alfons. ,,Teď nemám čas.“ Odvětil soused, který se zvedl z lavičky a zapaloval si cigaretu. &Stístko tuto reakci předpokládal a hned vybafl na prokouřeného souseda další otázku, o které doufal, že bude úspěšná: ,,A nemohl bych to tedy udělat sám? Já si to všechno udělám, jenom potřebuji svolení, že mohu být zde, na Vaší zahradě.“ ,,Pro mě, za mě…“ řekl Tlampač a popotáhl si z cigára. Kdo by to ale také neodkýval. Když se Vám někdo nabídne, že za Vás udělá vaši práci, vezmete to, ne?
Marek Tlampač vešel do domu a nechal na zahradě Alfonse &Stístka samotného. Ten se zašklebil a začal sekat. Dávejte pozor, jak ale…! Spisovatel sice sekal trávu u plotu a nůžkami na větve ostříhával křoví, které rostlo mezi plaňkovím, ale to vše vykonával pouhých třicet centimetrů od plotu (řídil se heslem: Ani o stéblo navíc) a ještě k tomu veškerou trávu a větve házel do vysokého neposekaného porostu, který ušlapal! ,,Ať mu to tady krásně zahnije…“ mnul si ruce. To byla pravda. Pravda ale byl také fakt, že pošlapanou prohnilou trávu už nikdo ničím neposeče. To Alfonsovi ale vůbec nevadilo. To už byla starost jeho vypečeného souseda. Hlavně že &Stístko dosáhl svého… Po ukončení prací na záchraně plaňkového plotu si Alfons sbalil své nádobíčko a odcupital do prostorů jemu patřících. Uklidil nářadí do kůlny, vlezl do domku a oknem koukal, kdy vyleze Tlampač ven a všimne se pohromy, kterou mu jeho úlisný sousedík natropil.
Alfons nemusel dlouho čekat. Když totiž Marek Tlampač uslyšel, že na zahradě se již neozývá sekání a broušení kosy, šel se podívat na výkon, který &Stístko odvedl. Když to uviděl, zareagoval úplně jinak, než jak Alfons předpokládal. Ten totiž myslel, že Tlampač se ohromně rozzuří a poběží dát &Stístkovi co proto. Tlampač ale úplně klidně zašel zase do domu a Alfons se smutně přesvědčil, že tento člověk je úplně k ničemu a nemá smysl pro přírodu a pořádek.
Před domem Alfonsova souseda Tlampače se rozléhala veliká alej, plná spousty stromů včetně lip, které na jaře a i v létě překrásně voněly. Alfons si do tohoto místa často dělal procházky, aby se odpoutal od stresů a uklidnil, čehož od chvíle Tlampačova přistěhování potřeboval stále víc.
Jednoho překrásného letního dne, kdy už oba sousedi zapomněli na to divadlo s trávou, se Alfons opět vypravil na procházku do aleje. Nesl si s sebou sešit a propisku, neboť se chystal v tomto poetickém a klidném místě vytvořit několik stran do své knihy o kutilech, popřípadě složit nějakou pěknou rýmovačku, kterých už napsal také hodně.
Hned na začátku aleje, hned pod okny souseda Tlampače, stála dřevěná lavička. Alfons se na ni usadil a začal tvořit. Přemýšlel a zapisoval si. Asi po deseti minutách po spisovatelově příchodu vyběhl ze vrat rozběsněný Tlampač. S úplně rudým obličejem a naběhnutou žílou na krku se osopil na Alfonse:
,,Co tady děláte? Jděte pryč?“ ,,A proč?“ zeptal se nechápavě &Stístko rozpáleného muže. ,,Člověče, vždyť vy mě tady vydýcháváte ten krásný vzduch. Tady bydlím já a je to můj vzduch. Vypadněte! Slyšíte?! Jděte pryč!!!“ Tlampač vzal nebohého spisovatele za ruku a táhl ho od lavičky. Alfons se bránil a kopal. Nebyl však dostatečně silný a tudíž to žádný smysl nemělo.
,,Tak. Tady zůstaňte!“ přikázal Tlampač Alfonsovi, když ho odvlekl až k jeho dvířkům. ,,A na co potřebujete tolik vzduchu?“ ptal se nechápavě &Stístko. ,,Je ho tam přece dostatek pro všechny. Já Vám jej přece nevydýchám. Ten pozemek patří městu, ne Vám. Proč mě odtamtud vyhazujete?“ ,,Je to můj vzduch. Vám ho nedám. Máte smůlu, pane spisovateli.“ řekl ironicky zlý soused. Alfons na něho koukal, jako kdyby spadl z višně. Tak zlého člověka ještě nikdy neviděl.