Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Jak se žije našim čokoládovým dětem?
Úvodník: Vyrůstat ve společnosti, kde většina vypadá na první pohled trošku jinak, přináší mnohdy jistá úskalí. Setkáváte se zvědavostí oné většiny. Je jedno, jestli vám projevuje přílišnou náklonnost nebo vás zamítá, ale určitě vám alespoň jednou v životě dá najevo, že se odlišujete. Napadlo vás třeba někdy, jaké je to být v kůži, která je tmavší? Ne? A co takhle si zkusit být čokoládovým dítětem.
Článek: Když máte jinou barvu kůže, tak pro leckoho představujete někoho cizího i ve své domovině. Stanete se středem pozornosti, aniž o to třeba výrazně usilujete. A i když pocit obdivu je pro většinu z nás příjemný, zkuste si představit, když se vás pořád dokola někdo ptá, jak to v té Africe vypadá, jaké tam jsou zvyky a jak to, že neumíte zpívat nebo tancovat, když tohle ve vás ty africké geny musely přece zanechat. Pak se dostáváme i na protipól, který asi nemusím příliš vysvětlovat. Negativní přístup okolí, který si na vás udělá jasný názor ještě před tím, než se dokážete nějak projevit. První a mnohdy i nejtvrdší zkušenost získáváme v dětství. Tak pro příklad odbočíme jednou úvahou právě z tohoto období života:
Když jsem byla dítě, měla jsem panenku, která nebyla tou klasickou hračkou s blonďatými loknami a mrkacíma blankytně modrýma očima. Její tmavé, kučeravé prstýnky lemovaly čokoládovou tvář a oči měla hnědé. Tenkrát to byla skoro rarita a ostatní děti (i kluci) na tu hračku koukaly s obdivem. Kdybych tenkrát měla načteného Platóna a do mysli by se mi vryly všetečné otázky Sókrata, tak bych se zeptala: „Proč obdivujete exoticky vyhlížející hračku, která vlastně kopíruje lidskou bytost, když naproti tomu tmavší spolužák se od vás dočká kolikrát nevybíravých narážek?“ Že by v tom byla trošku obava, troška nejistoty (i ze sebe samých) nebo strach z něčeho cizího? No jo, hračka nás nemůže ohrozit, nemůžeme si na ní dostatečně vybít vztek, na člověku ano, ale zas na druhou stranu – hračka nás nemůže obohatit, zatímco člověk ano. Ten nám totiž poskytuje zpětné emoce. Ať je to v situaci, kdy ho trápíme a dokazujeme si tak, že máme navrch anebo nám naopak vrací lásku za naši vřelost. Myslím, že ta druhá varianta rozhodně představuje lepší způsob, jak prožít život. A ten se stává bohatším i proto, že poznáme zvyky jiných národů a etnik, ze kterých pochází i lidé, se kterými sdílíme jeden život v této zemi… a ostatně i na celé Zemi.
Čokoládky
Poznání se ale netýká jen těch, kteří mají své slovanské kořeny zdánlivě jisté (i když původ různých kmenů a národů, které během několika let prošly naší zemí a z nichž vznikl náš národ stejně nakonec postaví na hlavu xenofobní předsudky). Dítě, které se narodilo tady a nemělo ještě možnost blíže poznat své kořeny, protože třeba vyrůstá v dětském domově, se ocitne v nejistotě a možná samo sobě říká, že by chtělo poznat kulturu, ke které má nějaké vazby a koneckonců, proč s ní neseznámit i své kamarády. Právě nejenom pro snazší integraci afročeských dětí do společnosti, ale i kvůli vzájemnému sblížení vznikla obecně prospěšná společnost Čokoládové děti.
Tu založili sinolog a ekonom Martin Kříž, ředitel zpravodajství České televize Milan Fridrich a redaktorka České televize Zuzana Tvarůžková. Aktivity společnosti podporuje rovněž řada osobností, které mají ve svém rodokmenu africké předky (např. moderátorka Lejla Abbasová, tanečník Yemi A.D., moderátor Rey Koranteng nebo spisovatel Tomáš Zmeškal) a kteří jistě mohou malým „čokoládkám“ předat své zkušenosti a sdílet s nimi jejich problémy i nové zážitky. Ty budou pramenit z nejrůznějších činností organizace, na kterých se budou podílet i děti samy a kam si budou moci přizvat své kamarády. Společně si pak vyzkouší umělecké workshopy, zažijí koncerty, utkají se ve sportovních disciplínách nebo se budou učit africké domorodé tance či si sdělí své zážitky z expozic afrických kultur. Tyto zkušenosti pak budou moci předávat dál, například i prostřednictvím tzv. Čokoládového pokoje. Prostoru, kde se děti samy představí i širší veřejnosti a budou ji zvát na své akce. Obě strany se rozhodně mají na co těšit.
Jsme všichni Afričani?
Pokud vás více zajímá činnost organizace Čokoládové děti, navštivte v rámci festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani 2010 (jak jsme již informovali ZDE) 26. března v 17 hodin Goethe Institut na Masarykově nábřeží 32 v Praze 1. Zde proběhne promítání dokumentu Africké kořeny – české tančení, kde budete pátrat po původu českého tanečníka Jiřího Bartovance, který do svých pětadvaceti let netušil, že jeho kořeny sahají až k tzv. Zlatonosnému pobřeží západní Afriky. Následná diskuse pořádaná ve spolupráci s o.p.s. Čokoládové děti ve vás možná nahlodá zvědavost a začnete (i v souladu s názvem festivalu) i vy pátrat po svých předcích.
Někdy jen stačí víc se dívat okolo sebe a vnímat víc ty druhé! Možná pak zjistíte, co vám chce ten druhý sdělit…
Více informací o organizaci Čokoládové děti naleznete na: www.cokoladovedeti.cz.
Ilustrační foto: Aneta &Simonková
18.03.2010 - Aneta Šimonková
