Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Poutnice v labyrintu



Úvodník: Úvodní tóny příčné flétny Jana Riedlbaucha spolu se sametovým hlasem Petra &Stěpánka příjemně uklidnily mysl, připravily na jiný prostor, jiný čas. Tak začala vernisáž retrospektivní výstavy Petr Pavlík „Poutnice v labyrintu“ v prostorách Veletržního paláce 31.3.2010.

Článek: Petr Pavlík se narodil roku 1945 v Praze, v letech 1967-1973 vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, od roku 1995 příležitostně přednáší na AVU v Praze, FF UK v Praze, ale i jinde. Jeho dílo je zastoupeno v mnoha veřejných i soukromých sbírkách. Před časem přerušil vlastní výtvarnou tvorbu a věnoval se publicistice a kritice. V současnosti je opět výtvarně činný.
Výstava Poutnice v labyrintu je rozsáhlou přehlídkou jeho tvorby, v níž navazuje na předchozí v Mánesu. Tematicky je sjednocena postavou jakési poutnice, viděnou v mnoha rozměrech, stáří i projevech. Je pro nás odhalením autorovy duše, tvrdé i jemné animy, se kterou se potkává. Oleje, převážně velkých rozměrů, obsahují často i motivy kamenů jako symbolů stálosti, mnohdy neřízené energie, jindy naopak smutné stagnace. Velmi působivé jsou i jeho kvaše, silné abstrakce posunující rovinu díla do kolektivních rozměrů. Obrazy doplňují autorovy umělecké objekty, ze kterých je cítit snaha po nevyumělkované dokonalosti a schopnost vnitřního nazírání. Velkou předností výstavy je, podle mého, různorodost. Co kout, to změna. Ovšem v dokonalém souladu, nic není cizí. Vše má své místo a propojení
A co v úvodu řekl sám autor? "...Má recidiva k výtvarnu nebyla ani záměrná. Při stěhování do nového ateliéru jsem každý obraz musel vzít do ruky a zjistil jsem, že si některé zaslouží dodělat... Ale více se věnuji objektům a je samotné bych nazval Labyrintem. Myslím si, že v oblasti malování dlouho nesetrvám, ale budu věrný plastikám. Tady uvidíte mimo jiné jednu, kterou jsem tvořil celé desetiletí. Sto pohledů na jednu věc. Jiní dělají sto soch, já sto v jedné. Je to ekologické..."
 

Ticho, 1983
Klidná říše snů, zpěv a vábení řeky. Ta téměř stojí, zastavil se tu čas. Nebojíme se usnout, nic nehrozí, z oblých balvanů dýchá teplý podvečer, láká, jenom ulehnout.

 
Kameny, 1975
Pravý opak, dynamika, energie provázená rychlým pohybem. Neklid podporují barvy tu v tónech studené, jinde v teplých v prudkém nečekaném přechodu. Cítíme vír tahů štětcem provázených silnými nánosy barev, aby o kus dál naopak jemnými tahy uklidnily. 

Krajina s prázdnou židlí, 1975
Kraj plný životadárné zeleně, přitom bez života. Vzpomínka na něj ale hřeje, v pozadí zase tíží samota temná. A v přední linii jako bojovníci obří kameny letící do minulosti, k osamocené židli. Kdo na ní asi seděl? 

                                                                                                         
Zrcadlo (vykopávka), 1976
Ložnicím starých dam, ale i jiným by slušelo. Podívám se do něj, zůstávám spokojena. Ráno, večer, v poledne, stále dokonalý obraz. Co víc si, milé dámy, přát? 


Vstup do labyrintu, 1993
Každý člověk žije výsledkem svého rozhodování v daném okamžiku. Někdy osudově. Pak můžeme být stráveni žárem nebo pohlceni propastí. Nebo se ocitnout v dokonalosti. Těžkost rozhodování, vejít, vykročit?


Petr Pavlík
Poutnice v labyrintu
Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7
31.3. - 30.5.2010

Foto: autorka článku

05.04.2010 - Julie Kolocová