Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Olbram Zoubek: Mám chromý kolena a jsem skoro hluchej, tak pozor na mě!
Úvodník: Před týdnem se otevřely prostory Musea Kampa všem obdivovatelům známého českého sochaře. Po celé dvě hodiny tam pro ně seděl a vyprávěl Olbram Zoubek. A že to byl večer nadmíru neobyčejný, tomu věřte. Ostatně alespoň závan toho poetického prostředí vám může přiblížit několik následujících postřehů z onoho místa.
Článek: „Už je to na mně teďkon? Takže začínám. Milé dámy, slovutní pánové, dam je převaha a jsem tomu rád...,“ začíná besedu s humorem a šarmem sobě vlastním. „Narodil jsem se ve čtvrt na pět. To říkám proto, že jsem opravdu skřivánčí typ. Jsem činorodý, a to zase říkám na omluvu, protože jsem toho udělal opravdu hodně… měl jsem šťastné dětství. Tatínek vždycky říkával, že bych se měl naučit kategorický imperativ ještě dříve, nežli cokoli jiného. Maminka zase chtěla, abych hrál obstojně na piano, byla přísná, na pianu ležela i vařečka, já byl pilný, ale nenaučil jsem se vůbec nic. Žil jsem na Žižkově. Ve škole jsem byl premiant, v abecedě poslední. Třídní učitelka říkala – a na konec si nechávám toho nejlepšího. To mě, to víte, zahřálo vždycky u srdce. Měl jsem trojku z češtiny a dvojku z výtvarky (smích). V sextě ale přišel nový učitel kreslení Miloslav Kužel a ten mi změnil život. Po pár hodinách mě pozval na modelování, já nechtěl, ale šel jsem. Po dvou hodinách jsem změnil názor na svůj budoucí život – už nebudu slavným hercem, ale slavným sochařem Myslbekem. No, a tak to začalo.
Pak jsem se dostal do rukou profesora Vágnera. To bylo štěstí a další štěstí bylo, že tam se mnou studovala i moje první žena Eva (Eva Kmentová, významná sochařka
2. pol. minulého století, pozn. red.). Pan profesor nás vůbec neomezoval, učil nás myslet. Preferoval poetiku, krásu žen… A přišla vojna. Po ní jsem tak zezelenal, až jsem byl po dvou letech úplně zelenej. Ale byl jsem zamilovaný. V roce 1952 jsme se s Evou vzali, bydleli, tvořili a měli děti, v jedný místnosti. Bylo to krásný, byli jsme mladý. Ale až na jednu věc, cítili jsme se úplně bezradný v umění. Nebyli jsme ještě zakořeněný, chyběly vzory, i profesoři kolísali. Třeba náš profesor, zarytý katolík, vstoupil do strany a to bylo špatný. Chyběla nám podpora… naštěstí jsme si vzory našli ve spolužácích, někteří z nich měli těžký zkušenosti, koncentrák, hrůza…rok 1958 považuju za start svého uměleckého života, výstava v Brně, tam jsem se odpíchl.
Jenže přišla okupace v šedesátým osmým. Já to dodnes považuju za hrozný. A Palach… dostal jsem se na soudní lékařství na Albertově. Vrátný mě prostě pustil. Víte, tam leželi všichni, co nezemřeli v klidu postele během posledního víkendu, babičky otrávené plynem ve vyhrnutých starých županech, s čísly na kůži, neosobní, nedůstojné prostředí. Naštěstí Palach ležel samostatně na chodbě, přikrytý vlajkou, květinami. Tam anděl smrti mával křídlama šetrně. Neměl tvář. Třásly se mi ruce… udělal jsem z odlitku čtyři kusy, kdyby jeden našli, aby byly další. Jedna maska mi dodnes visí v ateliéru…
Ještě řeknu něco o Evě. Krásně zpívala. Při práci přecházela z abstrakce do práce s papírem s lehkostí ptáčka. Dělala všechno a všechno krásně. Já jsem dělal celej život stojící figury. Ale pro mne jsou v pohybu, když se z kamene vytvoří, zvedne člověk, je to, jako když bůh stvořil Adama, taky vstal. A zkuste si, jak namáhavá je činnost stát. Kdo stojí, žije. A o to jsem se vždy pokoušel…“
A večer pokračoval, rychle ubíhal jako vždy, když se nám něco moc líbí. Pane Zoubku, děkujeme!
Foto: autorka článku
12.05.2010 - Julie Kolocová
