Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Ladislav Chudík: ŽIJI NASTAVENÝ ČAS



Úvodník: Legendární slovenský herec Ladislav Chudík v otevřeném rozhovoru s publicistou Jánem &Strasserem v knize ŽIJI NASTAVENÝ ČAS.

Článek: Ladislavu Chudíkovi bylo loni 27. května 85 let - v tom roce vyšly o něm na Slovensku dvě knihy - monografie Ľubici Krénové a kniha rozhovorů ŽIJI NASTAVENÝ ČAS s Jánem &Strasserem. Básník, textař, publicista a překladatel Ján &Strasser publikuje již pátou knihu obsáhlých rozhovorů s osobnostmi kulturního života - předcházel Milan Lasica, Zdena Studenková, Marián Labuda (tyto tři vydalo česky nakladatelství XYZ) a Kamil Peteraj. Uvádí, že rozsáhlý rozhovor s Ladislavem Chudíkem na 316 stranách knihy vznikl na 14 společných sezeních. Při čtení knihy pochopíte, že to byla sezení jistě namáhavá. Pro &Strassera to byla velká výzva, s níž se utkal se ctí. Svědčí o tom i mimořádný zájem čtenářů o slovenské vydání a ocenění samotného umělce, který na autogramiáde v nově otevřené bratislavské knižní prodejně Panta Rhei vyhlásil: „Vymámil zo mňa veci, na ktoré by som si v inej súvislosti nespomenul a teraz o nich s prekvapením čítam.“

Z knihy je na první pohled patrné, že si &Strasser s o 22 let starším Chudíkem dobře rozuměli. Chudík říká, že &Strasser byl režisér a proto to pro něho bylo snadné. "Celý život žiji s režiséry... takže jsme se zkamarádili." &Strasser nenaléhá, ptá se decentně, ale nebojí se zajít i do oblastí umělci nepříjemných či se dotknout jeho osobních záležitostí. Rád bych čtenáře webmagazínu Rozhledna nejprve provedl po obsahu knihy.

Dvanáct kapitol knihy - rozhovoru se začíná odvíjet od Chudíkova dětství v rodném Hronci a vzpomínkami na jeho rodiče a kamarády. Studium v Kremnici pak navždy ovlivnilo mladého muže a dalo mu celoživotní lásku k slovenštině a k poezii. Nejvíce ho ovlivnila báseň Andreje Žarnova Návštěva (v knize je celá ocitovaná). A už zde se Chudík nebojí odpovědět i na otázky, které jdou "na tělo," např. když přiznává: "Nemám co skrývat, vyrůstal jsem a dospíval v duchu Hlinkovy ideologie." V otázkách se postupně přehoupneme přes studia k elévským létům v Národním divadle a herecké práci na Nové scéně. Chudík vzpomíná na kolegy, s nimiž se setkával - hlavně dobré kamarády Martina Gregora a Františka Dibarboru, zmíní se o setkávání s Magdou Husákovou i jejím manželem, pozdějším prezidentem (na něhož prozradí, to co mnozí netušili, že "za války snil o tom, že připojí Slovensko k Sovětskému svazu"). A v otázce na padesátá léta Chudík opět přiznává: "Hrál jsem, co mi přidělili. Herec si nevybírá." Bohužel se mu nesplnilo přání zahrát si dvě toužené role - Hamleta a Cyrana z Bergeracu.

V některých kapitolách se Chudík vyznává ze svého vztahu k herectví a k ostatním hercům. Ze svých kolegů ve svém nejplodnějším období si nejvíce cení Mariána Labudu a Emílii Vašáryovou, z českých Karla Högera a Danu Medřickou. V souvislosti s profesí se nebojí připomenout své komplexy, které musel překonat - křivou páteř, velký nos, časté bolesti hlavy a šumění v uších. O herci se dozvíme nové věci, dáme si některé jeho postoje do souvislostí s událostmi v jeho osobním životě (nemoc jeho první ženy, která ho přivedla na pokraji psychického zhroucení, vlastní zdravotní problémy). Vyrovnává se s krátkou dobou emigrace po roce 1968 a s návratem do vlasti i s pro někoho rozpornými vřelými vztahy k osobnostem na protipólech politického a společenského života - k normalizačnímu ministru kultury, členovi předsednictva ÚV KSS ale také básníku Miroslavu Válkovi a na druhé straně k nejprestižnějšímu protisocialistickému živlu básníku Jaroslavu Seifertovi.

Až ve druhé části knihy přichází na řadu také filmová činnost Ladislava Chudíka ve více než 50 filmech českých i slovenských režisérů. Počínaje rolí u Palo Bielika v ve Vlčích dierach a první velkou roli v Kapitánu Dabačovi se v rozhovorech zmiňuje podstatná část Chudíkových filmových postav, hlavně velké role u Otakara Vávry. A dojde i na roli divácky nejvděčnější a nejslavnější, o níž toho bylo napsáno snad až přespříliš - doktora Sovu ze seriálu Nemocnice na kraji města, kterého měl původně ztvárnit Karel Höger. Chudík hovoří otevřeně o vztahu k české kultuře, o reakcích na to, že "největšího Čecha" Komenského hrál Slovák, a říká: "Hrdě se hlásím k tomu, že jsem čechofil. Ne čechoslovakista, ale čechofil." A pětice milovaných českých herců podle Chudíka? Karel Höger,. Dana Medřická, Miloš Kopecký, Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský.

Rozhovory se také dotknou roku 1989 a Chudíkova přístupu k sametové revoluci, kdy se angažoval, ale jak přiznává "já jsem moc nevyčníval" a dává v tomto směru jedničku Milanu Kňažkovi. Překlene se jeho krátké účinkování jako slovenského ministra kultury o němž říká "byl jsem moc naivní" a otázky skončí u citlivých otázek, jako jsou osobní vztahy k jiným ženám nežli k manželkám, osobní neřesti a hlavně zdraví. Chudík přiznává, že v roce 2005 překonal svou nejtěžší zdravotní komplikaci - operaci břišní dutiny, kdy byl již smířen se smrtí. A dodává: "Snad právě pro ta všechna má trápení - zdravotní a společenské - mi někdo tam nahoře prodloužil tu moji svíci života. Žiji nastavený čas."

Závěrem musím zdůraznit, že kniha není životopisem. Určitě se na mnohá místa v životě Ladislava Chudíka nedostalo. A mnoho dalších otázek by velkému umělci zřejmě položil čtenář sám. Přesto dává ucelený pohled na Chudíkův životní i umělecký osud, dává nahlédnout do jeho myšlení (včetně části publikovaných osobních záznamů, kterých je prý od roku 1938 šedesát sešitů). Čtenář pozná jeho vnímání světa, vývoj jeho životní filozofie i osobních postojů v kritických létech. Sám v jednom rozhovoru pro slovenský tisk říká: "Sú to moje odpovede, ktoré sú dopovedaním toho, čo som iným narozprával."

Nakladatelství XYZ, které knihu vydává v kvalitním českém překladu Zory Veselé, ji věnovalo velkou pozornost od atraktivní obálky až po přehlednou grafickou úpravu. Text doprovází série černobílých fotografií - z Chudíkova mládí (včetně rodičů a druhé manželky), připomenou jeho slavné - a pro nás Čechy - málo známé divadelní postavy, slavné role ve filmech, televizních inscenacích a seriálech i jeho osobní fotografie (např. s prezidentem Havlem či jako ministr kultury). Na obálce (viz perex) je uveden i stručný životopis obou aktérů rozhovorů - Ladislava Chudíka a Jána &Strassera.

Kniha ani v dodatku skromně nepřipomíná velkou řadu poct a ocenění, která Ladislav Chudík za svoji uměleckou poráci získal. Bez nároku na úplnost přidávám pocty jako laureát státní ceny, zasloužilý umělec, národní umělec či řadu ocenění (Cena mesta Bratislavy, Zlatý krokodýl, Cena nadace Pangea, Hercova misia, Krištáľove krídlo, Igric, OTO – Sieň slávy) a vyznamenání (Pribinov kríž I. triedy, Rad Ľudovíta &Stúra I. triedy, vyznamenání prezidenta České republiky Za zásluhy I. stupně). Doplním, že Chudík je čestným občanem rodného Hronce, Kremnice, Brezna, Trenčianských Teplic a Bratislavy.

Čtenářům se touto knihou dostává do rukou pozoruhodný portrét nejen význačné herecké osobnosti, ale především výjimečného člověka.

Foto: fdb.cz, xyz-knihy.cz
****************************************
LADISLAV CHUDÍK: ŽIJI NASTAVENÝ ČAS.
Rozhovory s Jánem &Strasserem.
Ze slovenského originálu přeložila Zora Veselá.
Vydalo nakladatelství XYZ s.r.o. v Praze v roce 2010.



Ladislav Chudík ve své zatím poslední filmové roli -
jako vyšetřovatel STB ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE


13.05.2010 - Stanislav Polauf