Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Český Krumlov podruhé
Úvodník: Dům se svou duší, Parkán č.p. 104. Dodnes si uchoval svoji tvář. Zdá se, že nemusel ani příliš bojovat. Stojí si honosně nedaleko nejrušnější části městečka, pod ním svěžím krokem chvátá řeka, uvnitř rušno, zní hudba a lákají vůně jídel, která si běžně nekoupíte ani neuvaříte. Jsme U dwau Maryí, chcete-li U Dvou Marií. Ale proč raději nezůstat v době středověkých obyčejů místních obyvatel?
Článek: Ten první známý byl prý sedlákem. Moc mi s tím domem nesouzní, nevidím v něm hospodářské stavení s koňským povozem svážejícím z polí trávu, nevidím ani ta pole. Dnešní život v koutě tohoto města mi to nedovolí, ale kdo se na to ptá? Jsme v šestnáctém století a majitelé se střídají, jako by je dům vyháněl! Michaela vystřídal Jindřich Červený, váčkař, toho zase Kašpar Teufel, pak kožešník Václav Hoeslinger, dokonce zedník Hans Bernhard. Objevila se v něm spousta dalších profesí, řezník, krejčí, a všichni odcházejí. Proč? Jediní déle žijící byli Böhmovi, spojili svůj život s tímto domem přes dvě staletí.
Vyčerpaná se blížím k městským hradbám. Takhle těžkou cestu jsem nečekala. Pouť do kláštera jsem si ale nemohla představovat bez útrap. Však jsem na ně byla zvyklá z „domova“ již odmala. Po smrti matky pro mne přestal existovat život s úsměvem. Bití, ponižování, útěchou mi byly jenom chvilky při modlitbách. A za ně? Jenom výsměch. Utíkám. Snad Panna Marie vyslyší mé motlitby a budu přijata do zdejšího kláštera. Již z dálky slyším obřadné zvonění, zní mi v uších jako ta nejveselejší písnička. Ale proč potom předstupuji před vrata svých snů s takovým strachem? Je tužba pokaždé tak bolestná? Ale dnešní noc ještě strávím v příbytku své sestry Marie.
A jak dům dnes vypadá?
Je jednopatrový, barokní ráz mu udává červená nárožní bosáž a obraz P. Marie Mariazellské a druhý, menší, kájovské madony, oba malované na fasádě, pod spodním můžeme dokonce i nyní číst nápis prosby k ochraně jeho obyvatel.
Stejně jako okolní domy v ulici byl postaven mezi dvěma hradbami. Snad v době renesance přibylo mezipatro s černou kuchyní, později první patro a nakonec další přístavby.
To, že dům dnes čile žije, je poznat na první pohled. Krčma, do které sestoupíte po několika schodech, nabízí překrásné venkovní posezení na terase s pohledem na zámeckou věž. Stoly se prohýbají staročeskými pokrmy z jáhel, pohanky, ječmene, ale i masa, nechybí ani zlatavý mok a do nosu se ďábelsky vkrádá vůně domácího koláče, sladké pochoutky, za kterou se budete rádi vracet.
I já neodolala a usedla mezi hosty na venkovní terasu. Příjemně tu zní hudba, červené víno z keramických pohárů chutná ještě sladčeji nežli obvykle a do tmy se vloudila světla historie. Nádhera. O to větší, že dnes nemusím nikam spěchat. V tomhle krásném místě jsem se rozhodla přenocovat. A možná, že k jedné noci přidám další a v poklidu spočinu několik dnů. Pro ne? Půjdu si vše domluvit. Scházím po několika schodech dolů, hledám obsluhu. Pobíhají tu vesměs příjemní mladí lidé se snad nikdy nekončícím úsměvem. Mé oči přilákala pavučina. Překrásná, ohromné kolo stříbřitých nitek tak jemně propojených, až se objeví zklamání nad tím, že se do ní nelze zavinout. Blázním, pomalu bych záviděla noční můře, která se tu strachy třepotá a marně bojuje o záchranu. Ucítím prudký závan chladu, asi se zvedá vítr. Husí kůže po celém těle mě rychle vyhání ven, mám svíravý pocit. To jsou ty moje chvíle bez domova, musím se usmívat. A venku je tak příjemně. Po celém dni cítím únavu, a tak přichází chvíle odpočinku. Jdu po starém schodišti, z černé kuchyně ještě probleskne poslední zbytek světla, ale už i tam zhasínají. Dům se ponořil do tmy. Najednou mi nepřipadá tak radostný. Cítím špatné energie a ihned si vybavuji vyprávění dole z krčmy o mordech a duchovním nastavení tohoto domu. Tam dole jsem se tomu usmívala. Proboha, jak zní ta modlitba na ochranu napsaná na fasádě domu? Dala bych se i na modlení pro trochu klidu. Nevzpomenu si, to jsem celá já. Rychle zapadnu do postele, ale spánek odletěl. Převracím se v dusném počasí, hlavou se honí myšlenky tak rychle, že je ani nestačím vstřebávat. Mám pocit, že uběhlo snad celé století. Najednou uslyším věžní hodiny. Odbíjejí půlnoc, poslední údery naštěstí nevnímám, konecně slast zapomnění. Náhle cítím, jak mě něco tíží na prsou. Znáte ten pocit, kdy se nemůžete nadechnout, jako by vám někdo vší silou tlačil hrudník. Rychle se probouzím, otevřenými ústy vháním do plic vzduch a najednou se ke mně cosi blíží. Přišlo to zčista jasna, jako blesk, a zvětšuje se to. Napřed mám dojem, že vidím vak utkaný jako pavučina, co jsem ji sotva před chvílí obdivovala dole ve sklepení, krásná nádhera se ale promění v klec. Pro koho, pro mne? Za mnou se ozve rána a řinčí sklo.
Že se mi to zdálo? Nemyslím si.
(zdroj Mgr. Jiří Bloch, odborný text, foto)
30.07.2010 - Julie Kolocová