Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Pan Chinaski oslavil minulý měsíc devadesát



Úvodník: „žil se svou matkou, pravidelně mlátil svoji holku a vlastně až tak dobře nemaloval, ale domnívám se, že spousta nepříjemných postav si razí cestu k nesmrtelnosti já sám na tom pracuji“*

Článek: Henry Chinaski, nebo taky jen Hank, je literárně autobiografická postava vytvořená americkým spisovatelem Charlesem Bukowskim (1920-1994). Literární postavy tohoto pozoruhodného autora jsou jediné, z těch co znám, které chodí na „záchod“. A tím je v podstatě řečeno téměř vše. Jeho dílo je vším jen ne čtením pro jemné duše. Jak sám napsal: „Chci psát dobrý věci, chci psát s vervou a silou a radostí a nebát se riskovat. Jinak bych to nedělal“**.

Hank (pozn. první Bukowského jméno je Henry) netrpí žádnými iluzemi o sobě ani o jiných. Což mu však nepřináší zvláštní poznání, nevidí žádnou pravou realitu, a ani se nám to nesnaží namlouvat. Tento americký Němec nebo německý Američan, jehož matka byla Němka, a který žil do svých necelých tří let v Německu, v každém svém řádku přiznává, že ničemu, ale vůbec ničemu nerozumí. Sobě, světu, jiným, a ani se o to nesnaží. Jeho umělecký pohled spočívá v tom, že žádný prostě nemá, pokud někdo tvrdí, že ano, je to zcela jistě literární kritik. A ti Bukowského obyčejně buď rozesmáli, nebo znechutili. Odmítal i své zařazení k autorům tzv. „beat generation“ (Ginsberg, Kerouac apod.). To co psal je nezřídka považováno za vulgární či nevkusné. Můžete říct, že jeho povídky jsou surrealistické nebo prostě jen, že jsou občas „ujeté“, jeho romány jsou společenské a realistické nebo prostě jen „drsné“ a jeho poezie? Tak ta je nedefinovatelná.

Bůh žehnej Americe a její společnosti, protože ta umožňuje lidi, jako je Bukowski. On si nemusí vymýšlet žádné obžaloby světa, ve kterém žije, on je tou obžalobou sám. Přežít je pro něj neskutečně složité, být vzorným občanem odmítá, milovat je otravné a bez alkoholu a promiskuity žít ani nechce. Nechce být šťastný, nechce být střízlivý, nechce být při vědomí. A tak prostě není. Někde dokonce přímo říká „jsem rád, že žiju, jak žiju, jsem rád, že nepatřím mezi ty šťastné“. To pro něj totiž znamená patřit mezi ty, co si něco nalhávají anebo nic nechápou.

A tak jeho „hrdinové“ často zvrací, často kvůli pití, ale často z jakési neurózy či strachu z reality nebo vlastních pocitů. Nesnáší lidi, nesnáší večírky, nesnáší střízlivost. Z jeho textů vystupuje poznání, že nejsilnější emocí našich životů, je strach. Ten je určující, je silnější než sexuální touha, silnější než chamtivost, silnější než veškerá naše sobectví. To co ovlivňuje náš život ze všeho nejvíc, není, co chceme, ale čeho se bojíme, tomu podřizujeme všechno.

Bukowski by se vám asi nelíbil a vy byste se možná nelíbili jemu a třeba se vám nelíbí tahle úvaha, ale stejně si od něj něco přečtěte. Zvláště pracujete-li jako sociální pracovník, či z jiného důvodu přicházíte do styku s bezdomovci nebo rozličnými druhy problematických osobností. Jistě, mezi světovými autory je mnoho složitých individualit a ztracených existencí, ale popsal-li někdo to, čím tito lidé prochází, je to právě Henry Charles Bukowski.

Takže dámy a pánové nakonec ještě malý vzkaz pro Vás:
„bude daleko hůř, než je.
a taky daleko líp.
já si počkám.“***

* Charles Bukowski, část básně „malíř“, sbírka „ptáčku posměváčku přej mi štěstí“
** Charles Bukowski, soubor povídek "Příběhy obyčejného šílenství"
***Charles Bukowski, část básně „dnes večer“, sbírka „kam zmizela ta roztomilá rozesmátá holka v květovaných šatech“

Informační zdroje: www.bukowski.unas.cz, www.bukowski.net
Zdroj obrázku: www.bukowski.unas.cz

03.09.2010 - Oldřiška Skočíková