Každé letní ráno se Edvard Valenta chodíval koupat do Sázavy. Studená voda mu nevadila, bylo to naopak krásné ranní občerstvení. Vzal vždycky plavky – a šel. Jeho rodina ještě spala, jeho dva synové dosud snili, ale on už sbíhal k potoku, potom se dal lesní pěšinou ke trati posázavského pacifiku, podešel ji vždycky a pustil se hlubokou a divokou muldou plnou kamení a vysokého porostu. A šerem stále dolů...
A teď si představte ráno u řeky. Brzké, kdy je ještě zima – a na trávě leží rosa. Ptáci Valentovi vždycky zpívali a mlha se ještě pomalu válela nad vodou a skoro vždycky klesala, což signalizovalo, že bude hezky. Všude vládlo ticho – a nikde ani človíčka.
Edvard Valenta se pokaždé svlékl a hup do vody. Byla tak chladná, až mu pokaždé začaly drkotat zuby. Ne, opravdu nečekal, že by mu později drkotaly ještě i z něčeho jiného.
Udělal pokaždé jen pár temp. Kousek plaval, načež ponořil hlavu, a honem zpátky a z vody ven. Proběhl se po břehu, zaskákal si, zacvičil, zatočil rukama... a už mu zase začínalo být teplo. A potom...
Obvykle si Edvard Valenta lehal na jedno hezké místečko na skále. Hned vedle byl písek – a z druhé strany trávník, ale on měl nejradši kámen, protože ta skála byla pokaždé ještě trochu horká! Od předchozího dne? Anebo že už na ni hned po ránu svítilo sluníčko? To Valenta nevěděl, ale pokaždé si lehl PRÁVĚ TAM. A pěkně osychal.
Ach, to by ovšem ještě nebyl pražádný příběh, představte si však, co se mu jednoho dne stalo. Když se zase tak brzy ráno vykoupal, všiml si pojednou, že vlastně u vody není sám. Najednou... docela zničeho nic... se totiž na břehu objevil chlapeček. A pak už se tam objevoval každý den.
Jakýpak chlapeček? ptáte se. Inu, takový malý. Asi pětiletý. Hezký, s velkýma očima. Jen trochu bledý, ale přesto na něm bylo vidět, že není z Prahy, ale nejspíš odněkud odsud. Nejspíš asi z Pikovic. Anebo z Luk pod Medníkem.
Ale CO tam ten chlapeček vlastně vždycky dělal... tak strašně brzy ráno? To bylo Edvardu Valentovi taky záhadou. Asi vždycky uteče z domova, pomyslil si podruhé anebo potřetí. Jako já.
A to JAKO JÁ si opakoval, ale PRO BOHA ŽIVÉHO, Edvard Valenta si to JAKO JÁ opakovat neměl. To tedy ne!
A přece si to řekl i počtvrté: „Asi už zase utekl z domova – TAK JAKO JÁ – a šel se ráno projít k řece.“
Edvard Valenta byl bývalý cestovatel a velice statečný muž. Lovil jednou tygra v Indii a stejně jako Richard Halliburton si zahrál na Robinsona na opuštěném ostrově. Jednou spal ve strašidelném zámku ve Skotsku a přežil i noc v pokoji číslo 35 hotelu Alcatraz, kde předtím rozpáral jeden důstojný kněz čtyři ženy. Edvard Valenta se nikdy v životě nebál a měl sílu jako býk. Dobře boxoval a střílel z pistole na výbornou. A přece ho mělo potkat ono tetelení!
Napřed si chlapečka ani moc nevšímal. Ostatně, hoch mu nijak nevadil. Ať si tu, spratek, je, myslil si Edvard Valenta vleže. A co mi je do něj. Já mám své dva syny – a on přece taky musí mít nějaké rodiče a ti snad nejsou na hlavu padlí, takže přece, propána, vědí, co se smí a co se dětem zakazuje. Ale měli by mít víc rozumu a nepouštět toho kluka tak brzy ráno k vodě. Vždyť tady kromě mne není ani živáčka a nebylo by divu, kdyby se kluk někde ztratil anebo utopil.
Takže o tomhle všem Edvard Valenta přemýšlel, ale chlapeček, jak se mu zdálo, byl snad ještě moudřejší než dospělý člověk! Klidně se vám tam procházel po břehu, švihal takovým zvláštním proutkem sem, švihal jím tam – až skoro jakou kouzelnickou hůlkou... a dělal, že Edvarda Valentu nevidí. A pokud už ho náhodou vidí, naháče, tak že mu jako nevadí. No, a asi tak za týden už si na sebe zvykli!
2.
Někdy však Edvard Valenta nemohl hocha najít! Seběhl jednou muldou a naschvál se loudal nepoužívanou pěšinou kolem řeky. Bylo tak nekonečně brzy, že byl hned celý mokrý od rosy, ale chlapeček nikde. Edvard Valenta, který odmalička trpěl nespavostí a navíc nedoslýchal, došel v tom strašném tichu až na konec pěšinky a tam zakopl o malý pomníček v listí. Hned vedle ležela lopatička. Ale chlapeček stále nikde. Edvardu Valentovi najednou projel až do morku kostí mráz. Otočil se – a rychle se vracel. Opatrně se přitom po chlapečkovi díval a prohlédl všechny keře i vysokou trávu. Doslova jako nějaký pedofil už nakonec slídil po břehu a díval se i pod kameny. Nakukoval za stromy a kdo ví proč se mu zdálo, že zešílí. Ale ten hošík nikde nebyl.
Asi dnes nepřijde, říkal si Edvard Valenta. Asi zaspal. On ještě může spát, NE JAKO JÁ. Pro boha živého, proč jenom Edvard Valenta vyslovil i ta slova NE JAKO JÁ!!
Asi už NIKDY nepřijde, pomyslil si nakonec. A pocítil úlevu. Asi mu rodiče na to toulání přišli, klukovi jednomu. A honem, honem se Edvard Valenta vysvlékl a hupnul do vody. Br, ta byla ale studená!
Plaval od břehu, ale tu zařval. Na kameni, jakoby nic, seděl ten chlapeček. Docela dost daleko od břehu, a přece docela klidně. Až skoro jako pohádkový trpaslík s velice bledou tváří.
Ale nedíval se na Valentu, jenom si tak seděl a švihal proutkem do vody. A vlastně ještě něco. Kapku se usmíval.
Ale byl to divný úsměv. A jako by Valentovi říkal: To víš a tůdle. Já NIKDY nezaspím. A Valenta to pak už po celý zbylý den jen a jenom slyšel... Já NIKDY nezaspím. A mohu tu být KDYKOLI chci, a třeba i ještě dřív než ty!
Další den se Edvard Valenta trochu vzpamatoval. Jako obvykle se vykoupal, proběhl, zahřál a lehl si na sluníčko a dlouho se vyhříval. Jako vždycky. A dělal, že chlapečka nevidí. Copak je mi po tobě, kluku pikovická. Mně je to jedno, jestli se tu ráno promenáduješ – anebo ne. Ale občas se po té malé bytosti aspoň po očku podíval.
A klouček? Tvářil se už zase, jako by Edvarda Valentu neviděl, a jako by říkal: Ach, copak jsem tu pro tebe? Ne. Já si sem chodím kdykoli chci a jen protože mě to baví a po tobě, ČLOVĚČE, mi nic není...
Ale občas po Valentovi přece mrkl. A bylo to jako blesk. Anebo takový zákmit...
Když Valenta konečně oschl, šel ke svým šatům a pomalu se oblékal. Schválně se nedíval, co ten kluk dělá, ale stejně to věděl. Chlapec už zase seděl na onom kameni a pozoroval Edvarda Valentu najednou až skoro rybíma očima dravce...
A potom se Valenta vracel pěšinou po břehu a zpátky domů k rodině, ale strašně sebou škubl, protože hoch stál pojednou přímo před ním a až na samém okraji srázu nad řekou... A zase švihal prut. Valenta jako paralyzován odcházel a ten hoch se nepřestával dívat za ním. Vtom se Valenta otočil. A chlapec? Opravdu vylekaně sebou trhl. Ne, on naprosto vůbec neměl rád, když ho Valenta přistihl, že se za ním dlouze dívá...
A dál? Dělo se to dál a den za dnem a každé ráno. Valenta zvolna přestal mít strach, vždyť mezi tygry to bylo horší, a nakonec už se na tu chvíli vždycky těšil. A na tu JEJICH MALOU HRU. Na to zvláštní schovávání. Na to napětí, až prcka zase objeví jako bledého trpaslíka někde daleko v trávě, tak strašně daleko. Anebo hned za kamenem! Valenta se začal těšit na tu strašlivou tichou hru malého kluka s dospělým mužským, ale kdyby tenkrát jen trochu věděl, co se pak stane, řval by.
Bylo to ale zatím spíše legrační, protože spolu nikdy nemluvili. A protože někdy dalo Valentovi dost velkou práci hocha najít. Byly divné dny, kdy mlha zůstávala viset, a to se hoch Valentovi vůbec nechtěl ukázat, to spíš houbu našel. A někdy vám byl chlapec i tak dokonale ukrytý, že už si Edvard Valenta myslel, že zase nepřišel.
Stávalo se to ale jen tehdy, když ho Valenta den předtím nějak urazil. Když se třeba při odchodu rychle ohlédl – a přistihl hocha, jak se za ním dívá.
PROTOŽE TO CHLAPEČEK NEMĚL RÁD, protože to vůbec, ale vůbec neměl rád!
Jednou ho zase neuviděl celé ráno. Tím líp! Svlékl se, vykoupal se, potom se proběhl a zacvičil si. Ale kluk pořád nikde. Tak si Valenta zase lehl na tu svou teplou skálu a slunil se, ale přitom se po očku díval, kde se asi kluk schoval. A ten den si nakonec s úlevou řekl, že ho rodiče asi už konečně nepustili...
Ale šel domů nějak smutně. Celé ráno se mu zdálo nějak pokažené. Bez radosti. I celý den už takový zůstal! A to jen proto, že Valenta zůstal na břehu sám. A bez hocha. A to jen proto, že se neviděli a nezahráli si spolu i další partii oné zvláštní hry beze slov.
I další den odcházel sám – a už skoro zlomený. A tu ho najednou uviděl. Náhodou! A kde byl? Představte si, že seděl na takové nízko rostlé větvičce na stromě. A klátil nohama, ale té větvičky skoro nebylo. JAKO BY VISEL ÚPLNĚ VE VZDUCHU. A těma nohama klátil schválně. Aby si ho Edvard Valenta, i když už na odchodu, ještě přece jenom všiml. A zase se tak divně usmíval. Až jako by se s Valentou chtěl konečně dát do řeči.
3.
Valentova rodina se vracela do Prahy. Nastal poslední den. Edvard vstal ještě dříve než jindy – a už většinu noci ostatně nespal. Sluch měl ještě zastřenější. V Praze musím do nemocnice, pochopil konečně, ale teď sbíhal muldou a zvláštní, že až toho dne si všiml několika ošetřovaných hrobečků u křoví nalevo. Dorazil k Sázavě v neuvěřitelném napětí, ale u řeky nebyl toho dne vůbec nikdo a nikoho Valenta nenašel ani za kameny. Ani ve vysoké trávě – a to se jí už zase prodíral až tak strašně, strašně daleko...!
Ale ty se ukážeš! pomyslil si Valenta. Musíš! Ty se ukážeš.
Potom se vykoupal, ale udělal přitom jednu strašnou věc, věc, kterou (pro Pána Boha a Krista živého!) neměl, ach neměl nikdy udělat. Jednoduše tam vůbec, ale vůbec nikdo nebyl, a tak se vykoupal bez plavek. Ostatně na tom ostrově to dělával často.
A potom zase všechno jako vždycky. Běh a cvičení i slunění na skále – a jen ten klouček pořád nikde. Že by už nikdy nepřišel?
Valentovi najednou začalo být strašně smutno. Vytáhl z kapsy kalhot noviny a úplně mechanicky se chtěl dát do čtení, když dočista strnul a zíral jako šílený na palcový titulek. Protože na těch novinách bylo napsáno DNESKA RÁNO VÝMĚNA.
Složil noviny. Ještě stále ale viděl ten obrázek pod tím nápisem. Kriste pane! Kriste! Já budu muset jít v Praze do té nemocnice. Protože na tom obrázku byl ten chlapeček. A smál se! On se Valentovi od ucha k uchu smál a smál – a smál – a smál... Valenta vyskočil a najednou šlapal po těch novinách a vůbec nic, ale vůbec nic už neslyšel. Valenta tam dole u Sázavy toho rána navždycky ohluchl. Strčil si prsty do uší a vytáhl je plné krve a slyšel jenom: DNESKA RÁNO VÝMĚNA! DNESKA RÁNO VÝMĚNA! DNESKA RÁNO... DNESKA! DNESKA!
Tancoval tam. Byl celý od krve. Až se zhroutil na tu TEPLOU skálu. Ležel. Chtěl se sebrat a utíkat a utíkat a utíkat a... A div že leknutím nevykvikl. Sotva dva kroky od něj stál ten chlapeček.
Jak se mohl tak potichu přiblížit? Čert ví. Musel však přijít opravdu po špičkách. A pomalu. Anebo snad ne? A teď tu stál před Edvardem Valentou a co bylo divné?
Že tentokrát neutekl. Ani nesklopil oči. Jen se tak klidně a moudře díval na Edvarda Valentu velikýma očima a najednou z těch očí začala vystupovat taková zvláštní vlhkost, jakou tam někdy mívají i plachá lesní zvířata. Jako třeba srnky. A dneska ráno... A dneska ráno...
A co bylo dál? Nic. Jenom se tak ne sebe dívali. Dlouho. A bez řeči. A potom ten chlapeček najednou řekl: „Pane! Když já bych si s vámi tak rád hrál!“
A čekal... a čekal... a TOTO bylo to jediné, co Edvardu Valentovi řekl za celých čtrnáct dní, ale Edvard Valenta ho neslyšel, on tam už celou tu dobu jen tak vrtěl hlavou ze strany na stranu, tou krvavou hluchou hlavou, protože on přece ani vůbec nic nemohl slyšet a neměl na to už ani žádné právo. A vidíte, a přece tomu chlapci ještě i poctivě odpověděl: „Omyl!“ A po krátké pauze zlomeně zašeptal: „Dneska - ráno - výměna!“
A potom se zhroutil.
4.
„Miláčku, miláčku, kde ses tu vzal!“ křičela ještě toho rána pikovická maminka a objímala chlapce, kterého už týden všichni považovali za utopeného. Ale Edvarda Valentu už nikdo neobjímal. Jeho tělo spočívalo na teplé skále hluše a tiše a jeho dušička začínala nanovo už někde úplně jinde.
obrázek: autor
