Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - MONET



Úvodník: Jezero s lekníny, zahrada všech barev a tvarů, japonská lávka, dáma se slunečníkem,…a také náš dům na útesu. Už jste doma? Claude Oscar Monet. Správně, právě on je autorem malby zchátralého domu nad útesy, který mne tak zvláštně inspiroval. Dnes se tedy z říše naprosté fantazie dostaneme do skutečného Monetova života.

Článek: Letmé dotyky následující kolotoč času ani chvíli nepostojí, vše je každým okamžikem nové, neopakovatelné. Jak tohle zachytit? Touha dávných umělců, ale i těch současných. A právě tohle umí neklidné tahy štětce, jež vede impresionista.
 
14.11.1840 Paříž. Obchodníku Claude-Adolphe Monetovi a jeho manželce zpěvačce Louise-Justine Aubrée Monetové se právě narodil druhorozený syn. Není těžké uhodnout, po kterém z rodičů převzal sklony k umění. V roce 1845 se rodina přestěhovala do Le Havre v Normandii. Velice brzy se u něj projevil opravdový malířský talent. V roce 1851 začal studovat na střední umělecké škole v Le Havru. Začal si také při studiu vydělávat kreslením karikatur místních lidí. V roce 1856 se seznámil s Eug?nem Boudinem, který ho naučil malovat olejovými barvami. Když mu v roce 1857 zemřela matka, byl poslán na výchovu ke své bezdětné tetě a brzy musel svá studia přerušit. To už si svým uměním vydělával velice slušné peníze, a tak míří do kolébky umělců, Paříže. Jenže přichází válka. A máme tu první indicii z předešlého článku. Nastupuje do Prvního regimentu africké lehké kavalerie v Alžíru, kde měl být celkem sedm let, ale onemocněl tyfem a je z armády uvolněn.
 V roce 1862 se vrací do Paříže, potkává zde současné výtvarníky, např. s Renoirem tráví dlouhé hodiny v debatách, a konečně první výstava. Sbližuje se s modelkou Camille Doncieux, svou budoucí manželkou. Maluje na venkově a do Paříže se vrací po narození syna Jeana. Ovšem svůj nový životní úděl nedokáže vstřebat, navíc je v těžké finanční krizi, jeho otec se rozzuří, že si dovolil zplodit dítě s pouhou modelkou a přestane ho finančně podporovat. Monet se pokusí spáchat sebevraždu skokem do Seiny. Vzápětí svého zbrklého gesta lituje, naštěstí je dobrým plavcem. Stálé odmítání jeho obrazů v oficiálním Salónu vyřešil po svém, spolu s Caillebottem zakládají svůj nezávislý malířský spolek. Veřejností je stále  nepochopen, dočká se i výsměchu, jenže to celý svět ještě netuší, že právě nejvíce odmítaný obraz Východ slunce dá zrod novému malířskému směru, impresi. Tady si neodpustím úsměvné zastavení. Jeden z kritiků k němu podotkl: „Říkal jsem si, imprese je dojem, tak to ve mně musí nějaký vyvolat…I nedodělané tapety vypadají dokončeněji.“




Východ slunce, olej

Jindy na obraz Boulevard des Capucines: „Mohl byste mi vysvětlit, co jsou tady dole ty černé kapky?“ „To jsou přeci chodci,“ odpověděl Monet. „Cože,…takhle vypadám?
Chcete si ze mě střílet?“

Boulevard des Capucines, olej

Teprve rok po narození druhého syna Michela Camille umírá pravděpodobně na rakovinu dělohy. Monet se později ožení s Alicí Hoschedéovou. Ovšem soužití s umělcem není jednoduché. Býval popudlivý, trval na pravidelné rutině, běda, když byl opožděně servírovaný oběd! Alice skonala v roce 1911 a tři roky po ní i jeho syn Jean.
A teprve teď přicházejí opravdové tvůrčí úspěchy vnímané i veřejností. Vybuduje si zahradu svých snů ve vesnici Giverny, jenže se objeví šedý zákal a on se bojí, že oslepne. Stihne namalovat svoji sérii „leknínů“(zachytil je na 250 plátnech!) a po zdařilé operaci může opět malovat. S hrůzou se dívá na svoje poslední obrazy, oční choroba mu totiž změnila vnímání barev, téměř neviděl modrou, maloval především žlutou a červenou.

Camille, olej

Na tomto místě by se hodila slova Paula Cézanna na obhajobu před posměváčky, kteří nazvali jeho styl malby pouhými šmouhami: „Monet je jen oko, ale Bože, jaké oko!“
5.
prosince roku 1926 umírá. Jeho imprese – dojmy jsou tu s námi ale dodnes. Plné zářivých barev a světla, bezpočtem tahů štětce působí neklidně, přesně jako čas kolem nás.



Jezero s lekníny, olej

(Zdroj foto: udu.ff.cuni.cz, ibiblio.org, zichi.posterous.com, hoocher.com)



15.11.2010 - Julie Kolocová