Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Šokující Larsson. Přesto brilantní.



Úvodník: Dívka, která si hrála se zápalkami aneb podobenství o tom, kterak lze z megaúspěšné knižní trilogie vytvořit megaúspěšnou trilogii filmovou. Zaslouženě.

Článek:

Když jsem před časem shlédla Muže, kteří nenávidí ženy – první film, natočený podle kritikou i čtenáři ceněné trilogie Milénium dnes již zesnulého švédského novináře a odborníka na pravicový extrémismus, Stiega Larssona, moje pocity byly značně rozporuplné. Přestože mi bylo jasné, že snímek nepochybně patří do „vyššího levelu“, vzhledem k brutalitě a nahým scénám v něm obsaženým jsem jej soukromě odsunula do škatulky filmů, které nepotřebuji vidět, natož se o nich ještě někde rozepisovat. Po novinářské projekci prvního pokračování, Dívce, která si hrála se zápalkami, však svoje rozhodnutí měním. Pravda, vzhledem k pracovní návštěvě kina, na rozdíl od té první, ani jinou možnost nemám. Na stranu druhou tak činím s upřímnou radostí, přestože, paradoxně, dvojka za úctyhodnou jedničkou mírně dodýchává.

Pokud snad ještě stále nevíte, o co jde, hlavní hrdinkou Larssonových knih a jejich následné třídílné filmové adaptace je drobná, „emo“ vyhlížející, černovláska, Lisbeth Salanderová, žena, která si peklo nejenom zažila, ale které život navíc stále dokazuje, že si to doteď pouze myslela. Bezútěšný život sexuálně zneužívané ženy v nejhorších představitelných kontextech, jinak strávený v psychiatrické léčebně za zapálení vlastního otce, posléze za počítačem, který, vzhledem k její vrozené genialitě, přináší Lisbeth obživu (na konci prvního filmu dokonce několik málo miliard), narušuje svoji přítomností novinář Mikael Blomkvist, s nímž tiše trpící žena nejprve pracuje na případu zmizení příbuzné významného občana, a kterého posléze zařazuje do šuplíku lidí, s nimiž se nadále nehodlá stýkat. Okolnosti druhé knihy a tudíž filmu Dívka, která si hrála se zápalkami, cesty obou hlavních protagonistů opět spojují poté, co je Lisbeth neprávem obviněna z dvojnásobné vraždy švédských novinářů, toho času, pracujících na odhalení obchodu s bílým masem.

Rozepisovat se dále o vlastním ději nemá smysl, protože, přes velmi propracovanou zápletku si Dívka, která si hrála se zápalkami, připisuje první body za zcela srozumitelný scénář, v němž se snadno zorientujete, i když Larssonovy knihy neznáte a první film jste neviděli. V prvním plánu máme co dělat s detektivkou, stojící na pevných základech, zručně vystavěných díky autorovým celoživotním zkušenostem, nabytým z praxe novináře. V druhém pak sledujeme originální, často šokující a zcela chladnokrevné jednání člověka, „poučeného“ patrně tím nejhoršímu, co jej v životě mohlo a může potkat.

Přestože Dívka oproti prvním Mužům, kteří nenávidí ženy neoplývá toliko dějovou originalitou a v jistém momentu pociťujeme mírné zklamání, že je to skutečně „tak, jak jsme si mysleli“, svého diváka pohlcuje už od první minuty a nepouští až do poslední sekundy závěrečných titulek. Přes dvouhodinovou stopáž můžu čestně prohlásit, že jsem se ani na chvíli nenudila a po skončení vážně zalitovala, že se nmůžu rovnou podívat na závěrečnou trojku, která nás v kinech (naštěstí) čeká ještě před Vánoci. Působivá atmosféra, pochopitelný, dobře zpracovaný scénář, místy velmi tradiční postavy, připomínající éru akčních hrdinů začátku devadesátých let v kontrastu s hrdinkou, označovanou coby obdoba Lary Croft – už tenhle výčet bohatě stačí pro odůvodnění, proč dát Dívce šanci. K tomu připočtěme ještě působivý výkon herečky Noomi Raplace coby Lisbeth Salanderové, vzezřením místy k nerozeznání od frontmana populárních Tokyo Hotel.

Bohužel, nutno zkonstatovat, že stejně jako v prvním filmu, také Dívka předvádí několik otevřených sexuálních či brutálních scén (anebo kombinaci obojího), byť v míře menší než její předchůdce. V každém případě, opět vyvstává otázka, zda-li je takto naturalistické pojetí nutné a celou záležitost by přece jenom, vzhledem k divákově inteligenci a vrozené představivosti, nešlo pojmout poněkud elegantněji.

V každém případě, jestliže mě jednička nechala na pochybách, dvojka s přehledem sváhla ručičku vah na svoji stranu a „dokopala“ mě k přečtení původní trilogie. Jistě, Dívka, která si hrála se zápalkami, jistě neskýtá film pro každého, nicméně, dotknu-li se šokujících scén a srovnám-li je s těmi z jiných „ceněných“ dílek (Antikrist, Pianistka), v případě trilogie Milénium jsou minimálně uvedeny ve smysluplném kontextu; nikoliv pro perverzní pobavení diváka-úchylu v poslední řadě ztemnělého kinosálu (pakliže jsem v předešlé závorce zmínila váš oblíbený titul, berte poslední větu pouze jako osobní názor autorky této recenze).

osobní hodnocení: 70%

Dívka, která si hrála se zápalkami
&Svédsko, 129 min, od 15 let
Scénář: Jonas Frykberg
Režie: Daniel Alfredson
Kamera: Peter Mokrosinski
Hudba: Jacob Groth
Hrají: Michael Nyqvist, Noomi Rapace, Lena Endre, Peter Andersson
Premiéra ČR: 11.11.2010

foto: Bontonfilm

 

PS: Pakliže ještě nepatříte mezi vlastníky původní knižní trilogie Milenium Stiega Larssona, nakladatelství Host ( http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/ ) v těchto dnech vydává speciální ucelené dárkové balení těchto výjimečných detektivních děl. Více již brzy v připravované recenzi.



11.11.2010 - Kateřina Sovová