Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Zážitky z cestování
Úvodník: Nic proti drahám nemám a nebojím se tam.
Článek: Zdeptán parnem a dvouhodinovou cestou osobákem sebral jsem z protějšího sedadla upatlanou tiskovinu Železniční hradlo, odloženou tam právě vystoupivším „ajznbonem“, který celé dvě hodiny seděl proti mně a zíral do nich s tváří jako sůva důležitou a odumřele důstojnou.
Letargicky protékaly šumné listy mými prsty, až se oči konečně chytily spásy a bóje, všeobecně oblíbené rubriky "Z redakční pošty" s podtitulem "Zážitky z cestování". I nadechl jsem se jako hlubinný lovec pokladů před skokem do Sargasového moře. Odhodlaně se odsud z kodrcavého vagónu lokálky Ajka, vnořil jsem se do tajů lidové slovesnosti vyvřelých z per věrných odběratelů Hradla, kteří tak nutně potřebovali ulevit svým mozkovnám a vypudili na papír dojmy svých cest.
1. Svůj nejhezčí zážitek z cestování jsem zaznamenal, když jsem prvně nastupoval na konečné staničce Rokytka nad Jizerou do motorového osobního vlaku směr Martinice. Přestože panovalo nevlídné deštivé počasí, milý motoráček se na perónu leskl jedna báseň a jako by ho z výrobního závodu teprve včera dodali. Pomlouvá dnes někdo České dráhy i za platy jejich bossů? Ať se chytí nosu! Z podlážky uvnitř by šlo jíst a perfektně čistými okny jsem se mohl až do Hrabačova kochat malebnou krajinou. A když jsem se nezvyklé čistotě vláčku už asi po sedmé nahlas podivil, shodli se mí spolucestující, že se zde tak jezdí stále. K mému dojetí se totéž opakovalo s milým vláčínkem při všech mých dalších služebních cestách, během kterých po vsích prodávám nádherné unijní štětky po pěti stech korunách za kousek. I dodal jsem si odvahy a přeptal se ve stanici Rokytka, kdo že za čistotu ručí. I řečeno mi, že je vše dílem dobré paní Elišky Kšírové. "Kde najdu, dobrou tu občanku?" I ukázali mi ušmudlanou staruchu s postavou kyrysnice, jinak i ženu v selské plachetce a slevačské zástěře. V koutečku stanice navzdory zásluze skromně postávala s cigárem povislým a tu už zase i za bouřky na pešuňku rozkročena trčela rozšafně a zelené mlíčí uždibovala s břesknou vypalovačkou na rtu. Vnímala můj rozechvělý pohled? Nevím. Přistoupiv ale k ženě té, poděkoval jsem – a znova a znova a za nás, za všechny. Naneštěstí trpí paní Kšírová hluchotou, nicméně při úklidu se mi ji následujícího dne podařilo vyfotografovat a snímek poctivé údernice zasílám vaší redakci. Jak vidíte, paní Eliška je brána zezadu a plném nasazení. Pulíruje bytelnou karoserii zdejšího lokotraktoru.
A co ke svému největšímu zážitku z cestování chci dodat? Jen už kouzelné slovíčko. Děkujeme. A potřebujeme víc takových Kšírových do krize a rozvíjející se kapitalistické společnosti! Mirko Vnutil, Urputný Názorov.
Vzhlédl jsem od mastných novin s rozpaky. Přelétl očima umolousané sedadlo naproti, v němž Železniční hradlo po dvě hodiny předtím zasmušile louskal onen odulý ajznbon, a blesklo mnou: Věru podnětná četba! Prodchnut novou úctou k našim železnicím jsem opět zabořil nos do stránek...
2. Vážená redakce! Můj příběh začal vlastně již před dvaceti lety. Studoval jsem urputně již osmnáctým rokem Vysokou školu ajznboňáckou v Žilině a týden co týden dojížděl 816 kilometrů za rodiči do Aše a zase zpět, jak už to chodí. A právě při jedné takové ubíjející cestě rychlíkem Detvan po trati Praha–Košice přisedla, když jsem se zrovna dloubal v nose, i hezká Slovenka. Co čert nechtěl, jela taky do Žiliny! Náhoda! A že prý byla v Praze za kamarádkou a... Inu, co vám mám povídat, cesta společně uběhla a slovo dalo slovo, zašlo se i na zmrzku a za tři měsíce se strojila veselka. Dnes bydlím a nadále částečně studuji v Žilině, ale máme kopu dětí a žena je právě opět v sedmém měsíci těhotenství. Vím, je to jen sprostý příběh, ale uznejte sami: stal by se, kdybychom s Eržikou nepoužili právě služeb vaší dráhy? I beru každý další přírůstek do rodiny trochu i jako dárek od vás, našich milých ajznbonů, a děkujeme touhle cestou z celého srdce za náš nejhezčí zážitek z cestování. Karol Picák, Žilina. Redakčně upravila Móňa Ideálová.
*
Zasmušile jsem odložil noviny ke slupkám od salámu, které zde jejich první čtenář vlídně zanechal, a zvláčněl jsem. Pražce skučivě zpívavaly písničku do nepohody a vláček se nakláněl jako kocábka a drkotal a kodrcal se. Svištěl úhlednou českou krajinou a já zadumaně počítal tyčky i ploty a zvolna začínal chápat vážnou zaujatost svého předčtenáře.
3. Vážené a milé Železniční hradlo! Zážitky z cestování mám bohužel spíš horší. Z těch lepších uvedu namátkou bufeťáctví. Lidé si často dělají jídelnu z bývalých kulturních středisek na nádražích a je tomu podobně například v Břeclavi. V jinak pěkném prostředí sice visí ženy od Muchy a Klaus, ale lidé mají na stolcích pitivo všeho druhu: kořalinku, vínečko, burčák…, ale nenabídnou. Ty papíry jsou, pravda, vecpány v koších, ale nakřivo, a tak nějak nepoctivě. V popelníčcích jsem navíc vypátral buransky poničené vajgly, hotová Sodoma–Gomora, a přece bych se těch Břeclaváků nakonec zastal. Neznám totiž žádné jiné nádraží. Z vašeho Hradla však vím, že stanice patří ještě k těm čistějším a úpravným. Ing. Nešpor &Skemral, Debilín.
4. Vážená redakce! Jednoho teplého večera jsem náhodou přijel do Veselí nad Bublavou a parta oplzlých výrostků tam stříkala lidem do očí slzný plyn. Měl jsem času dost (jako mám vždycky), a tak jsem před nimi schválně promenádoval prostorným vestibulem a vše po očku pozoroval. V rohu má jedna soukromá firma pronajato bývalé WC, kam by šla podle mého názoru umístit prostorná čekárna. Nic takového se ale nestalo a majitelkou této hamižné firmy Elsa Kšírová z Lakatošovy Myslivny a její vnuci, tj. právě oni chuligáni, mě za mou kritiku napadli. Když se pak do vestibulu navíc vevalil i zástup polonahých gymnazistek a jiných individuí, bezostyšně jim prodávali vše, plynovými bombičkami počínaje a spreji na vlasy a líčidly konče. Pro tohle jsem chřestil klíči? Tomáš Milicionář, Zlín.
5. Můj příběh, vážená redakce, je zvláštní a rád na něj vzpomínám. Jednou jsem našel na sedadle deset korun.
Z ostatních zážitků uvedu, že často cestuji z Brna na Břeclav a vozy tam bývají čisté jako klícky, ale pak se do nich vždycky nahrnou psíčkaři a vybírají si daň. Ti zapšklí patroni s vodítky se hrnou záměrně právě do vozů pro matky s dětmi a než dosupíme do Jevíčka, jsou už všechny vozy znečištěny. I ptám se aspoň touto cestou: nemáme ještě u dráhy rezervy? Neřeší náhodou unijní směrnice jen zástupné problémy? A možná by nebylo od věci zakázat celé psíčkařské hnutí a vyměšování. Metoděj Rasistický, Skrblina.
P. S. Můj skromný návrh. Vyhraďme pro psy pouze poslední vůz každého motoráčku, v tom totiž stejně nikdo nejezdí.
P. P. S. Pro fenky pak vyhraďme celý vůz předposlední, který bývá zároveň i prvním. A dále bych ministerstvu železnic radil toto: najměte nějakou silnou stařenu s nedostatečným důchodem, aby vůz vždy v poslední stanici vykydala! Je značně nepříjemné, když člověk tiše sedí, čtouce si např. o uzeninách nebo obchodu s bílým masem, a zhovadilá zvířata okolo kálí a prdí. A jste-li pak čirou náhodou do vlaku čistě oblečen (i to se dnes ještě vidí), spláčete na konečné nad podělkem, ale nepíši vám ani tak, že bych byl nějakým obzvláštním nepřítelem psů, ač mé povolání obecního rasa by tomu snad mohlo nasvědčovat, jako spíše z toho důvodu, že si myslím nemálo: Pes ať zůstane psem, člověk člověkem.
*
Z četby mě vytrhlo štěknutí. Fešná dívčina naproti že by taky vtáhla do lokálky pejsáčka? Už to tak bylo. Samo nebe mi budiž milostivo. A dívka se zeptala: „Čtete?“ A zvláštní oči se setkaly s mými.
„Čtu.“
A četl jsem jí i nahlas:
6. Můj nejhezčí zážitek z cestování se udál na sklonku podzimu minulého roku ve stanici Ústí nad Pozvolnou Zavážkou. Čekal jsem právě způsobně na příjezd rychlíku číslo 240 Dacan, byl překrásný vonný den plný výparů benzínu a krávy skvěle bučely, pěnkava, myslím, zakukala a nedaleká vápenka jela na plné obrátky, ale jinak bylo na nádražíčku ticho jako v chrámu páně a čisto jako v klícce. Stará žena ve slevačské suknici pilně zametala obě koleje a když to dělala dvě hodiny, přeptal jsem se probudivšího se ajznbona na její jméno. Inu, dozvěděl jsem se, že jde o za vedlejšákem sem dojíždějící Elisabetu Kšírovou a zbytek dne jsem do úmoru dřoucí ženu pozoroval, až se konečně k večeru v nedaleké zatáčce vynořila supící lokomotiva dvacet hodin opožděného vlaku Dacan. Krásně odpočat jsem věnoval pozornost staničnímu hlášení, ale co to? Náhle bylo překryto voláním z přední části vlaku. Co se to děje? Snad nehoří? Tu... vidím, že z lokomotivy volá vlakvedoucí. Asi na výpravčího? Nebo za paní Kšírovou? Lidé se už valili do vozů, ale nač spěch? I dopíjím klidně pivo, zatímco se bijí o místa a někdo stále volá od lokomotivy a teď... I mává. Propána! Ale to patří mně!
Podržte se! Strojvůdce byl můj spolužák z mateřské školky. Marian Postřeh, Opilý Čumín.
P. S. A ještě perličku. V minulém roce jsem cestoval vlakem z Brna do Českých Budějovic, když tu vlak najednou zastavil a já se probudil. Na vedlejším nástupišti jsem uviděl na tabuli odjezdů napsáno: 15.99 hodin. Tolik pro zasmání.
Čímž pravidelná rubrika končila, když tedy nepočítám výzvy typu „S Lisabonskou smlouvou na věčné časy a nikdy jinak" a “Na Brusel, Vávro, na Brusel“.
Zvedl jsem oči, ulpěly na dívce, ale ta krmila.
„Nechcete ty noviny půjčit?“
„Ovšemže. Je tam ještě něco zajímavého?“
„Velice zajímavá je celá tato rubrika Zážitky z cestování.“
„I pro psíčkařku?“
„Ano. A vřele vám ji doporučuji k přečtení.“
„Ale podržíte mi pejsáčka, pane…“
„Ženíšek. Jerry Ženíšek."
„Rozvážná. Ivana Rozvážná z Loun.“ A vzala Hradlo a začetla se. Vtom se ale rozesmála a řehtala se až do Plzně. Kroutil jsem ovšem nad tím zasmušile hlavou a proč se Ivana Rozvážná tak blamovala, opravdu nevím, i když je už sedmý rok mou nespokojenou manželkou.
19.11.2010 - Ivo Fencl