Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Křik démonů



Úvodník: Při dnešním výběru vedla mou ruku snad melancholie zimy, která teprve nedávno převzala svou nadvládu, ale již nyní se mi zdá nekonečná. Malíř, autor obrazu, který mě motivoval, si ve svém životě sáhl na opravdové dno. Jeho tvorba nám o tom nedovolí zapochybovat. A indicie? Leden je měsícem, kdy umírá. Jména v mém příběhu opravdu patří do jeho života zrovna tak, jako obávaná nemoc. Hádejte. Ještě chvíli máte čas.

Článek:
Démoni ji pronásledovali již od nejútlejšího věku a démoni ji provázeli i na její poslední cestě. Ani tady neměla klid, nebyl jí souzen, málokdo z nás by s nimi přežil tak dlouhou dobu a snad nikdo jí nemůže vyčítat krok, pro který se rozhodla.
Ale zpět od téhle dnešní noci plné vichrů, ohýbajících vysoké topoly stojící před domem, kde bydlela. Skučení rozezlených živlů rve uši, marně se snažíme utíkat, indigová modř rozprostřela svoje závěsy, aby i pár zvědavých očí nevidělo. Rozžíná ji pouze šeď mraků tak těžkých, že každou chvíli můžeme čekat, jak se jim z rozervaných břich vylije proud vody jako vyhřezlá střeva soudného dne. Soudného pro ni. Nebo pro ty ostatní?
Laura, tak požehnané jméno. Přitom se vše otočilo proti ní. Jako malé dítě se dívala na nekonečné utrpení svého staršího bratra Edvarda. Dávivý kašel, puch nevětrané místnosti, sem slunce nesmělo zavítat, nikdo na něj neměl právo, když jeden z nich odcházel. Ruce měla rozedřené od praní zkrvavených kapesníků, jež zaznamenávaly postup jeho nemoci, jako by psal do deníku. Neúprosný, tuberkulóza nedělá výjimky. Konečně zapálená svíčka k rozloučení, modlitby, pláč, ale ona je šťastná. Peklo na zemi skončilo, jenže…

Sychravý podzim nedovoluje ani na chvilku polapit pár teplých dnů, nabrat sil po dusném létu s příměsí smrti, ani nadechnout se najednou nejde. Srdce buší jako polapené ptáče, copak je život o tom, že jedno peklo skončí a další začíná? Včera to poznala poprvé, ale již několik dní měla takový tíživý pocit na hrudi. Jako by jí tam ležel balvan a nemohla s ním hnout. Radost zmizela, z růžových líček se vytratila barva, rty rozpraskané horkostí propouštěly neslyšné volání o pomoc. Modlitbám již dávno nevěřila, nemohla. Ani bůh není spravedlivý, proč to tedy očekávat od osudu, a jiného neměla. To není výčitka, ona taková nebyla. Jenom hledala odpověď, která nikdy nepřišla. Ve svých čtrnácti letech zůstala sama, nepoznala, jak sametově chutná objetí v matčině náručí, nezakusila závrať v podbřišku při nadhazování otcovými pažemi až někam do nebes. Nestačila vstřebávat lásku, prožít potulování s propletenýma rukama milenců, i zastavení v osamělém koutku, kde by dychtivě přijímali žár největšího daru.

To vše si představovala jenom ve svých snech, a zatím dnešní ráno poprvé přineslo zcela jiný „dar“. Na rukávu košile bílé jako padlý sníh se objevila malá skvrnka, to jak si přejela přes rty, jen tak, najednou tam byla.
Andělé, kde jste? Kdo mi ukáže cestu k vykoupení za to, co musím? Můžu? Již jsem se rozhodla.

(foto stumbleupon.com)


12.01.2011 - Julie Kolocová