Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Jorika v lázních



Úvodník: *

Článek: Potřebujete minutu, abyste zjistili, že se vám někdo líbí (jak říkal Chesterton) a stačí hodina, abyste ho poznali v důležitých směrech. Stačí den, abyste se zamilovali (jako se to přihodilo i mně s Jorikou), ale potřebujete zbytek života, abyste zapomněli.
Kromě toho se nám skoro vždycky stane to, na co vypadáme, ne, po čem toužíme, a pokud bych se stal jejím klukem, ale ještě v časech, kdy navzájem nezvládli ani sebemenší pletku, tak bych Joriku přemlouval k návštěvě Mariánských Lázní: "Pojedeme už v pátek? V pátek odpoledne, Joriko…?"
"Tenhle pátek? Vyloučeno."
"Proč?"
"Jaký proč? Kdybyste, Kubo, jen věděl, co ještě musím zvládnout."
Ale tykali jsme si! "A zboří se snad všechny kavárny Unie pro jeden víkend?"
"Vzbouří se. Vzbouří, Kubo."
Ale hučel do nevyzpytatelného nitra ženy natolik rafinovaně, až se nechala ukecat a jednou v pátek odpoledne zůstala okoukaná Plzeň, město kultury za jejich zády a místo zlatých kašen se vůkol rozezvučely lesy. Okolo spánků vyrašily Mariánsky i včetně nejskvělejšího spisovatele Párala, a kéž navěky spočívají ve stejném údolí.
Třicet sáhů - a nic víc - za hotelem Esplanade čeká penzion Halliburton, a toto není placená reklama. Uvnitř, za okny, strávíme s milenci pár dní. Byl jsem přitom?
Nepřípustná otázka. Samozřejmě nebyl. Ale detaily znám. Stejně jako špičky ledovců. A o našich osudech nerozhodují detaily, ale vždycky jen tyto špičky. Co dál?
Asfaltová cesta vás zavede k ozdobným vratům s chrty, andělem a velbloudem, a ta vrata vrzla a oni se brodili listím, stoupali schodišti, vznesli se terasami a zahradou a udělali to po sezóně, ale bylo stejně hezky. Adidasky… a paní recepční snímá klíče: "Od pokoje, tenhle od hlavního vchodu," odemyká apartmá v patře. "Vy to máte gratis?"
Kdyby se jí nelíbili, sotva by asi podobným způsobem porušila distingovanost.
"Jasně," řekla Jorika. "Kuba vyhrál soutěž."
"Ale. Snad ne literární?"
"Ne, soutěž nejšikovnějších barmanů, ale nic tak světoborného, soutěže můj Kuba vyhrává každou chvíli a vezmeme se. Na kolik tu vůbec přijde víkendový pobyt?"
"Teď po sezóně? Dva tisíce za noc," sešla paní od jejich místností do recepce a víckrát ji už neviděli a taky nikdo z Rusů i Arabů ubytovaných uvnitř té secesní vily je nikdo neobtěžoval. Vstoupili - a Joriku překvapila útulnost místností a líbily se jí těžké závěsy na oknech a čalouněná křesla. "Hm, a prima koupelna," procházela si to. "Telka, jasně, přehrávač…" Zkoumala i kuchyňský kout. Zaregistrovala několik obrazů od Gogha i tvrdé postele i měkké koberce. "Až jako na zámku," postála před starodávným zrcadlem se zapomenutými svíčkami, kde se Kuba taky zahlédl. V zrcadle se potkali i očima a za sebou jen pokoje propojené malou jídelnou a před sebou tři dni. Jak říkám, ještě spolu nic neměli, ale já si to jenom představuji a Kuba ani Jorika o tom neví.
A potom začala prozkoumávat i skříně a spousty šuplátek a neprováděla to, aby zjistila, jestli předchozí ubytovaní zapomněli na briliant ze závodu Diamond Race, a jednoduše toužila si vybalit a hezky poklidit. STÁT SE PANÍ taky tady, jako všude. Byla trochu nebezpečná a taková si vás opravdu může obtočit a vzít, takže pozor. "Ale jak jsme si řekli," ťukla prstem svůdné servírky do okraje pohovky umístěné před televizí. "Spím tady. A ty, odborně řečeno, akceptuj postele v ložnici. O. K.?"
"A proč já nemůžu tady?"
"To je přece jasné, ne?" sekla ukazovákem k televizní obrazovce. "Nebo si obvykle radši nečteš?"
Zasmáli se, ale Kuba se kupodivu pokorně odsunul vedle, a tedy mezi van Goghy. "Zatím se opláchnu," zaslechl vzrušeně a… Myslel si: Ani vzdáleně bych se nezbláznil, kdyby tady se mnou opravdu odmítla spát, a myslel si to, protože Joriku miloval.
Náhlý nápad s oddělenými pokoji mu nicméně nebezpečně připomínal pokrytectví. A pitomou pózu, nic víc. Ona to schválně protahuje. Neuvěřitelně mě přitahuje. Ale co vlastně chystá, vdolky nebo rozpíčky? Díval se chvíli, a to byl den, na jakýsi pornokanál, zatímco "kamarádka" k němu absolutně nevinně promlouvala z koupelny: "To mám ráda, když je ve sprše pořádný tlak..." Voda šuměla a naivní představa Joriky v lázni - a lázních – Kubu vzrušila víc než porno. Přesto zvláštní dívku při sprchování nevyrušil, i když se určitě zevnitř neobtěžovala se žádnou západkou. Čekal. Byl pátek, musel sám sobě přiznat, že ho přítomnost Joriky Luthyové s dlouhými vlasy naplňuje štěstím a měl aspoň ten pocit. A skutečně zlým lidem by naše štěstí určitě vadilo! napadlo ho zničehonic. I proto se lidé musí izolovat na pokojích, ne? Zase vyzvídal a…: "&Sla bys ke mně, Joriko?"
Dostavila se už dostatečně opláchnutá, přicapala bosky v bílé froté osušce. "Co říkáš?"
"Koukni," hmátl pod postel a vyndal útlý, ostrý proutek, nebo spíš prut.
"Co - to - je?"
"Nevím. &Sťoural jsem."
Když se žena smí rýpat v neznámých almarách, proč by kluk mezitím nemrkl pod postele?
"To je na sex? Kdopak ho tu asi zapomněl?"
"Tak to opravdu nevím, ale pruty pod postelí asi podporují zdravý spánek, co myslíš?"
"Nevím," odmlčela se. "Neraší?"
Ale nebyly Velikonoce, začínal podzim. Řekl, že kvůli zdraví se pod postele strkají spíš kaštany. Užasle pozoroval kapky na jejích pažích (nemám ji ojet?) a Joričiny vlasy přetékaly na její záda jako svébytná pěna. Vpředu i přes její klíční kosti a zase mu to připadalo vzrušující. Jestli krajně? Kdopak ví. Jenom trochu natáhl jemné trochu prsty.
"Ne-sa-hat!" ucukla Jorika s úsměvem, který ani zdaleka všichni na světě nepoznali. "Ty jsi zapomněl naši dohodu? Jorika je sice tvůj host, ale..."
"A že jsem vyhrál, to nic neznamená? Soutěž…"
"Mě jsi vyhrál! Ale nevyhrál, nikdy nebudu vaší milenkou!" dodala Jorika teatrálně a jako by to říkala mně. Nejkrásnější žena v galaxiích směrem na jih, a to se pak člověk i trápí. Dotkla se vlastních vlasů, které nebyly pivem, a přece utvářely proud, ale spíš elektrický, a prohmatávala záhadný proutek. "Nějaká má předchůdkyně asi dostávala na holou, no..."
Obrátila se ke Kubovi trochu riskantně zády. "Zkus to, ne?" Dodala: "Počkej, přes osušku... Au." poskočila. Nechtě jí dát zase takový švihanec, ale to se prý snadno spletete. "Jaké au?" optal se kromě toho. "To ti přece působí rozkoš. Ne?"
"Hádej."
Je pravda, že citovost je superstrukturou brutality, ale Jorika se brutalitě poměrně vyhýbala. Zasmušile zjistila čas: "Neměli jsme dávno kukat dole u fontány?"
"A proč kukat?"
"Tokat?"
"Myslíš u Zpívající fontány?"
Po každých dvou hodinách - a taky v sedm večer - fontána hrála, protože asi byla na klíček, takže milenci seběhli od penzionu Halliburton a vmísili se mezi turisty: starší lidi i mladší páry a sem tam děti, ano, ty, po kterých Jorika také toužila. Melodie jako by vycházela z podzemí. Z říše skřítků v hloubi i uprostřed Mariánských Lázní, které za to stojí, a zněla, ale mezi Kubovým a Joričiným ramenem zůstával decimetr propasti. A tu Jorika provedla něco neuvěřitelného a já bych tomu aspoň nevěřil, kdybych tam stál: "Kubo, ještě vzpomínáš, jak nám na hotelovce zezačátku vadily všecky ty konvence, předpisy a vůbec kraviny, co budeme muset celý život dodržovat?"
"A to nebylo jenom na hotelovce, viď!"
"Ne. A víš, když jsme zase v Mariánkách, no, já nevím… Dostávám se asi pod vliv Zpívající fontány… Kubo, viď, že podobné konvence zrušíme? Tady a teď. Anebo aspoň pro dnešek."
"Ale co všecko chceš rozvracet?" skoro se vyděsil, najednou zděsil. Střelená, má ale nápady…
"Uvidíš! Pojď!" Aby ji tak ještě předešel jiný pár. A ne že by Kubu zmámily tryskající tóny, ale ani nevěděl jak, a ráchali se mezi gejzíry. Spolu. Kupodivu zimou nerozklepaní.
Co spontánním koupáním vyvolali? Údiv, dotčení, pobavení. "Bravo!" zvolal jakýsi Ital, podobající se vzdáleně manželovi Joričiny sestry Katky, a zrovna tak se smáli a žasli jeho kamarádi a kamarádky. Blýskl první foťák. Druhý. Kubovi a Jorice nezáleželo na ničem (jak se ale jenom říká) s výjimkou jich dvou. Voda cákala, Jorika tančila - na tu úžasnou melodii podzemí - a toužila se dokonce svléknout. Tak se i trochu stalo a její prsa mu přišla dokonalá, ale Zpívající fontána vždycky vyvádí jen pár minut, načež vaše exhibice pozbudou zvukovou kulisu a můžete pokračovat leda sami, ale znáte to. A já.
Mokří jako dvě sardinky se oba nevinní milenci brodili zpátky na suchou dlažbu s provinilými výrazy zkrachovalých hoteliérů: Ach, promiňte, ach, sorry, my se zapomněli.
Ještě na sobě cítili spršky mariánské vody (a máš chuť Mariánek, lásko má), už jim na ramena dopadly spršky mincí (já bych jim ale nedal). Bankovek, kupónů, pistrů a dublonů. Sebrali si svoje a finíto, odpracováno. V pohádce o hádce by kupóny a spol. rozdali, to je kouzelná pravda, ale jako perfektní studenti hotelových škol první kategorie to samozřejmě neudělali. A potlesky nebraly konce. Ani smíchy ne. Italové se dokonce klaněli. Italky jakbysmet. Jorice. Kubovi! Většina přítomných mužů v těch chvílích po Jorice šílela. "Ten taneček přes dvě pekla pro mě byl fascinujícím zážitkem sezóny," nechal se slyšet postarší gentleman připomínající právě spisovatele Párala, ale nebyl to asi on, a pocákaná dvojka prchala od fontány do vršku a Jorika vedla park nepark. "Domů," hlesla jako nějaká jeho maminka anebo ta Wendy z Petra Pana. "Rychle, Kubo, ať se nenastydneš!"
Uvnitř v pokojích stanuli proti sobě a byl teprve pátek a nemyslím, že jsem tam doopravdy někdy existoval, ani jako oko ne, ale tohle se stalo jim, to vím.
"Měli bysme se ale převlíct."
"To bysme měli." Zamířili každý na jinou stranu ke vlastní skříni, kterou měli každý zavřenou ve svém pokoji, ale ve stejnou chvíli se obrátili a hnali se k sobě. Stanuli a... "Takže nic?"
"Takže nic!" strhal jí skoro všechno (co měla na sobě) a Jorika si myslela: Že by do mě byl skutečně takový blázen? Ale sténala zatím jenom v duchu. Najednou dodala: "A co dohoda?"
"Uděláme výjimku hned na začátku."
"To přece ne. To nejde." A je zvláštní, že pokud máte někoho opravdu rádi, prahnete po něze. Snad i po romantice. A víc než po sexu, ale na druhé straně bych to nepřeceňoval. Když se milovali asi tak podruhé, nechala si boty (které popíšeme později) a předtím si je docela dlouho, soustředěně obouvala, i když on už dávno zapomněl, jak daleko od postele.
Kromě toho ani nebylo nutné Joriku nějak doplňovat, nikdy. Máločím. Protože to nebyly podpatky, ale Jorika sama. Jediná. "Už si ty punčochy zase sundej," prohodil třeba. "A přijde něco nového?" Zrovna tak jsem mohl napsat, že spolu "běsnili", a Kuba jí vždycky říkal: "Chápu, že to nechceš, ale dovol mi to, dovol, dovol…" A ona se ohrazovala, tedy někdy, ale před vzrušujícím zrcadlem nikdy, a prý: "Chci se na to dívat!"
Probudili se jako trochu jiní lidé, jak se psává v románech. Vždycky to je pravda. V Mariánských Lázních teď zase chvíli žili a nemuseli nic psát a ani nikoho obsluhovat - a znali to tam.
"Dohodu prozatím moc nedodržujeme, Kubo," konstatovala - a byla ráda, že ho má.
"Svatá pravda. Nijak zvlášť."
Posmutněle se rozhlédla. Vyskočila, zmizela, zeptal se: "Hej, co tam děláš, sojko? Snídani?"
Tu nechystala a mám bohužel dojem, že měla jednu úchylku, a buď sestře Katce či spolužačce Marcele mohla přece rovnou zavolat, ale ona zbůhdarma vyťukávala esemesky. To by ještě nebylo to nejhorší, ale směle při práci předstírala, že ani vůbec nevnímá, jak se Kuba zvědavě kouká přes její sexy nahé rameno. &Smírování mi nevadí! naznačovala a hrála si s mobilem: Ahoj! začínala esemeska. Tak jsme v lázních, nudím se. To byl vtip. Mám se. Diriguji si. Vše. Např… Následující detaily najdete ale jenom v pornografické verzi tohoto příběhu a sex ať zůstává obvykle ukrytý, zatímco pro něhu lásky, pro tu bude vždycky typické, že o ní zamilovaný chce ječet nebo aspoň říct každému, takže jej potenciální partnerka nechá a on má nakonec v důsledku sex s jinou, jak to i pokračuje dokolečka dokola na celém světě, ale když se Kuba Jorice znovu díval přes obnažené rameno (a svíral a hnětl ho v prstech), svedlo podobné vyťukávání zpráv oba k aktivitě a zopakování některých věcí a… "Vlastně jsi to taky ty, co ti teď oblíkám, " říkával vzrušeně. "Obouvám. Mně to baví."
"Tebe to vzrušuje?"
"K tobě se to rozhodně dokonale hodí."
"Opravdu? Nepřeháníš?" zaťala půvabný obličej až k podobě lišky (a dáma v lišku). "Je to ale sex s mým prádlem, ne? Není to, ty prase, náhodou něco takového? No, ale já ti odpustím."
"Musíš."
"Mám. Za všecky ty bezbřehé orgasmy?" dodala malinko ironicky.
"Jasně. Pijme." A Jorika spolužačce či sestře, už nevím, stejně ironicky vyťukala: Ty se nasčítají. Myslela to ale vážně a obdržela odpověď: Do toho. "A nezkusíme proutek?" žadonila náhle posedle a vše jako by se zrychlovalo. "Ne, nepotřebuji tě bít." "Ani já ho nepotřebuji, Kubo," usmála se jako by zvrhle, "ale byl tu připravený… a víš, co s ním." A když se přestali mazlit, pustila rovnou z postele rádio. "To snad zpívá Sinatra?" "Záleží na tom?" A Kerndla zase vypnul. "Ne, nech to puštěné!" "Ne, vypni to." "Nech!" vstala. "Zatím se vykoupu."
Vrátila se obalená froté osuškou jak nějaká mravenčí kukla, od Kuby tu už měla připravený čaj (aspoň něco, řekla si), a když jim vychladly zuby, dostala i jakýsi lepší nanukový dort s koňakem. "Aspoň něco málo k snídani, ne?"
"Ale na oběd zajdem… Co?"
"Jo, ale nejdřív sport!"
Za dopolední mlhy vyšlapali na kolech do výše Slavkovského lesa a těmi svahy dojeli na Kladskou. U dokonalého jezera se zdrželi co nejdéle a zvolna sjížděli do Lázní Kynžvart. Kuba Joriku nehonil, ona jeho výjimečně, a den byl rokem. (dokončení příště)

11.02.2011 - Ivo Fencl