Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Jorika v lázních (dokončení)
Úvodník: **
Článek: Den byl rokem stejně dlouhým jako Joričiny vlasy a skvělé, že si mohli dovolit nesledovat čas. Protentokrát. A cestovali. Míhali se na kolech jehličím jako dva mravenci a přitom spolu ještě v duchu snídali a zase uklízeli, každý ve svém pokoji a soukromém mraveništi hlav. Jen sem tam se políbili, to se totiž nedá přehánět. Omdlíte.
"Dohodu nedodržujeme!" lamentovala Jorika. "Máme styky."
"Ale možná existujeme jenom v povídce."
"Možná."
"A tam je všechno povoleno, ne? Navíc… Nejsou to přece jenom špionážní styky."
"Ale za jak dlouho to asi vymizí?"
"A co?"
"Vzájemné elektrizování? Kubo?"
Podle četnosti kontaktů? napadlo Jakuba logicky a tu kočku by měl nejradši zase v posteli. Do oběda taky byli zpátky. Odpočali si a Kuba zase chtěl někam, ale začalo pršet a to se vám v Mariánských Lázních přihodí poměrně často.
"No, a co? Tak prší. Přece to nevzdáme!" pobídl potom Joriku jako bičem, přičemž ji plácl po zadku. Vyjeli si opět na kolech, ale hned za prvním rohem zatočili a obkroužili secesní blok moc rádi, že se zase octnou zpátky v pelíšku. I když mokří. Za dveřmi ji svlékl a nemusel ani přerušovat líbání. Stěží se dalo vydržet potichu a některé věci nejde popsat. "Uvolni se, ne?" pobízel Joriku, ale ve skutečnosti byla dávno naprosto uvolněna a ráda, že umí zůstat něžný, i když na chvíli změnit skoro v pana Hyda. "A víš, Kubo, mám pocit, že si má kůže pravděpodobně oblíbila tvé prsty."
Vyškrábali se z koberce zpátky na postel (z tvrdého na měkké) a trochu odpočívali a znáte Mariánské Lázně! Pršet nepřestávalo. Vůbec, ale do devíti večer přece přestalo a milenci sestoupili k fontáně.
V kruhu se tady snad sešla spiritistická seance a tentokrát se do společnosti tolik nemísili. Jorika zarazila Kubu v travnatém svahu pod jedním kaštanem. Jako by ji zmrazily tóny, které úvodem doprovodily vodní explozi barev. Modrá teď střídala pěnivě zelenou, zněl Bocelli. "Ten Ital," řekla. "A teď se ona přidá." "Taky je to duet." "Jako my dva." Cítila se šťastná. Cítila, že všechno dává smysl. Měli se rádi, na fontánu shlížela dokonale rozšířenými zorničkami, jejichž vzhled by uhranul každého muže. Ženu jakbysmet. "Támhle je krev." Ukázala na rudě osvětlený gejzír, symbolizoval květ. Jorika si intuitivně uvědomila, že milování nechce jen tak naprázdno. Chci dítě! věděla. A ne jenom tak. Dva Italové teď zpívali jako o život, i když i trochu kýčovitě, a stejně kýčovité exploze fontány byly synchronizovány s každým taktem. Jorice a Kubovi ale tentokrát začala být zima, takže neskočili do vodních vírů jako poprvé (a taky chtěli uniknout pokutě). A vůbec, pořád tyhle provokace… Třeba už je nemáme zapotřebí. Stejně asi ještě úplně lidsky nedozráli, jak se nejapně říká, ale udělali prozatím rozhodnutí, že se budou držet v pozadí. Uběhlo osm minut. Pestré tóny zanikly. Zněl obvyklý potlesk. Návštěvníci lázní se rozcházeli a někteří spíš jako slepice. "A jdeme také," řekla Jorika z lázně rázně.
"A v deset?"
"V deset se sem samozřejmě vrátíme."
Skoro jako manželé, což ale bylo možná i na pováženou, stoupali parkem. Voněl, nedusil, minuli kamenného Goetha i členitou kašnu a již si zase lebedili uvnitř svých pokojů jako ve skořápkách a Kuba hořel, plál. Jorika ho vždycky objímala jako svého budoucího manžela i jako kluka i - někdy - jako malého kluka. A ten se mi taky narodí.
To se i mělo stát, ale zatím jsem tady jejich dítětem já. Když to vyprávím. A Jorika jediná v galaxiích. Jaký smysl má život bez lásky? "Potřebuješ mě?" ptala se Kuby počtvrté. Posedmé. Ruku v ruce procházeli zdejšími lesy a tehdy jí byl absolutně oddán a byla předmětem jeho touhy, jak se říkává, což si umím představit, a tolik ji miloval, že často doopravdy nešlo o sex a Kuba tvrdíval, že po Joričině boku umí ležet uprostřed jakýchkoli lázní i třeba s naprosto divokou a Hydovou touhou, a přece donekonečna naprázdno.
"A jen budem tančit v nočních podnicích a trochu jíst a pít v restauracích a pozdravíme Párala a nic víc. Jen každou druhou hodinu…"
"Sletíme k fontáně?"
"Ne, jen ti každou druhou hodinu semhle přitisknu dlaň."
"A nic víc? Ale zase ho máš nějak..."
"To se stane, to je důkaz, ale důležitější je něha a nemusím tě vždycky zlobit, tedy pokud sama nebudeš chtít… Joriko!"
S podobnými představami ho nicméně nechávala málokdy a jak se ocitli bez lidských očí, permanentně kazila původní dohodu: "Nemám si svléknout sukni?" "Ne, proč?" "Tak možná kalhotky?" Na což jí odpovídal s lehkým srdcem a těžkými varlaty. Ještě se jí věnoval. "A ne," dělala stejně fóry. "Tohle už přeháníte. Ne-sa-hej-te na Joriku!" "Která by tedy nechtěla řičet tisíci způsoby?" "Náhodou jsem z tebe namlsána na půdu." "Ano?" "Jsi lepší než vanilková zmrzlina, vyřiď to tátovi." "A ty taky, vyřiď to mámě!" "A co myslíš, Kubo, je sex špinavý?" "Když ho děláš dobře, tak vždycky." Což citoval Woody Allen. A lidé si někdy čistě pro sebe vygenerují řeč, kterou neumím, ale příklad najdu. možná.
Třeba v sobotu večer se byli v hotelu najíst a v 19. 19 prošel halou sám Páral. Procházeli ovšem i další a bezvýznamnější hosté včetně politiků. A přece dva strávníci zůstávali pro sebe a Jorika se nakláněla blíž… a blíž ke Kubově rameni: "A dnes bude pro změnu.." A šuškali si tou řečí, ale vynecháme i to, i když ho poprosila ještě o něco a ruku si přitiskla na břicho, tam, kde ji hladíval, a druhou, tu s velikými hodinkami na zápěstí (ani pod nesundávala) strčila k němu dolů: "Oplodni mě."
"Vtip?"
"Ne. Běž! Sněz jogurt. Oplodni mě."
Protentokrát to ještě odložili. I když nešlo o tenis, hrát si šlo i na to. V penzionu Halliburton. Zase si zdřímli, a když se vytrhli ze snů, skrze parky seběhli jako dvě myšky k fontáně. Už měli praxi a vystihli nejkratší cestu. Byli na místě. Okolo vody se shluklo habaděj návštěvníků a mnozí ovíněni. Co támhle ten povědomý muž v pršiplášti svírá za zády? &Sperhák? Ne, láhev. Horko těžko bude plné pramenité minerálky. Od Esplanade se na úplně poslední chvíli řítila přes trávu dolů hrstka teenagerů a stíny dnů a mraků letěly stráněmi. Odbilo deset.
Islámský paprsek bledého měsíce byl potlačen smrtí a zašel přesně ve chvíli, kdy se fontána rozzářila šesti sty břesknými tóny. Větvičky se hýbaly. Diváci utichli i proti své vůli. A to bylo vůlí lázní. Gentleman s láhví trucoval, ale nakonec neupadl. Aha, to on včera obdivoval naši odvahu, vzpomněl si Kuba. Zněly Straussovy valčíky. "Netopýr?" optala se Jorika slastně.
"Že letěl?"
Postrčila Kubu, popoběhli. Kam jinam nežli k barevným fontánám a explozím. "A tanči!" A ten chlapík tancuje šíleně, kousla ho snad tarantule, nebo co! dodal by Edgar Allan Poe, ale Kuba s Jorikou ani zprvu nechápali, co se to s nimi děje a že nejsou v románech. Ale dělo se to. Dlažba po nimi se roztočila i na místech suchých, i na místech vlhčích. Tentokrát nešlo o absurdní provokaci a o ráchání a všichni milenci se po čase usadí, ale tihle stále vířili. Byli vířivkami. Strhli taky svědky svých skutků. Nikdy se nechtěli rozejít. Nikdy. Namalovali si předtím v penzionu obrázek a na něm, jak se drží za ruce. Kuba byl náhodou rozčepýřený a Jorika, jak jinak, princeznou dlouhovláskou. Oba se na obrázku usmívali. A začarovala ho. Ale nepřipadali si zakletí ani prokletí a spíš absolutně svobodní. Zase nikoho nevnímali, bylo to jako sex. Stali se nejodvážnějším párem v této galaxii a nestyděli se za city jako já a k ničemu to nevede. A jako se stalo už běžnou normou i mimo Londýn a nikde jinde než v Mariánských Lázních (plaťte ale za tu reklamu svižněji) se tohle Kubovi a Jorice přihodit nemohlo. Nikde jinde. On tady ostatně vystudoval, oba zdejší místa plná kočárků a kočárů milovali. Osudné město. Jejich Benátky, jejich Neapol. Jejich Pittsburgh. A tajnosti večera překonávali s poslední pomyslnou bariéru mezi sebou, která ale vždycky existuje. Dokázali to, už se nikdy nerozcvrknou. A pravda, asi by Joriku získal i všelijak jinak nežli tancem, ale vytrvali. Tančili, nemysleli na občany a cítili se tak rádi sami. Vtom Kuba škobrtl. Ale jedinkrát. Nikdy nikde na place by se mu to nestalo. Jen tady. A jen jednou. Aby mu to neodpustila! A stejně by odpustila mně. Možná. Ale sama při tanci neškobrtla. Jedinkrát. Jedinkrát. Její boty fascinují a těch osm minut, po které fontána hraje, vedl Kuba hotovou tanečnici.
Dělal to dobře, obkroužil před zraky voyeurů Zpívající fontánu, a ta zmlkla, ale vodou šuměla dál. I potlesky okolo. A patří nám. Po právu. To Jorika věděla. Přivlastnila si Kubu, přivlastnila si lázně, přivlastní si mne. Vždycky bývala bezedným zdrojem sluneční energie. Taky ráno, taky večer. Sex, něha. Deštník, který vlastně nikdy nepotřebovala. Disponovala nervy ze železa. Měla nápady a momentálně i co dělat, aby nepokračovala v otáčkách. Došlo na údolní ticho. Barvy pohasínaly jedna po druhé. Ty ve fontáně, ty v kopcích. Pár srdcí bušilo. Znovu vyšel měsíc. Normální. "To ti bylo úžasný!" "Bylo!" Vydechla. Jorika Luthyová. "Tedy, Kubo..." Nikdy předtím, ještě nikdy předtím sladkou Joriku nenapadlo, že její kluk umí i takhle tančit.
Naučil se to v pokoji téhož rána a než se probudila.
"A možná to tak dovedeš akorát se mnou, co-o?" dala mu pusu.
"Ale ne. Dělám to často."
Svorně se vraceli do kopce. Ani se nezadýchali. Filmově a jako Garbo řekla: "Jsem jenom tvá."
"Ale to já vím." To bylo taky z filmu. Život napodobuje umění… a televizi.
"A není, Kubo, škoda, že fontána nehraje ještě i v jedenáct?"
"Určitě je."
V neděli ráno zase vyšli - a pořád ještě ani jednoho nic nenudilo.
"Nevíš, co bude za skladbu?" ptal se
"Nokturno?" měla Jorika přehled. "Hele, vlastně omílají akorát devět melodií. Varianty se střídají, známe to taky. Muzikanti uvěznění vespod…" Zamyslela se.
Nokturno bylo totiž smutné a nedělní ráno… Jakbysmet. Zase to vypadalo na déšť, ale čím skladba tesknější, tím se jim zdála krásnější. Vyráběli si štěstí sami a nepotřebovali ani listí. Cítili, že by zvládli i závod Diamod Race. O briliant, o safít! Že by sami natočili film. Napsali podle filmu román. Nokturno lidi propojuje v Mariánských lidi nejpevněji. "Vidíš támhle ten pár?" ptala se.
"Jo, a co jako?"
"Nic, zrovna se seznámili."
"A my, pamatuješ tu taneční zábavu."
"&Sli jsme pak Borským parkem, ano…"
"Joriko, a určitě se všechno stalo i tím, že se umíš tak hezky usmát."
"Ale nejen tím, ne? Protože to by jinak byla urážka…" A skoro se zase už hádali.
"Počkejte, nehádejte se."
Jorika se otočila. Okolo přešli tři strážníci a všimla si staršího rádoby elegána, který sice nechodil k fontáně pokaždé, ale v neděli zase. Řekl trochu teatrálně: "Už léta pozoruji místní cvrkot." A nevypadal ani tak jako Páral, spíš jako Ray Bradbury. "Léta, ale jako vy dva mě neuhranul ještě nikdo."
"Dík. Od toho ale tady nejsme," mínil Kuba za oba.
"A proč tedy, snad kvůli nějakým dětem? Věřte mi, že ještě žádná dvojka nenašla tolik odvahy, aby se takhle osmělili a včera i vykoupali."
Ale, dědo, nekecej, myslil si.
"Vystřihli i valčík."
"No, taky jsme hvězdy, ne?" řekla Jorika.
"Souhlasím, děti, a Evropani vás určitě musí milovat. Třeba to Renč natočí. Nebo Menzel, Uvidíme. Osobně bych o vás četl od rána do večera," ale zarazil se. "Nebo tedy aspoň hodinu. Chytlo vás Nokturno?"
"Docela."
"Jmenuju se Vlastimil Javořický a jsem skladatel. Autor Nokturna."
"Nokturna?"
"Jasně."
"A čeho ještě?" vyhrkla.
"Jsem úspěšným autorem jediného kusu, abych tak řekl. Dvacet let se tu bez přestání hraje, takže (a věříte mi) necítím pražádnou motivaci, abych ještě pokračovat v tvorbě."
"Tantiémy?" optala se Jorika malinko tesklivě.
Vlastimil Javořický stejným způsobem přitakal.
"Chudáčku!" objala by ho skoro, toho zničeného, a když ho zlehka a symbolicky objala opravdu, zachřestil.
Kosti? Klíče! Podával ty klíče na kroužku Jorice: "Za všechno."
"Co to je? Klíčky od ferrari?"
"Od penzionu Halliburton, kde už třetí den bydlíte."
"Máme."
"Ale já vám Halíka včera i oficiálně připsal a věnoval."
A tudy na I. díl (klikni).
14.02.2011 - Ivo Fencl