Četli jste první díl? Pokud ne, můžete zde: (klikni)
Corm přihodil další kus dřeva na oheň a zdvihl pohár s medovinou. Jeho společník také pozdvihl svůj pohár a usmál se.
Zaklínačův obrovský sokol naposledy zakroužil ztichlou nocí a usadil se nahoře ve větvích, které vrzáním zaprotestovaly pod jeho vahou.
Cormův společník byl bez pochyb příslušníkem Sličného lidu. Podle vlasů, barvy medu, byly jeho domovem Západní enklávy knížete Galaina. Dlouhý luk, lehce opřený o kmen stromu dával tušit, že jej dovede ovládnout jen skutečný mistr a Elf sám celou svoji bytostí vyzařoval ušlechtilost své rasy. Byl oblečen do volné, zelené haleny, prostých hnědých kalhot a vysokých, měkkých bot. Jen snad jeho stříbrná, omšelá spona opasku, na kterém byl zavěšen tesák, byla jako němý svědek bojů, kterými prošel.
„Tak &Síp čeká potomka. Kdo by to byl řekl“ usmál se Corm a pozdvihl pohár.
„To je moc dobrá zpráva, Mistře Elgane.“
„Je to překvapení, Mistře Corme – ale příjemné překvapení. Po všech těch událostech je jisté, že Národ Horských elfů nepadne.“
Po tváři elfího emisara proběhl stín.
„Musí to být těžké, můj příteli…“ řekl Corm tiše.
Elgan pokrčil rameny.
„Tvůj osud, jako můj není lehký. Tak jako tak, jsme vlastně tak trochu vyděděnci vlastního druhu.“
Elf se napil.
„Oba jsme věděli jak to nakonec bude. Ty i Já jsme měli na výběr, Mistře Corme. Zvolili jsme – a myslím, že dobře.“
Elgan se usmál.
„Ty by jsi zvolil jinou cestu – kdybys mohl ?“
Corm si přihnul z poháru a zasmušil se.
„Můj svět …. Je daleko.“ Řekl po chvíli.
„Nemusím ho vidět každý den a každou noc. Můj rodný svět je zlý a krutý, bez milosti, bez slitování. Jen pouhá myšlenka na něj je noční můrou bez návratu.“
Corm se otřásl.
„Je prostě jiný. Nechtěj vědět víc, příteli. Je prostě jiný.“
Elgan přikývl a s povzdechem si přihnul z poháru.
Elfí emisar podvědomě vycítil zaklínačův smutek i zlost.
„Měl bych tu jednu zajímavost, Mistře Corme. Jen nevím, zda by byla zajímavá i pro někoho Tvého mistrovství.“
„Teď jedu do Alnire. Kníže tam má pro mne nějakou zakázku. Ale až ji vyřídím, mohu se na to podívat. O co jde ?“
Elgan se posadil trochu pohodlněji.
„Něco se nás pokusilo napadnout. Nic vážného. Proseklo Nám to pár štítů, ale nikdo doopravdy nebyl zraněn. Pokusilo se nás to i kousnout. Ale naše krev tomu zřetelně nesvědčí. To co je znepokojivé, je že jsme to nedovedli zasáhnout...“
Corm nadzdvihl překvapeně obočí.
„Elfí šíp, minul? Zvlášní …“
„Nemožné, řekl bych já sám.“
Elgan se zachmuřil.
„Neznám nic a nikoho, kdo by odolal šípu vyslanému Elfí rukou. Nedává to žádný smysl. Jako by to byl jen stín - možná ta věc není ani z hmotné podstaty.“
Tón Elganova hlasu zvážněl.
„Stopoval jsem to po korunách stromů, ve sněhu, v písku i po trávě. Stromy mi řekly kudy to šlo a tráva mi pověděla kam. Ale nikdo neví kdo, nebo co to bylo. Tráva moc dobrou paměť nemá. Ptal jsem se samotné vody i každého kdo s ní má něco společného. A nic. Nic nezvyklého, nic neobvyklého. Je to záhada.“
Corm se usmál.
„Možná je to jen nějaký Démon. To je styl klanu Jade. Démoni jsou rychlí a mocní – ale trocha exorcismu je pošle zpět do pekel …“
Elgan sáhl k pasu a podal Cormovi svůj tesák.
Corm jej po jistém otálení vzal do ruky pečlivě si ho prohlédl.
„Vidíš ?“ zeptal se Elfí emisar po chvíli.
Jednooký zaklínač přikývl.
Dva záseky do ušlechtilé čepele byli více, než patrné. Corm vzhlédl s nevyřčenou otázkou.
Elgan rozhodil ruce v bezmocném gest.
„Vystopoval jsem to až k místu jeho spánku. Cítil jsem jeho přítomnost a pokusil jsem se to zajmout. Uslyšel jsem jistě zvuk tasené čepele. Bylo to rychlé, rychlejší, než vše, co jsem dosud spatřil. Měl jsem velké štěstí. Dvakrát se mi podařilo útok krýt – než to zmizelo pryč. Ale ani jsem to nezahlédnul.“
Sir Simon se vážně zahleděl na listinu na svém stole. List byl na lidské kůži a byl opatřen pečetí šesti upírských klanů. Baron Silgaru se opřel pohodlněji na svém trůně a zahleděl se pozorně na představené šesti vampířích bratrstev, kteří klečeli u jeho nohou.
Sir Simon, Lord Prvních pomalu nahlédl do listiny.
„Bezpodmínečná poddanost ? To je – přinejmenším nečekané.“
Gilgam, který byl pro tuto chvíli zvolen mluvčích upírských klanů se lehce ošil a řekl:
„Samozřejmě, že bychom uvítali jistá privilegia, která jsme doposud…“
„Na žádosti nikde nevidím Lauřinu pečeť.“
Přerušil Sir Simon suše Gilgamovu řeč.
„Laura je od té nemilé události nezvěstná a tedy ..“
„Nemilé události ?“ Baron Prvních zaklesl špičky svých štíhlých prstů do sebe a ostře se zahleděl na velvyslance.
„Zaútočili jste všichni společně na moji pevnost a v bitvě, která následovala, byl Váš druh skoro vyhlazen. Tomu říkáš nemilá událost ?“
Gilgam doufal, že se podaří tomuto tématu se vyhnout. Uvědomoval se, že se pod ním právě otevřel pomyslný jícen pekla. Pád do hlubin byl neodvratitelný a Gilgam jen doufal, že se mu podaří získat z této kapitulace alespoň nějakou výhodu.
„ Ehm,“ začal pomalu a opatrně. „tehdy měly klany jiné představené,to oni otrávili naši mysl. My sami, bychom samozřejmě nikdy…“
Lord Simon prudkým gestem utnul příval slov.
„Samozřejmě.“ Ucedil mezi zuby.
„A Jade ?“
„Jade ke klanům v pravém slova smyslu nikdy nepatřila, Lorde Prvních – tedy ani my jsme nepovažovali za nezbytné….“
„Nechte toho.“ Přerušil Sir Simon ostře Gilgama.
„Je mi jasné že tohle,“ kývl směrem k dokumentu na stole. „nemá s loajalitou nic společného. Vy i já víme dobře, že pokud bych chtěl Váš druh vyhladit, nemáte šanci mi v tom zabránit, ani s tou Vaší povedenou legií nekromantů. Jste tady, protože po mně něco chcete. Tak ven s tím – můj čas začíná být vzácný.“
„Přišli jsme tě žá – prosit, Lorde Simone,“ vzdal Gilgam hru na hrdost,
„Abys odvolal svého lovce. Poučili jsme se o Tvé moci. Pokud budeš milosrdný
a ušetříš naše životy přísaháme ti jménem všech klanů doživotní věrnost.“
Lord Prvních se opřel pohodlněji na svém temném trůnu.
I nejdokonalejší hráč pokeru by Simonovi v tuto chvíli záviděl jeho tvář. Ani jediným náznakem gesta nedal najevo, že absolutně netuší o čem je řeč.
„Uznáváme Tvoji naprostou nadvládu. Poučili jsme se – a byla to pro Nás krvavá zkušenost. Ale masakr v našich řadách musí již ustat. Nedovedeme Tvému lovci čelit. Odvolej ho prosím a my se ti zaručujeme….“
„Váš slib poslušnosti akceptuji.“ Přerušil opět Lord Simon Gilgama. „Co se týká území a vlády klanů na nich musím ještě zvážit. Setkáme se zde znovu za deset dnů, abychom projednali konkrétní podmínky. Děkuji Vám za návštěvu pánové. Nyní už Vás nebudu dále zdržovat.“
Vůdci klanů se poklonili a otočili se k odchodu.
Gilgam po chvíli váhaní se ještě otočil.
„A – můj Lorde – ta záležitost s Tvým lovcem …“
„Bude vyřešena.“ Odpověděl Sir Simon prostě.
Za vůdci klanů zapadla těžká vrata audienční síně a Lord Prvních osaměl.
„Christiane,“
„Můj Lorde ?“ Simonův pobočník se zhmotnil zdánlivě z čirého vzduchu.
„Našel by jsi prosím Mistra Caina. Potřeboval bych s ním mluvit.“
„Ano můj Pane.“
Lord Simon se zahleděl na dokument na svém stole.
„To jsou věci.“ Zabručel pro sebe. „Tak lovec. Hm.“
„Možná někdo ze zaklínačů na válečné stezce, můj Lorde.“ Nadhodil Christian.
„To na to nevypadá. Potřebujeme vědět víc.“
„Ano můj Pane.“ Christian se uklonil a otočil se k odchodu.
Když se Simonův pobočník vznesl do vzduchu a zmizel do noci, Lord Prvních zamyšleně pozoroval stíny, které tančili po podlaze.
„Co se to k čertu děje,“ řekl po chvíli pro sebe.
Pokračování ve středu 16.2.2011