Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Greenpeace vs denní chleba chemika
Úvodník: Pracuji ve Spolaně. Pracuji ve Spolaně jako chemik. Včera jsem viděl ve zprávách reportáž o odvážných Greenpeace, kteří nedbaje nebezpečí, překonali řeku v gumových člunech, pronikli na území Spolany a rozvinuli zde transparenty "Spolana - Dioxiny ve vzduchu a rtuť do Labe - STOP!" Konečně někdo kdo se nebál odkrýt tvrdou a surovou pravdu.
Článek: Nemohu už déle mlčet, ani tajit, a proto po vzoru Greenpeace odvážně deklaruji svůj
pohled na věc v následujících řádcích.
Ve Spolaně, jsme všichni
pracovníci odborně vyškoleni z první pomoci, spousta z nás má
dokonce chemickou školu a tak jsme připraveni na dennodenní
chození do práce. Já třeba jezdím na kole až k vrátnici, ale pak
už je lepší jít jen pěšky. Na vrátnici si odpíchnu začátek směny
a nezapomenu se přezout do gumáků. Také na pláštěnku rozhodně
nezapomínám. Dnes je hezky udělám si procházku a kouknu se na
Dioxinový barák. A opravdu nelhali. Jako bych cítil slizké cosi,
temně mručící z pověstné dioxinové budovy, snaží se to prolézt
škvírami skel co zde nechali poslední dělníci. Povídá se, že
mrtvá těla těch co sanovali budovu jsou pohřbena přímo u jejích
základů. Tichou vzpomínkou jim vzdávám hold a smutně s
počínající depresí jdu dál. Jdu kolem staré elektrolýzy. Tady se
mi holiny náramně hodí, vždyť je to tu samá rtuťová louže.
Musím dávat pozor na výrony. Dnes se mi jde o něco lépe, nejsem
totiž sám. Jdeme přes pověstné rtuťové pole ve třech. Náhle malý
otřes země pod námi (sakra jak jen tady vlastně může růst ta
tráva?) signalizuje nebezpečí. Všichni ze svých batohů briskně
vyndáváme masku. Ti nejlepší z nás ji mají nasazenu do pěti
vteřin, myslím, že by představenstvo mohlo přijít s nějakou
soutěží v rychlostním nasazování masek. Hmm anebo ne, ten malý
mužík napravo je snad rychlejší než jeho stín. Popřejeme si
vzájemně štěstí a čekáme. Za necelých 20 vteřin je to tady.
Výron! Výron! Křičí na nás lidi ze silnice opodál a zuřivě
gestikulují. Už je ale pozdě. Víme to všichni tři. Náhle se s
obrovským hukotem objevil výron. Spousta kapalné rtuti se tu
dere na povrch. A sakra strhává sebou právě toho kolegu s
maskou. Mě to jen tak olízlo, pláštěnka věru přišla vhod. Za
pár vteřin je po všem. Výron připomíná jen zatuchlý mrak nad
polem. Mám nový filtr a tak mohu dvacet minut hledat zasaženého
chlápka. Pouštím se směrem k místu, kde jsem ho naposledy
spatřil. Je to takový nepsaný zákon, kdo přežije nalezne aspoň
tělo kamaráda co neměl štěstí. Nedbaje nebezpečí dalšího výronu,
rtuti je tu stále plno, ráchám se holýma rukama v loužích. Po
chvíli pátrání úspěch, vytahuji bezvládné tělo na hladinu a
modlím se za něj. Připadá mi nějaké těžké. A hele kudrnaté vlasy,
to asi není on. Rtuť stekla z jeho zad a na bavlněném triku se
objevil nápis Greenpeace. Tak je to pravda, minulý měsíc se po
fabrice šířila fáma, že při odebírání vzorků jeden zahynul. V
televizi to Šuta sice nepotvrdil, ale je to pravda, na vlastní
oči to vidím. Chudák, za tak záslužnou práci si nezasloužil tak
potupnou smrt. Ale truchlit se má až doma a tak hledám dál.
Po chvíli mám štěstí. Vytahuji muže v masce, strhnu mu ji a
zkoumám, zda je živý. Mocnou herdou do zad jsem provedl zázrak
znovuzrození. Zakuckal se, vykašlal trochu rtuti, ale žije. To
už přišli záchranáři a já dostal týden volna, dokonce mi ředitel
potřásl pravicí. Jsem šťastný, že tu mohu pracovat. Nikdo neví
co znamená pracovat ve Spolaně. Pravda je někde tam uvnitř.
07.05.2002 - Jiří Kočí