MOTTO: Uprostřed života jste blízko smrti, to se říká. Ale umřete a je to vždycky konec života, taky jaký prostředek?
1.
LORENCOVY ZÁPISKY
Stoupal jsem asfaltovou silnicí k lázeňskému domu Praha v Kynžvartu. Ta budova míval kdysi vzadu terasu a taky asfaltovou a jezdíval jsem tam na tříkolce. Pak ji předělali na střechu, uplynulo čtyřicet let od tříkolkování a slezl jsem z kola.
Vzpomínky... Mluvíval jsem tenkrát z terasy s takovým starým dědou v černém, vypadal placatém klobouku, a připomínal mi Kozinu z nějakého obrázku v Jiráska. Na oprýskanému traktůrku vozil obědy a měl mě rád: kolik roků už je asi mrtvý..?
Pustil jsem kolo, znovu ho zvedl, šel dál. Písková cestička k ústí pramene Viktorka. Nad pramenem pagodka, pod její stříškou nějaká dáma. Skoro automaticky jsem se začal chovat suverénně i jako znalec lázní a u pramene jsem nechal minerálku proudit do plastové láhve se zbytky koly, takže výsledný roztok chytil barvu moči, bohužel, i ukryl jsem ho bryskně do batohu, aby mne americká firma ještě nežalovala a ta dáma aby... Nebyla sama, asi je to manžel? Stáli tam cizinci a nějak jsem tušil, že když nic neudělám, za vteřinu se odvrátí. Napil jsem se tedy přece „moči“ a on řekl Richard anglicky: „Prosím vás, tam dole je nějaký poutač. Nevíte, jestli mají jiný poutač i nahoře?“ A bradou kývl ke vzdáleným žlutým pavilonům mého dětství rozesetým na úpatí temně zeleného Slavkovského lesa. Oba hleděli do zdravě zatravněných strání, kde sestřičky vodily houfce dětí. Jak já to taky znám! křičelo ve mně. Do posledního stýbla. Čtyřicet let.
Něco jsem řekl a dodal: „A co hrad? Byli jste na hradě?“
„On je v Kynžvartu i nějaký hrad?“
„Je, ale popravdě, nemůžu doporučit.“
„No, my jsme byli na zámku,“ přikývla jeho žena Viktorie. To je horko, co? Chceme dojet do Mariánských Lázní a...“
„Hrající fontána?" Vpodvečer…, snil jsem...
Manželé Holcombovi ji ještě neznali. Dál jsme si povídali. Byli z Londýna? Ne. Vrtěl hlavou: „Virginie.“
Amerika? Ne, nechtěl jsem být dotěrný a zůstal duchem v Česku. „Ještě jeden pramen prýští až tam nahoře – v parku. Do you know?"
„No, ano, tam už jsme byli, ale netušili, jak minerálku spustit,“ zasmál se. Ona s ním.
"Jo, pravda, to tenhle ještě zpeněženej není. Prozatím. To je div."
2.
Měl jsem pocit, že se mi ti dva zase ozvou, ale nestalo se. Zajímavé bylo jenom to, jak jsem tomu první den ještě věřil a jak se mi všechno díky tomu dařilo. Až tak třetí den přišly pochyby. Jak to? Slunného odpoledne jsem tam přece S NIMI stál, ne, a pošetile věděl, že pocity přetrvají navždy. Omyl... Viktorie a Richard Holcombovi, zvláštní setkání. Vrátil jsem se do kraje dětství a našel je, z druhého konce světa, ale teď mi dochází, že jsem bloud a nic jsem nenašel. Tehdy...
Rozpovídal jsem se v euforii, vzpomínal na dětství zatavené do Kynžvartu a bláhově se zmínil, že jsem toužíval jet do těch lázní se všemi ženami, do kterých jsem kdy byl... Nikdy na to ale nedošlo.
„Pochopitelně,“ zamumlal Holcomb a zvolna se ubírali k silnici. Zpola mechanicky jsem je doprovázel. "Jo, a taky jsme chtěli na Kladskou,“ prohodil.
"Tam už jsem dneska byl...“
„I tenkrát?“
„Prvně právě tenkrát."
„A jaké to tam je?“ ptala se. Měl jsem v tu chvíli zahodit kolo do mlází a jet s nimi autem, ale já to neudělal.
„Opravdu krásný.“ Odmlčel jsem se. „Jeďte, jeďte na Kladku. Lepší ještě než Mariánky.“
„No, ale JAK vypadá?“ vyzvídala.
Popsal jsem jezero a viděl v duchu ty náhorní vody a leskly se mezi zeleným mechem, vřesovišti a přítoky se zdály rudohnědé, plné ryb a okolo se klikatě táhl dlouhý, dřevěný chodník, po kterém se nesmí jezdit na kole, ale... „Ale já to celé objel. Dnes.“ Richard se zasmál. Bál jsem se, aby nepoznali, nakolik jsem s nimi v pohodě. „Hm, víte, už musím na vlak.“ A tak to nepoznali.
3.
Stanul jsem na nádraží a zjistil, že se ráno špatně podíval a četl odjezdy jako příjezdy. Vlak ujel před půlhodinou. Zvláštní? Možná. Právě před tou půlhodinou, během které jsem poznal ty dva.
Kdy jede další? Za dvě hodiny. Nevadí! Necítil jsem se už sám. Jako by ti dva ještě stále něco povídali... Pocit trval i příští ráno, kdy jsem se probudil až nepochopitelně klidný a říkal si, že se mi ozvou, až dokud mi nedošlo, že ne. Nijak jsi nezapůsobil. To je celé. Plus líná huba... a strach.
4.
Z DENÍKU VIKTORIE HOLCOMBOVÉ, Čechy, den třetí
Tak jsme dneska zase potkali někoho, kdo uměl slušně anglicky. Zvláštní bylo, že manželovi jako by z oka vypadl, ale on... Neuvědomoval si to.
Richard ostatně taky ne. Podoba nebyla úplná. V něčem jo. Je to groteskní, když se v reálu potkají dvojníci – a někdy si to ani neuvědomí, poněvadž se nikdo nedíváme do zrcadla tak bedlivě a pamatujeme si sami sebe vždycky trochu jinak.
Ten chlápek se jmenoval Tom Lorenc. Chvilinku nám vyprávěl a líbila jsem se mu, jako ale každému, že :-). Pokukoval po mně - od začátku... u toho pramene, který se jmenuje jako já… Viktorka. V Kynžvartu, a chce se mi z legrace napsat: Byla to náhoda anebo osud?
No, on byl každopádně číslo. Avšak sympatický. Jenže já se v Čechách stále víc bojím, protože na Američany teď mnozí nadávají, takže se někde představíte a rovnou slyšíte něco nelibého. No, a kdyby Richard prozradil, kde dělá, což prozradit naštěstí nesmí, nechci ani domýšlet. Ano, bojím se Čechů, naštěstí ne všech. Když už s někým jsem, jde to. Jsme s Richardem v pohodě, jak tady říkají. A každému po chvíli dojde, jak politika s živými lidmi nesouvisí. Ne vždy. Takže přeháním, určitě, když se strachuji a za vším bude má nechuť setkávat se teď s kýmkoli kromě Richarda. On.. mi to vyčítá právem. V Evropě tě ale naučím komunikovat, prohlásil. No, moc mu to prozatím nevyšlo. I s Lorencem se vlastně bavil skoro sám. Ale kdybych tam nebyla, vůbec by ho neoslovil, vím to. Ani ten Lorenc by si ho nevšiml, i když jsou dvojníky...
5.
LORENCOVY ZÁPISKY, pokračování
Kynžvart miluji a vracím se tam jednou za pět let, abych si to nezkazil, jinak ale bydlím ve Spáleném Poříčí, v Brdech. Od cesty do Kynžvartu, kdy jsem byl v mírné depresi po smrti přítelkyně, uplynul rok a končilo zase léto a já podnikal výlety s osmiletým synem. Co lepšího může být?
Toho dne nás doprovodil i sedmnáctiletý sestřin syn, kterého ovšem procházka moc nedostala. Přesto bylo krásně. Zde, venku...
"Výprava" předtím byla, pravda, pražská: Lanovka, Petřín, Hrad, zámecké schody, Vltava, plavba z Kampy ke &Stvanici a zpět, Karlův most, Staroměstská mostecká věž s pavouky. Fajn, ale vymyslel jsem i venkovský výlet za humna - a původně to věru vypadalo, že bude banálnější… Ale nebyl.
V Poříčí bydlím od narození a přistihl jsem se při tendenci vodit synovce a syna do míst, kam jsem chodil i sám. Jako kluk. A důkladně jsem ty návraty i plánoval, protože v čase počítačových her musíte zaujmout a cestu dopředu omotat legendami. „Ve věži ty pavouky Pražáci pěstují...“ Nebo: „Nad městečkem kdysi klekl Žižka a koleno se vtisklo do kamene na stráni. Támhleté.“ A jde se. A pokud možno nejméně známými ulicemi i opravdu strašidelným tunelem pod železniční tratí, který se ke konci podivuhodně snižuje a v němž je vlhko a straší tu ozvěny a na druhém konci bují křoví. Syn? Přesto dál řeší se synovcem, co znamená která ikona, tedy v počítači. Až zřícenina stodoly trochu zaujme.
Vyhořela? Ne, nechci pomlouvat vlastní Spálené Poříčí, ale to místo se od mého dětství ještě stále nezměnilo. Tato pláň za stodolou jen ještě děsivě zarostla a "prales – džungle", jak by řekl Tarzan. Ale pro potřeby dobrodružné výpravy osvobozující, ne? Jdeme a jdeme, zase už mezi domy, zastavujeme, pijeme, oklikou se vracíme přes trať a vzhůru na malebnou skálu, až ke špičce. Ten výhled stojí za to. Výhled na lesy, kopce a deset kilometrů vzdálenou Radyni, hrad, z kterého toho přece zbylo víc než z hradu nad Kynžvartem.
Pak dolů - a co asi je ve staré, zastřešené studni? Jsem už malý na rozšlapávání bílých kuliček strhaných z keřů? ptám se se synem. Na vběhnutí do odemčené školní zahrady, kde čekají prolézačky, houpačky, kolotoč? Pak "povinná" zastávka u konzumu, dobroty, cesta po mostě, přes jehož zelené zábradlí sledujeme vzdouvající se peřeje mezi rybníkem a řekou a tam, hluboko dolů jsme jako kluci taky lezli. I dnes? Ale dutý dub – po zásahu bleskem, už se zřítil, chybí. Míjíme loděnici u rybníka a na plovoucích sudech se nebezpečně pohupuje prkenné molo. Pak stezkou v další džungli mezi rybníkem a zurčící řekou a mezi náhonem a nízko blikotající Úslavou. Vyprávím o Kynžvartu, už zase. Proč? Po úzké hrázi, jak nebezpečné? Ale ne! Dá se jet i na kole.
Pak lesk jezu. Sedíme na břehu a dál! Dál! Chatovou oblastí. Stezka bude slepá, vím, už vím, končí u skály, která vpravo zmizí ve vlnách. Rozhlédnu se… Poslední dvě chaty očividně nedávno vyhořely. Majitele bližší znám. Je tu. Opravuje jak divý. Prohodíme pár slov. "Chcete dál?“
Ale kluci se nadchli pro cestu. Vedu je stezkou mezi svahem lesa a řekou a malého Filipa jistím rukou, aby se nevymáchal. Už jsme na konci, Úslava se tu stáčí a támhle se táhne bývalý výcvikový prostor, aha! A dneska už uvnitř stojí radar!
Takže už se tam nesmí. ZASE NE: Přesto se kluci rozletí právě tím směrem, zatímco usednu. Unavený se ale necítím. Přesto se mi klíží oči? Co to? Usnul jsem?
6.
Nevím, ale zdá se mi, že radar ještě nikdy nikdo neviděl, ačkoli se UŽ o něm proslýchá ledacos. A že prý je maskovaný - anebo miniaturizovaný, což předem netušili ani starostové, kteří proti němu tolik brojili. Dnes… už nebrojí. Anebo zase budou?
Dostali své, od vlády, obdrželi pár desítek miliónů a... jsou zticha? Čekají. Na co?
Na šum. A kdy začnou průjezdy vozidel a kdy začne výstavba a... Jistě, pár Američanů a dokonce s rodinami se tu už mihlo, ale jinak… Vůbec nic. Co se tam děje? Nikdo neví - a nakonec se začnou rojit podivné báchorky o radaru ukrytém v příšerné chatrči skryté za křovím. V chatrči, z které zní jen šepot. Jeho. A spící radar a bdící a vražedný radar! A Fantomas. Ve dne v noci zvučí a jak příšerné hvízdání a ta chatrč stojí až na konci strašidelné zahrady a jenom nějací kluci z Nezvěstic do ní jednou pronikli a všechno viděli. Další z dětských legend. Kouzelná, nesmyslná, snová. A stejně mi vrtá hlavou, proč nikdy nedošlo na Den otevřených dveří? Měli by ho někdy vyhlásit a mohli by nám přece ukázat cokoli, ne, a říct: „Viděli jste všechno a chápete teď, že je to bezpečné.“
Neukázali však nic, ani tu Potěmkinovu vesnici.
„Víte co, pojďte kus do americké zóny,“ navrhl synovec.
„Zbláznil jsi se, Michale?“
„Další dobrý nebezpečí na trase, ne?“ Už se prodíral po stezce, kterou jsem si kupodivu z dětství pamatoval. Dvakrát jsem tu byl s otcem na klouzcích, ale teď tu roste jen obludné kapradí a já kloužu podle oblých kamenů. Střílet po nás nebudou? Ne. Nejsme na socialistických hranicích, když přes ně prchali nejen Mašínové, ale i ti méně krvelační.
Přesto bych se vrátil. Najednou… Nikdy nezapomenu na to leknutí. Americký voják.
Sice ničím nemířící, ale jeho bojovný postoj to jaksi vyrovnával a já nepochyboval o jeho výcviku, ani o tom ne, že umí člověka zabít i jenom kratičkým úderem. „Copak, neviděli cedule?“ optal se Američan v Brdech výtečnou češtinou.
Copak spím? Ale tu už mne ZASE popadla ta stará zlatá kynžvartská euforie… „Viděli, ale viděli, jenže chcem vidět víc!“ Ne, to ne já, to křičeli kluci.
Čekal bych logicky odmítnutí, ale snový Američan nezaváhal: „Nejste první, kdo to chce. No, tak tedy pojďte. Směr perníková chaloupka.“
7.
Vedl nás. &Slapali jsme mezi stromy po stále upravenější cestičce a on vysvětloval: „Oficiálně se nekonají žádné exkurze, ale velení vyčlenilo z našich lidí pár průvodců a vy máte štěstí, já jsem jeden z nich.“
„A co všechno máte na starost?“
„Styky s veřejností.“
„Co to obnáší?“
„To znamená jednak styky s houbaři, jednak s údajnými houbaři a konečně s lidmi z Poříčí i vesničany z druhé strany. Ti se ovšem obvykle nebojí to na plnou hubu říct!“
„Co?“
„Ptají se: Co tady u nás děláte, pánové? A kde TO máte? Ukažte mi HO!“
„Aha, chtějí vidět Vyčítalův radar.“
„Ano. A Parkanové.“
„To chceme i my.“
„Tak, tak. We shall see.“ A dovedl nás k vrátkům takové zvláštní zahrady a všude okolo se chvěly lesy a listí tolik šumělo, až jsem si vzpomněl na Antonioniho film Zvětšenina. Povídám: „Nepamatuju ale, že by tu někdy byl takový pozemek. Copak snim?“
Ne, nepamatoval jsem tu zahradu, a přece tam ležela.
Vypadala děsivě. Prastaře. Pravěce. Divně. Ty nekonečné houštiny a vysoká ostřice a náš průvodce Larsen vyťukal kód, ruku vsunutou v maketě poštovní schránky. Branka se otevřela. Ocitli jsme se uvnitř zahrady. A šli. Travou. Minuli strážní domek, ze kterého někdo letmo vykoukl, a my dál a dál v zelené lesy, kde vlnka s vlnkou slaví své plesy, do hloubi té zahrady. Strašidelná cesta. Najednou jsem se zastavil.
„Co je?“ strnul vepředu i Larsen.
„Nic. Nic není. Vrátíme se. Už jsme viděli dost.“ Připadal jsem si jako ve svém vlastním snu, kluci ale křičeli: „Ne, ne, táto!“ A voják řekl: „Už je pozdě. Ne, už vás nepustím.“
Uvědomil jsem si pojednou, že to ten Američan myslí vážně a že jsme v pěkné kaši a bryndě, ale kdo chce kam, pomozme mu tam, anebo ne snad? Ono to bude určitě i americké heslo, a tak jsme zase šli a můj bože, tam pak stála chatrč.
Jenom žádné hvízdání jsme zatím neslyšeli.
Divné místo… Byla tak šerá. Ze smutečních vrb splývají traviny? „Půjdem dovnitř?“ zeptal jsem se Larsena.
Tu z chatrče vyšel Richard Holcomb. V docela parádní uniformě.
8.
A co dál? Nu, nic. Dostal jsem práci.
Richard Holcomb si mne pamatoval a první, co řekl, když nám v chýši nalil anglický čaj, bylo: „Dostaneš práci.“ Potom dodal: „To bys nevěřil, ale má žena na tebe už rok myslí.“
Zasmál se. Zdálo se mi to? Ne, asi to měl být žert.
„Tomu nevěřím.“ A po pravdě, už jsem si Viktorii Holcombovou a její tvář ani moc nevybavoval. Jenom snad trochu postavu - a pamatoval sice na to zvláštní setkání i to, co se mnou na pár dní udělalo, ale stesk se dávno rozpustil. I s kouskem mne.
A jenom ve snu se občas vrátil. Už jsem byl zase o něco starší a mechanicky začal opět vzpomínat na Filipovu máma a také na Ivanu a Ivana, protože oni byli mé mládí. Ne, po Viktorii a po Richardovi jsem věru netesknil.
Jak bych taky mohl? Ani trochu jsem přece manžele Holcombovi neznal - a koho neznáte, s kým nikde nepracujete, tak na toho zapomenete, i kdybyste si stokrát namlouvali, že je to někdo jako náhradník… za něco ztraceného.
„Pijte, kluci,“ pokračoval mezitím major Holcomb.
„Jú, to je hustý.“ Rozhlíželi se. A já: „A proč by si mě Viktorie měla pamatovat?“
„Proč? Ale copak to nechápeš, Lorenci?“ Najednou odněkud tasil zrcátko. „Protože jsme dvojníci.“
9.
Zarazil jsem se jako pavouk a sledoval nyní synovi a synovcovi oči. A ti kluci přikyvovali. „Úplně stejní nejste,“ řekl Filip, „ale dost.“
Rozhlédl jsem se - v hrůze. V hrůze zlého snu. Napravo stálo něco jako šicí stroj opředený pavučinami. Radar? Jen jeho srdce? Hlesl jsem: „A kde je tvá Ivana… Tedy, chci říct, kde je Viktorie?“
„Ve Virginii. Původně jsme sice měli bydlet tady u vás, ale došlo ke změně projektu. Ne že by nám velení rodiny přímo zakázalo, ale manželky mohou bydlet pouze na základně. Valerie to tedy zkusila, ale jednak se jí tu nelíbilo, jednak přišla brzy do jiného stavu.“ Pousmál se. „Odjela, Tome, a můj syn se narodí ve Spojených státech. Tohle jsou tvoji synové?“
Mechanicky jsem přitakal. „Ale JAKÁ základna? Žádnou nevidím! Kde ji máte?“
„Všude kolem.“
„Ale to je prales-džungle. Pavučiny, houština a pro boha živého, vždyť ta zahrada tady byla vždycky.“
„Ano. Vždycky.“
Díval se mna mne. Ne, zíral mi do tváře. Vždycky, vždycky, vždycky jsme u vás byli!
Vždycky někdo. A na vteřinu se mi zdálo, že myslí na něco opravdu nestvůrného. Na armageddon, nebo tak. Nakonec jenom vstal: „Půjdeme?“
Kluci se zvedli.
„Ne,“ hlesl Američan. „Vy - tady - zůstanete.“
Vstoupili dva zelenaví poddůstojníci a jeden mi položil ruku na rameno. Prát se? Jsem snad Chuck Norris? Povídám tedy klukům jenom jako Arnold: „Já se vrátím.“ A už mne vedli. Znovu jsme šli tou zelenou zahradou, až jsme skončili na malém plácku. Sedělo tam tucet starostů, ale možná ještě daleko víc, a mezi nimi taky ten náš, náš starosta Spáleného Poříčí, tedy pan inženýr Pavel Čížek.
„Tak tady ho vedu!“ oslovil Pavla poddůstojník a já se marně točil po Richardovi. Už tam nebyl.
„Tak vy jste Richard Holcomb?“ zeptal se mne pevně Pavel.
V ruce držel z neznámého důvodu srp na trávu.
Proč ten srp asi má? Můj tep a ten srp… Ten srp mi trochu připomínal islámský půlměsíc. Bylo to děsivé i absurdní, ale bylo to tady a hned.
„Pavle! Pavle! Jsem přece Lorenc. Tomáš Lorenc. Studovali jsme spolu, nevíš už? Na gymnáziu v Blovicích, copak si nepamatuješ? Pavle! Ivan Korovický! Ruštinář. Odcházím se skrýt, to vždycky říkal, když na konci hodiny padal od nás pryč. Já se odcházím skrýt a to znamená, že mne nikdo nebude hledat!“
Pavel jako by mne neposlouchal a zaznělo z něj pouze jako z vypouštěné matračky: „Kde máte uniformu?“
„Pavle, ale já jsem Tom!“
„Nemusí mít žádnou uniformu!“ zaznělo robotické zahučení stromů a keřů. Ale ne!
To zahučeli ostatní starostové…
„Ano, pravda, nemusí… Na co je vlastně zasraná, Irákem zkompromitovaná americká uniforma,“ pronesl úplně klidně kdosi za Pavlem a Pavel se toho vzdělance zeptal: „Mám mu to přečíst?“
„Musíš, Pavle!“
Pavel vytáhl lejstro. Četl: „Protože česká vláda odsouhlasila americký radar i navzdory brdskému referendu, sešli se pohlaváři vsí…“ A pokračoval všemi těmi divotvornými zdejšími jmény. Končil slovy, která zněla skoro jako zaříkávadlo: „Trokavec, Strašice, Spálené Poříčí… Tak tedy, sešli se, aby projednali další.
Výsledek jednání? Nechceme špinavé peníze. Nejsou sice přímo americké, takže si je vezmeme, ale to nestačí. Daň musí být skutečná a jako za starých časů. Naše vsi hodně pamatují, a tedy i to, jak bývali trestáni vetřelci, kteří ve středověku překročili českou hranici. Nastala moderní doba, ale co má být? Duše, ta se nemění. Nezemřela a byla zrazena.“ Vzpomněl jsem si na Ivanu. „Naše srdce touží po krvi, i tážeme se: Kým jsou tentokrát vetřelci? Odpověď zní jasně! Američané. CIA! Zlí Američané! Fuj!“
„Slovo má starosta Ruckl!“
„Díky, soudruzi. Tak tedy, ptám se: Jak se Američané zachovali k původním obyvatelům vlastní vlasti, když tam přišli jako vetřelci? Odpověď? Pozabíjeli Indiány, porubali je! Fuj!“
„Fúúj!“
„Slovo má další z našeho bratrstva. Starosta Řiháček.“
„Spasíbo. A jak se tedy zachováme my? Odpověď má ať zaznamenána jest.“ A méně pateticky dodal: „Nejsme jako oni.“
„Nejsme, a Pavel to správně stanovil. Nám stačí jediný.“
A odpověď jsem vzápětí uslyšel z mnoha hrdel: „Stačí, stačí, stačí!“
„Ano, stačí. My – jsme - dobří. Má-me v pro-gra-me… A jsme lepší než oni.“
„Přesto je tu otázka,“ přihlásil se někdo.
„Jaká?“
„Souhlasila by s tím americká vláda?“
Odpověď: „Americká vláda se o tom nikdy nedoví. Velení radaru ovšem souhlasí. K čemu dojde? Pouze k neoficiální exekuci. Je to nutné. Jenom tím bude hanba uvalená na toto brdské polesí smyta a domníváme se, že to nebude jen plané gesto. Bude tím naopak smyta i hanba z valné většiny českého národa.“
„Ach, Pavle!“ zařval jsem - a přerušil ono šílené čtení. „Já mám synka a ten je tady a TY JSI PŘECE BYL ZEZAČÁTKU PRO RADAR! Pavle, studovali jsme spolu… Pavle, Ivan… Korouš… Ruština! Nepoznáváš mne?“
Hleděl na mne jako zhypnotizovaný. Jako ochrnutý. „Ne. Ty jsi Američan!“
Stáli jsme v Brdech a jako by to už ani nebyl on.
A já: „Co ti to udělali?“ Co ti to vymyli?
Nedomyslel jsem, protože Pavel zvedl srp.
„Za vlast!“
ikona: regiony.ic.cz