Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Rozhovor s Tomio Okamurou: "Chci lidi spojovat, ne rozdělovat."



Úvodník: Po roce vychází Tomio Okamurovi další kniha, tentokrát s názvem Umění vládnout. Zatímco první svazek pojednává o životě tohoto podnikatele a zároveň viceprezidenta a mluvčího Asociace českých cestovních kanceláří a agentur, druhá kniha přibližuje jeho názory na dnešní společnost, zejména tu českou. Co bylo impulsem ke vzniku knihy a vstoupil by Tomio Okamura do politiky? Nejen o tom se rozpovídal pro náš magazín.

Článek: Nedávno vám vyšla druhá kniha s názvem Umění vládnout. Jak byste ji přiblížil našim čtenářům?
Když to řeknu krátce, tak je to moje vize toho, co bychom měli udělat v jednotlivých oblastech našeho každodenního života, aby naše země byla skutečně na té evropské nebo nejlépe na světové úrovni. Přitom vycházím ze svých zkušeností, a to i mezinárodních, a chci, aby náš stát byl pro svět přínosem. Jednak, aby ostatní národy jako jsou Němci, Američané, Japonci nebo Britové ocenili náš národ a aby řekli „my víme, že jste Češi a že jste velmi šikovní a že jste národ, který je pro svět přínosem“. Pak je tu i druhý pohled a to ten, abychom i my, Češi, mohli říct, že jsme rovnocenní ostatním národům a jsme na sebe hrdí. V knize se v jednotlivých kapitolách věnuji různým tématům – rodině, daním, demokracii, důchodovému systému, národnímu uvědomění, volebnímu systému, životnímu prostředí, energetické politice, imigrantům a cizincům v Čechách, problematice nepřizpůsobivých občanů, školství a vzdělávání a dalším tématům, kterých je spousta. Jdu tak po jednotlivých ministerstvech a nabízím svůj pohled na věc a hlavně konkrétní návrhy, co uskutečnit v konkrétní oblasti tak, abychom se katapultovali na tu špičku.

Nejsem člověk, který někde nadává pokoutně nebo si jenom stěžuje, ale stejně jako ve svém podnikatelském nebo osobním životě, když se mi něco nelíbí, tak okamžitě hledám řešení, jak to změnit. Samozřejmě, že touto knihou dávám všanc své názory a riskuji i své jméno, pokud nějaké je. Myslím si ale, že nemůžeme být zticha, protože jestli chceme něco změnit, tak jestli budeme zticha, tak ti, kteří jsou nahoře, si budou dělat to, co budou chtít. Politika pro mě totiž znamená správu věcí veřejných a jak ostatně říkám v úvodu knížky, politika pro mě není nic špinavého, špinavý může být jenom politik.

Cílem té knihy není, abych dával návody, protože bych snad měl patent na rozum. To určitě ne. Své názory jsem nejprve zkonzultoval s mnoha mnohem zkušenějšími lidmi v té dané oblasti a i s mnoha o generace staršími lidmi, a za to jim děkuji, že si na mě udělali čas, abych mohl své názory třeba poopravit. Vycházím také z citátů mnoha světových filosofů od starověku až po současnost, jejichž výroky aplikuji na dnešní společnost a vyvozuji z toho určité závěry v různých situacích. Není mou ambicí vládnout, ale cílem je zaktivizovat a zburcovat lidi, abychom se všichni aktivně zapojili do dění v naší zemi. V té souvislosti si vybavuji jeden citát, který je také v té knížce. Neřeknu to teď úplně přesně, ale jeden německý kněz po nástupu Hitlera řekl: „Mlčel jsem, když zavírali komunisty, mlčel jsem, když zavírali sociální demokraty. Mlčel jsem, když zavírali Židy. Teď, když přišla řada na mě, už není nikdo, kdo by se mě zastal.“. Kdybychom nenadávali jenom doma a více se angažovali v rámci občanské společnosti, tak ten tlak bude větší. 

Touto knížkou jsem se rozhodl, že už nebudu lavírovat. V listopadu jsem začal psát svůj blog na iDNESu, kdy jsem si vyzkoušel, jestli mé názory mají vůbec nějaký průsečík s názory lidí. Jestli to reflektují nebo zda-li s mými názory a s tím, jak já vidím tuto zemi, souhlasí. A ukázalo se, že ano, protože jsem v současnosti blogger s nejvyšší karmou a mám i nejvyšší čtenosti. A internet je úplně volný ring, kde nemám možnost cokoli ovlivnit. I když komentáře mohou psát anonymní uživatelé, co chtějí, tak já si, na rozdíl od ostatních, na diskuse stěžovat nemohu. Samozřejmě se objeví i nějaké špatné reakce, ale to je normální.

Proč si myslíte, že se lidé více nezapojují do dění v naší zemi, jestli jsou nespokojení? Často slýcháme, že mají pocit marnosti, že oni sami nic nezmůžou, protože politici jsou ti mocnější, tak jestli to není třeba tím...
To samozřejmě není pravda a ten pocit je velmi alibistický. Je potřeba si uvědomit, že tato země není těch nahoře, ale každého z nás. To znamená, pakliže budeme aktivní a budeme kontaktovat naše politiky a zastupitele tím, že jim budeme volat, psát a podobně, tak kdyby to udělalo všech deset miliónů lidí v republice, to byste viděla, jak budou pracovat. Protože budou pod takovým drobnohledem, že si nedovolí spoustu věcí vůbec dělat. Ale právě ta laxnost a neaktivita každého z nás umožňuje, aby se tady děly takové věci. Uvědomte si ale, že když vznikne celospolečenský tlak na řešení problémů, tak pak to musí politici řešit.

Musím také bohužel říci, že nemalou měrou se na té laxnosti podílí i nízké národní uvědomění Čechů a to pak už ani nemá nic společného se současnou politikou. Jsou národy, které jsou hrdé a národnostně uvědomělé. Američani, Francouzi, Japonci nebo Rusové. Tím, jak přistupujeme ke své zemi, se to odráží i ve vnímání nás v očích jiných národů. Takoví Rusové také byli v komunismu a jsou nároční na to, když si mají někoho vážit nebo ne. Ze své zkušenosti, když jsem byl několikrát v Rusku, vím, že je velký rozdíl, když jsem řekl, jestli jsem z Japonska nebo z Čech. Japonců si velmi váží a obdivují je, váží si i Němců přesto, že spolu válčili. Jsou ale kritičtí ke státům, které neposouvají věci dopředu a nemá to nic společného s velikostí dané země. Tím chci říci, že národní uvědomění posouvá národy dopředu v tom smyslu, že když je člověk hrdý na svoji zemi a nemá zájem jen o svoji ledničku, auto a o sebe, tak získává přesah. Začne uvažovat o tom, aby i ten veřejný prostor byl kvalitní. Záleží mu na tom, aby to i venku bylo hezké, aby se cítil ve své zemi dobře. Vidíme to v Německu, Rakousku nebo i Japonsku, že když jsou lidé národně uvědomělí, tak rádi přiloží ruku k dílu. To může být dobrovolná činnost, kdy se jde dobrovolně uklízet smetí z trávníku nebo třeba v Rakousku je běžné, že tam člověk neodhodí vajgl na ulici, protože si řekne, že by špinil vlastní zem. V Čechách to ale takhle nefunguje. Tady je totiž problém, že se národní uvědomění projevuje jen třeba v roce ´89 nebo když hrajeme hokej. Existují ale nástroje, které zvyšují národní uvědomění, o tom také píši v té knížce.


Tomio Okamura podepisoval svoji knihu i na veletrhu Svět knihy (Foto: Aneta &Simonková)

Je to nízké národní uvědomění dané i tím, že si třeba nevážíme nebo zapomínáme na české osobnosti, které něco dokázaly?
Je pravda, a to musím bohužel vytknout médiím, že se dává prostor různým „celebritám“. Když jsem byl například před týdnem na charitativní akci, které se účastnily i děti ze základní školy, tak jsem se jich ptal, jestli se ve škole učí, kdo je třeba Věra Čáslavská. Ta byla totiž jednou z kmoter mé knihy. Pak jsem se ptal dál. Kdo byl Emil Zátopek nebo Tomáš Baťa. A ty děti říkaly, že neví, že se o tom neučí. To mě zamrazilo, protože jedni z mála Čechů, kteří nás proslavili ve světě a navíc měli celoživotně pevné morální postoje, nejsou dáváni za příklad. Vždyť to jsou právě ty osobnosti. Co je pak tedy návodem na to být slavným a úspěšným Čechem? Když jste ve vyšších státních funkcích, tak tunelovat a krást? A mít milenky? Je to široké téma a projevuje se to i v nezájmu veřejnosti o současné dění. Lidé nadávají a říkají „my jsme národ &Svejků“. Já jim pak ale říkám: to tedy pěkně křivdíte &Svejkovi, protože &Svejk nikdy neudával, nikdy nikomu nepodlézal a nelhal, aby měl výhody. Buď to ti lidé nečetli anebo &Svejkovi záměrně křivdí.

Proč jste tu knihu napsal? Je to dané tím, že jste známá osoba, že na vás lidé reagují pozitivně a tudíž byste jim mohl být příkladem, kdy by pak začali o věcech, které v knize zmiňujete, více přemýšlet?
Já jsem nenapsal tu knížku proto, že jsem známý člověk. Napsal jsem ji proto, že mi není lhostejné dění v této společnosti a jsem přesvědčen, že bych to udělal, i kdybych nebyl známý. A také to není tak, že bych chtěl jít příkladem. Je mi 38 let a jsem obyčejný člověk. Nejsem intelektuál ani nijak zvlášť vzdělaný. Příkladem tedy rozhodně jít nechci, jen si myslím, že by se měli přidat další. Ti skutečně chytří a renomovaní lidé, kteří už prokázali, že pro společnost skutečně něco dělají a že když se přidáme všichni, tak bude šance něco posunout.

A vás samotného někdy napadlo vstoupit do politiky?
Mě to samozřejmě napadlo a to i z toho důvodu, že velmi pravidelně dostávám nabídky, abych šel do politiky. Je to od vládních stran, na úrovni pražského magistrátu, neparlamentních stran nebo od různých občanských iniciativ. Pak mi také píše mnoho lidí a tím myslím za poslední dobu stovky, kteří mě vyzývají ke vstupu do politiky. Mým životním názorem nebo vizí ale je spojovat a nerozdělovat. Já chci spojovat lidi. Chci abychom táhli všichni za jeden provaz, ať je to cestovní ruch nebo naše země. Chci, abychom ji společně posouvali dál. Kdybych byl v politické straně, tak bych se musel vyhraňovat proti ostatním a to já nechci. Chci, abychom se všichni spojili a jasně si všichni uvědomili, že zloděj je zloděj, pravda je pravda a lež je lež. Je to apolitické téma, ale je důležité, abychom si hlavně uvědomili, že pravda je v tom, že gaunera je třeba potrestat, bezmocnému pomoci a podobně. To nemá s politikou nic společného, ale je to pro naši společnost velmi důležité, abychom si tuto pravdu uvědomili. Z toho důvodu mám problém s tím, abych vstupoval do nějaké politické strany a nemám to ani v plánu, protože chci lidi spojovat. Chci spojovat v tom, abychom skutečně nějakým způsobem dělali naši zemi lepší.

Co říkáte na některé známé osobnosti, které šly do politiky a jejich pověst tím spíše utrpěla. V minulosti třeba Václav Fischer nebo nyní Radek John?
Myslím si hlavně, že politika je velmi složitá věc a být dobrým politikem nemá nic společného s tím, že jde o známou osobnost nebo ne. Dobrý politik musí mít hlavně, podle mě, schopnost umět prosadit své názory. Musí být velmi dobrý diplomat a zároveň musí umět velmi dobře vysvětlit své kroky i veřejnosti. Musí jednat jasně a transparentně. Co se týká pana Fischera, tak toho jsem neznal, a tím pádem ani neznám důvody, proč šel do politiky. Radka Johna taky osobně neznám, maximálně se pozdravíme, takže ani to nemohu posoudit. Mně osobně je ale jedno, jestli je někdo, kdo jde do politiky, známý nebo neznámý. Je potřeba si ale říci, že když někdo chce vstoupit do politiky, tak musí dospěle uvažovat než ten daný krok udělá, zvážit ta pro a proti.

V Čechách vidím jeden problém, který vstupu některých slušných lidí do politiky brání. Spousta Čechů a priori odsuzuje jakéhokoli politika a už nemají ten smysl a schopnost selekce, čemuž se na jedné straně nedivím po těch skandálech. Na druhou stranu, když se bavím s lidmi, které mám okolo sebe a kteří jsou slušní, schopní a sami se ve své profesi někam vypracovali, tak když oni vidí, co by je čekalo ze strany médií a veřejnosti, tak do politiky raději nejdou. A to je problém pro naši zemi, protože na jednu stranu lidi nadávají na politiky, chtěli by tam mít nějaké schopné a nezkorumpované lidi, ale na druhou stranu média a veřejnost vytvořili takové prostředí, že tam ten slušný člověk nechce jít. Tak je pak otázka, kdo bude řídit tu zemi, když vycházíme z faktu, že tedy zde asi musí většina z nás žít celý život. Proto bychom měli dát prostor skutečným osobnostem. Ty poznáme jednoduše. Když je někdo deset nebo dvacet let ve svém občanském povolání všeobecně respektovaný člověk ve svém regionu, ať je to učitel, profesor, lékař nebo třeba i nějaký podnikatel, tak proč bychom mu nedali prostor k tomu, aby do té politiky šel? A svým způsobem se i obětoval, protože je to oběť.

Já sám si kladu otázky pro a proti. Vezměte si, že za poslanecký plat šedesát tisíc korun měsíčně si někteří novináři uzurpují právo na mé soukromí, což mi za to nestojí. Za tu částku nezaplatím nájem ani jedné z několika mých kanceláří. A za to mi pak mají někteří lidé nadávat a novináři mají šťourat, kde bydlím, s kým jsem a za co utrácím peníze? Je to tedy skutečně na té volbě lidí, jestli chtějí v politice někoho, kdo je schopen dát zemi nějaký impuls nebo někoho, kdo nevezme úplatek. Já jsem se jednou dostal do situace, kdy na mě byl žádán úplatek, a protože nás tehdy vláda vyzývala, že máme hlásit úplatky, tak jsem to hlásil. Nakonec jsem byl ještě popotahovanej tím úplatným úředníkem, takže z toho byly jenom problémy. Tím pádem ty slušný lidi, co znám, do politiky nechtějí jít a to je pak patová situace. I když znám mnoho slušných politiků, tak přeci jenom tam jde i spousta těch, co mají hroší kůži a jdou tam hlavně kvůli sobě.


Fotografie, která je na zadní obálce knihy "Umění vládnout". Foto: Sára Saudková (Zdroj: www.tomio.cz)

Přejděme ještě k vaší knížce. Na obálce můžeme vidět, že vám za krkem sedí dítě, na zadní straně jsou další děti i váš syn. Má tato grafika hlubší význam?
Když jsem se rozhodl, že se knížka bude jmenovat Umění vládnout, tak mi z nakladatelství nejdříve posílali nějaké fotky, které jsou z mých projevů na konferencích. Když jsem o tom začal diskutovat se svými přáteli, tak říkali „ne“. Umění vládnout vzbuzuje dojem, že bych tady chtěl vládnout anebo něco řídit či někoho poučovat. Tak to ale není, jak jsem vám vysvětlil, cíl té knížky je jiný. Naopak chci dávat jenom impulsy, aby se všichni zapojili. Ta obálka se tedy musela nějak změkčit. A proto jsme vymysleli, že by to chtělo nějaké děti, protože základ je v rodině a v dobré výchově dětí, kterým je potřeba zdůrazňovat pracovitost a slušné jednání, což je ten model, který je pro nás důležitý, jak to zdůrazňuji ve své knížce. Když jsme šli za Sárou Saudkovou, která to nafotila, tak jsme s sebou vzali syna Jardy Večerníčka, který je spoluautorem mé první knížky. Pak nás napadlo, že bych se mohl na zadní straně knihy obklopit více dětmi. Protože ale žádné další nebyly k dispozici, kromě mého syna, tak jsme se zeptali Sáry Saudkové, jestli tam nemá děti a ona měla čtyři. Sice se jim moc nechtělo, protože mají jiné zájmy, chtějí si hrát a tak, ale nakonec ta obálka vznikla a to i hodně spontánně. Na první stranu proběhlo i menší výběrové řízení, kdy jsme rozhodovali, koho posadíme na moje ramena. Nakonec se mi tam hodil právě Jardův syn.

Od knížky se přesuneme trošku jinam. Vy podnikáte, máte obchod s japonskými potravinami v pražských Dejvicích, máte i tam i specializovaný Lolita butik. Jak je to nyní třeba s dodáváním zboží poté, co se odehrálo v Japonsku?
Co se týče Japonska, tak v Japonsku potraviny samozřejmě jsou. Protože Japonsko má 130 miliónů obyvatel a v oblasti, která byla zasažena zemětřesením, žije přibližně 10 miliónů lidí a přímo byly postiženy asi 2 milióny. Problém se zásobováním je, ale v jiném smyslu. Evropská unie rozhodla, že do konce června bude dělat zvýšenou kontrolu dovozu z Japonska kvůli radioaktivitě. Dokonce upravila svoji normu kontroly radioaktivity podle japonských norem, které jsou mnohem přísnější. Nikdy tedy nemůže dojít k tomu, aby přišly radioaktivní potraviny z Japonska, protože ani v Japonsku nejsou v koloběhu. Ale potíž je v tom, že nikdo nevíme, a tím myslím nejen naši firmu, ale i velké dovozce japonských potravin v západní Evropě, se kterými jsme v kontaktu, jak se zachová při kontrole celní správa v zemích Evropské unie. Kdyby se jednalo o boty, tak to není problém, ale u potravin, kde je nějaké datum spotřeby, se může stát, že by zboží přišlo prošlé. Proto nyní bereme zboží od dodavatelů ze Spojených států, kteří rovněž mají originální zboží z Japonska.

Zdroj obálky: Fragment

Připravte se na soutěž o podepsanou knihu Tomia Okamury
Zítra si budete moci přečíst i něco více o nové knize Tomia Okamury, „Umění vládnout“. A navíc vás čeká i soutěž o jeden výtisk, který Tomio Okamura podepsal a přidal i věnování jednomu čtenáři našeho magazínu, tak si tuto příležitost nenechte utéct!

26.05.2011 - Aneta Šimonková