Býval jsem pošťák a ten večer šel kovovými vrátky penzionu a vstoupil do restaurace, kde sedělo tak šest štamgastů, vyhoupl jsem se na stoličku u pultu a netrvalo to půl minuty a objevil se hospodský. Dal jsem si pivo a dohromady se sklenicí držel taky krabičku. "Viděl jsi vůbec film Zelený sršeň?" zeptal jsem se.
Jakub myjící sklenici zavrtěl hlavou, takže jsem ledabyle, ale přesně vysvětlit, proč se mi ten příběh zdál docela zajímavý, i když jinak víceméně pro děti, načež se mě zeptal, zda chci druhé pivo a zda jsem byl v práci, a tedy v muzeu v nedalekém městě. "Jasně, a taky v muzejní kavárně," odpověděl jsem.
Jakubova partnerka Jorika ještě studovala hotelovou školu, ale jednou za čtrnáct dní byla nejhezčí servírkou v širém okolí. "Přines´jsem ti Joriku tady zmenšenou v krabičce, abych nezapomněl," upustil jsem na pult škatulku od zápalek,"ale zmenšenou do myši, slyšíš?"
Přiložil jsem si krabičku na ucho jako mobil a zkusil zachrastit sirkami, ale jediné, co jsme uslyšeli uprostřed vesmíru vycházejícího z krabičky byly i dál jen lidské hlasy a občasné cinknutí sklenice. Jakub se zasmál a šel obsloužit dalšího hosta a když se vrátil, škatulka ležela před ním a já jsem byl pryč. Bylo mu asi dvaadvacet, když uchopil domnělé sirky třemi prsty, aby vysunul vnitřek o dva centimetry, a venku se stmívalo. Dvě vteřiny koukal dovnitř do temné krabičky a pak se otočil k lokálu zády, aby mohl nenápadně jako David Copperfield vytahovat, co tam čekalo uvnitř smačkáno, jenže uprostřed s tím přestal a začal naopak celé to poselství soukat zpátky do krabičky. A potom krabičku zavřel, ustoupil od pultu do dveří za výčep a zapálil si cigaretu jako hrdina nějaké Sojkovy povídky. Vedle škatulky svíral teď v prstech i telefon, zatímco jiný mobil zahrál písničku z Kmotra o spoustu kilometrů dál a Jorika se ozvala prakticky hned. Zeptal se střízlivě: "Poslala jsi mi punčochu?" a odpovědí byl smích.
"Ptám se," pokračoval, "protože tu před chvílí byl Lorenc a nechal tady… Ale je ta krabička vůbec od tebe, Joriko?"
"Takže on to opravdu udělal?" uslyšel z telefonu.
"Ale jinak dneska, doufám, nezlobil!"
"Jak se to vezme, ale přišel ke mně do kavárny teprve po čtyřech hodinách, teď se mě totiž asi hrozně bojí. Objednal si kolu, jako obvykle. V láhvi? ptám se a on se rozhlédl. V kavárně seděla jako každý pátek leda má sestra - a její malá - a jinak vůbec nikdo a to ho asi klidnilo a řekl, že chce kolu do sklenice."
"Jednu dobu jsi ho vyháněla. Co?"
"Vyháněla? Já mu zakázala sem chodit, kdykoli tu budu, ale dodržoval to prachbídně a nic se nemá přehánět a dneska jsem tedy našla pod pultem čistou skleničku a dokonce mu nalila, načež mi ukázal tu krabičku. Já jsem už dopředu tušila nějakou rošťárnu, ale víckrát se na Lorence neusměju a má to mít. Co to je za blbost? ptám se a řekl, že mi posíláš myš, a jestli se nebojím, a potom krabičkou potřásl a napil se a mně se zdálo, že uvnitř slyším zoufalé tlapky myšího mláděte a jak tam přebíhají jako v nějakém malém vesmíru od jednoho konce krabičky na druhý, asi jako mezi dvěma stěnami nebo uzamčenými dveřmi dvou nočních podniků, ale to mi jenom zdá! uvědomila jsem si a usedla a vzala další účtenku a přestala mu věnovat zřetelnější pozornost… a ostatně zmizel, ale ty sirky ležely vedle popelníku a já je sebrala a chtěla je uklidit, ale… nechrastily. Tak jsem se velmi opatrně koukla dovnitř do krabičky - a připravená i na pavouka."
"A co tam bylo?" zeptal se Jakub, ale věděl to přesně.
"Co tam bylo?" Mezi telefony zavládlo ticho. "Ty se mě ptáš? Hele, řeknem´ si to, ale až potom, ano? Stálo mi to rozhodně za to, abych vyšla ven z naší kavárny, a Lorenc okouněl skoro u dveří a já konstatovala: Tohle je opravdu Kubova krabička, viď, a on přikývl a já na něj udělala ukazováčkem: Pojď sem, ano? a otočila se a zmizela mu v kavárně a on mě po chvíli ostražitě následoval a já zrovna měla takové ty černé kalhoty těsně pod kolena a ne punčocháče, jen tmavé punčochy, a sestra seděla u prvního stolku pod schůdky a hrála s dcerou Člověče, nezlob se, a já dala nohu k ní na židli a stáhla si punčochu a pak i druhou.
"A potom i třetí?" zasmál se Jakub do telefonu.
"A potom i třetí. Katce. Ale ne! Vyprávím ti to vážně a tak podrobně, abys to úplně viděl, rozumíš? No, něco jsem strčila do kapsy u zástěry, ale zbylou punčochu jsem přímo BRILANTNĚ vyměnila za původní obsah tvé krabičky, Jakube, a zeptala se Lorence mírně jako nějaké myši: Dáš to dnes večer Kubovi? Protože já se k němu dneska nedostanu.
A co mu mám říct? zeptal se odměřeně.
Co asi? Že mu posílám myšku," a Jorika se v telefonu odmlčela. Taky Jakub odložil cigaretu na okraj popelníku a rozhlédl se po výčepu… a potom začal lhát: "Mně ale říkal, že je uvnitř zelený sršeň!"
"A nebyl, co?"
"Nebyl."
"Nebyla tam vevnitř ani tvá zakletá a zmenšená Jorika, což? Kubo, líbilo se ti to?"
"Ještě líbí. A líbilo se ti, co jsem předtím poslal po naší myšce já?"
"Nekonečně."
ikona: ivytechlibraryftwpuppets.wordpress.com