Po prostudování jejích článků získáte pocit, že čeští zaměstnanci jsou banda neschopných lenochů, která si neumí vydobýt své postavení a ještě vůbec nic neumí. K tomu všemu média občas argumentaci vygradují nějakým trefným příkladem ze státu, který nás předběhnul ve vyspělosti nejméně o padesát let, a čtenář musí mít nutně pocit, že se půjde snad oběsit na první větev.
V pátek si Česká republika oddechla, protože našla po x dnech své „ztracené novináře“ v Iráku. Během pátrání jsem měla pocit, že se zastavil čas, nikde se nemluvilo o ničem jiném. Upřímně jsem si přála, aby se naši novináři našli živí a zdraví, ale zároveň jsem se obávala humbuku, který jejich návrat způsobí.
Z realistického hlediska musím ale konstatovat, že jejich profese vyžaduje někdy nasazení vlastního života, přesto by mě zajímalo, jestli za to riziko vůbec stojí. Já osobně nepotřebuji být informovaná denně o každém šustnutí v Iráku a myslím si, že hazardovat s lidskými životy pro lepší „informovanost“ snad ani netřeba. Jako by šlo skutečně televizím jen o to, utrhnout, co nejlepší kus do večerní „zpravodajské“ show.
Mám rovněž pocit, že tím, že média věnují takovou pozornost zprávám z Iráku, zastírají naše vlastní problémy a celou krizi, v níž se naše země za vlády ČSSD úspěšně utápí. Resort zdravotnictví volá SOS, ale kde najdete v novinách informace o skutečném stavu věcí? Ministr Škromach se vesele zubí v televizi a přitom denně tisíce lidí díky rafinované „politice“ státu přichází o svou existenci.
Právě proto nasazení českých novinářů do Iráku považuji za neúčelné. Až si totiž zameteme před vlastním prahem, můžeme se "strkat nos" do záležitostí jiných zemí.