"Má milá, odkud jsi zabloudila?" "Z domova." "Z domova?" podiví se Mrazík. "Už je ti teplo, děvče?"
"Teplo, dědečku Mrazíčku," třese se Nastěnce zimou hlas.
"Dobrá." Nastěnka: "Opravdu teplo!" Mrazíkovi to nedá a obíhá veliký strom, aby viděl Nastěnku i z druhé strany. "Teď už je ti teplo, děvče?" "Teplo, Mrazíčku, teplo dědečku." Zima ji roztřásá čím dál víc...
Znáte? Znáte! A také takhle to chodí ve světě pokory, ale chce to asi vpravdě žaludek z betonu (nemyslíte?), tedy podepsat se jako jediný autor pod českou úpravu překladu ruského filmového scénáře od Nikolaje Erdmana a Michaila Volpina!
Pan Smudek to nicméně před patnácti lety udělal, knížka vyšla a dle očekávání šla na dračku.
Divíte se? Asi ne, že ano. A jak by nešla na dračku, jde přece o přepis notoricky známé a kultovní pohádky režírované kdysi (tedy roku 1964, kdy jsem se náhodou zrovna narodil) geniálním (bez ironie!) Alexandrem Rou (1964), která v našich luzích a hájích zdomácněla dík bezpočtu repríz, hlavně těch prvolednových.
Bylo nebylo, začíná archetyp. Žil kdysi stařeček... Kuzma... se jmenoval. Měl hodnou, pracovitou dceru, jenže se znovu neměl ženit s Jevdokijí. Začala stařečka i nevlastní dcerku týrat. Její rozmazlená Marfuša moc krásy nepobrala a macecha o to víc nahání Nasťu. A když přijde ruská zima, až do lesa ji vyžene. Nad děvčetem se naštěstí ustrnou samy stromy...
A „car“ Mrazík. Dál to znáte.
Pohádka napěchovaná neúnosně zploštělými figurami ovšem disponuje i mužně chlapskou linií. I hle: Žil byl Ivan, který... Když se díval na sebe, tak se musil pochválit! Nevypadal věru zle, zkrátka chlapec jak má být. Před naší, za naší, cesta má ať nepráší!
Tak Ivan zpívá, nicméně tam uvnitř lesů ho infantilně osloví loupivá partička idiotů. Ivánek se nedá zastrašit. Pobere kyjů, frk jimi po vertikále a klacky putují pak kosmem věky věků, než se vrátí jak podle GPS. A Váňuška?
Ve filmu i knize pokračuje bohabojně světem a přechytračí babu Jagu i její otočné bydlo. Jak?
„K lesu vpřed, k Ivanovi zády." Ne, nemusím pokračobat.
Ale přece. Hrdopyšek bohužel podcenil a urazil frustrovaného dědečka Hříbečka, i stal se medvědem. Jak z kůže, co jistě svědí, ven? Přijde na to - a jako ryzí ruský Mirek Dušín začne konat. Oj, a ejhle, ruský Ostrov doktora Moreaua pomine.
A Nasťa?
Ta je od počátku takřka mučena a mnohého vnímatele to, kdopak víme, snad i vzrušuje. Děvče se až příliš trpně se podvoluje, pomalu jako Shakespearův král Lear, a to není nikdy dobře. Neoplácí zlo zlem, ale „ťukáš v noci pletacími jehlicemi? Ven!“ A do rána bílého to na mrazu dopleteš!
Tak se i stalo a dívčina žalostně prosí: Prosím, kohoutku milý, musím plést ještě chvíli.
A ještě unyleji žádá: Smiluj se, Jitřenko jasná. Smiluj se, sluníčko krásné. Ještě chvíli musím plést - nebo mne stihne krutý trest. Macecha mi vlasy vyškube!
Ale myslím, že by to už opravdu stačilo, a jenom vzpomenu na počátek osmdesátých let, vysokou školu a chmelovou brigádu v Žatci, při které došlo večer i na vysoce spontánní zinscenovaní Mrazíka. Moc jsem ho neznal, musím přiznat, ale byl jsem absolutní výjimka. Už tenkrát! A provedení krácené verze se proto nesetkalo naprosto s problémy a dokonce i velmi sličné studentky nepohrdaly rolí Marfuši. A...
Ach ty Váňo, Ivane, jen podívej se na mne, rýmovaly.
Jedním z vrcholů zůstává pak i extrémně přeslazená scéna prvního setkání hlavních hrdinů.
A slyšme (a cituji opět z památné knihy, protože tohle je i její recenze):
"Ta musí být moje. Dobrý den, děvče."
Nastěnka stydlivě skloní hlavu: „Ano."
„Dobrý den, krasavice. Neboj se mě, moje milá. Podívej se na mne, jen se podívej!"
Nastěnka stále klopí oči k zemi.
Ivan: „Nelíbím se ti?"
„Nemám čas si s tebou povídat," špitne Nastěnka tichým hlasem.
„A co máš na práci?"
„Zalévám suchý pařez."
„To budeš dlouho zalévat?"
„Tak dlouho, až na něm vykvetou květy. Macecha mi to nakázala."
„Máš zřejmě náramně zlou macechu."
„Ale ne. Takovou, jak to obvykle bývá."
„A jak ti říkají?"
„Jmenuji se Nasťa." Zapýří se.
„Nasťa," opakuje Ivan láskyplně.
„Říkají mi různě. Tatínek mi říká Nastěnko, sestra mi říká Nasťo a macecha mi říká – ty čarodějnice, ty zmije jedovatá."
Vidíte, a přece to dobře dopadlo.
I navzdory maceše. I navzdory Jaze. Ta soptila jako Stromboli a Etna a Vesuv a Krakatoa najednou, byť hlasem Františka Filipovského, a stěžovala si:
„Ani špát mi něchutná, ani jíšt mi něchutná, ten čo tu byl mě uražil!“
Nezapomenutelné!
Mrazík
Autoři: Smudek, Bedřich; Menclová, Milica (Ilustrátor)
Vydáno: Malhostovice : J+J Morava
Rozsah: 93 s
Cena: Kč 99.00
ISBN: 80-902470-0-8
ikona: katalog.kjm.cz