Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Tomio Okamura: Každý z nás má právo vyjádřit se k čemukoli.



Úvodník: Před půl rokem jsme přinesli rozhovor s Tomiem Okamurou. Tehdy mu vyšla druhá kniha s názvem Umění vládnout, která zachycuje jeho postřehy na dnešní společnost a autor v ní také nabízí řešení na problémy, se kterými se dnes potýkáme. Jaké reakce knížka vzbudila a jak je vnímá sám autor?

Článek: Když jsme se viděli před půl rokem, tak vám zrovna vyšla kniha Umění vládnout. Jaké jsou na ni ohlasy?
(Tomio Okamura chvíli přemýšlí.) Popravdě, ke mně se vesměs dostane jenom to, co mi říkají lidé na ulici a to jsou většinou kladné ohlasy, protože kritici vám to přímo do očí asi neřeknou. Takže odsud jsem nějakou výraznou kritiku snad ani nezaznamenal. Je pravda, že někteří lidé píší, že některé ty problémy nejsou vysvětlené do hloubky. Tady bych ale rád poznamenal, že je to způsobené tím, že jsem měl v nakladatelství Fragment omezený počet stránek a ještě jsem navíc nějaké strany vybojoval. Ale i tak ten rozsah knížky neumožňoval rozvést to obsahově více do hloubky. Co se pak týká třeba prodeje, tak když se srovná Umění vládnout a Český sen (knižní prvotina Tomia Okamury – pozn. red.) ve stejném období prodeje, tak Umění vládnout se prodává přibližně o 20% lépe. To mě překvapilo, protože Český sen byl příběh, který je podle mě přijatelnější pro větší spektrum čtenářů, což se ukazuje i na prodeji, protože se ho prodalo přibližně 10 000 kusů a už je bestseller. A že se Umění vládnout prodává lépe, tak mě to mile překvapilo o to více, že to je hodně k zamyšlení, je to o naší zemi a o budoucí vizi. 

Já se ještě vrátím trochu k těm kritikám. Jednu zmíním, abyste mi řekl, co si o tom myslíte. Někteří lidé i novináři říkají, že se vyjadřujete ke všemu, že evidentně všemu rozumíte. Přiznám se, že co se týká médií, tak vás v podstatě vidím jen, když se vyjadřujete k cestovnímu ruchu, což je vzhledem k vaší pracovní náplni celkem logické. A jestli píšete na blogu, co si myslíte o různých tématech, tak o tom blogy jsou a dělá to většina blogerů. Když se vás jako veřejně známé osoby na to pak zeptají média, tak je to také další logický postup...
Já tomu názoru absolutně nerozumím. Asi ti, co to píšou, by si přáli, aby tady byl podobný systém jako před rokem 1989, kdy se směli vyjadřovat jen vyvolení a ostatní měla být mlčící většina. Ale tento názor přímo odmítám. Přeci každý z nás, 10 000 000 občanů České republiky, má právo se vyjádřit k čemukoli, aniž by mu bylo říkáno, že si myslí, že má patent na rozum, a aniž by mu někdo podsouval, že je nějakým Broukem Pytlíkem. Každý z nás má to právo v této zemi, zvláště když všichni platí daně, narodili se tady, jejich předci tuhle zemi budovali stejně jako moji a vaši, se přece vyjádřit k čemukoli. Ostatně i cílem té knížky bylo zburcovat veřejnost, aby byla více aktivní, jak jsem už několikrát uvedl. Protože mlčící většina přeci v té minulosti způsobila v různých zemích umožnění diktatury a různých zvěrstev. A to jen proto, že mlčela a neozvala se. Takže tolik k té kritice, ovšem tím neříkám, že odmítám určitou reflexi. Naopak, já ty blogy píšu proto, abych své řešení dal do diskuze. A když vidím v diskuzi pod blogem názory, kde jsou zajímavé podněty, tak ta řešení i poupravím, protože si nemyslím, že mám patent na rozum. Ale mám třeba nejvyšší karmu z tisíců blogerů na prakticky nejčtenějším zpravodajském serveru v České republice, iDNES, a čtenost kolikrát vyšší než celostátní deníky, tak si myslím, že to je určitý vzorek české veřejnosti. A souhlasných komentářů pod mým blogem je tak 95 %. Takže já bych těmto kritikům doporučil, aby si také založili blog na takto čteném serveru a uvidíme, když budeme ve volném ringu, kdy veřejnost sama vyhodnotí, kdo má patent na rozum a kdo je Brouk Pytlík. A ať se nikdo neschovává na málo čtených webech. To ale rozebírám jen proto, že jste se na to ptala, jinak musím říci, že opravdu těch negativních reakcí jsem zaznamenal minimum. Víte, ale když jsem třeba četl komentář pana &Sídla z Hospodářských novin, kde nebyly žádné argumenty a bylo to jen jízlivé, závistivé a evidentně se mě snažil pošpinit, tak to pro mě zase není zpětná reakce. Ostatně i čtenáři pod tím článkem dali najevo, že to tak pochopili. Když někdo jen hází špínu a přitom vlastně ani nesdělí, co mu vadí, tak to pro mě není podstatné.

Ještě mě napadlo, když mluvíme i o novinářích, tak velkou pozornost si zasloužil i rozhovor, který s vámi asi před pěti měsíci dělala paní Tachecí. Třeba na iDNESu byl jen kousek, ale z něho bylo dost lidí v šoku, když na vás v jednu chvíli vystartovala jako na malýho kluka se slovy „dejte pokoj“. Jak vůbec ten rozhovor probíhal?
Když mě zvali na ten rozhovor, tak v telefonu mi bylo řečeno, že to bude o cestovním ruchu. Že se vůbec nebudeme bavit o politice, protože politiků tam mají dost a s tímto pocitem jsem tam šel připraven. Jenže o cestovním ruchu nakonec nepadlo ani slovo. Vyplývá to z toho, že paní Tachecí je židovského původu, což vím a samozřejmě jsme si o tom také popovídali. Z tohoto pohledu je citlivá na jakákoli témata, která se týkají řešení otázky různých menšin. Už od počátku bylo zřejmé, že mě nepustí ke slovu. Proto i v tištěném rozhovoru Mladé fronty pozornější čtenář viděl, že její otázky byly na několik řádek a moje odpovědi na méně. Když jsem začal odpovídat, tak mi prakticky v každé odpovědi v polovině věty skočila do řeči a nenechala mě vůbec domluvit. Proto jsem se jí musel v zápětí hned zeptat, jestli mě teda nechá domluvit, abych mohl něco vůbec vysvětlit a ona mi odpověděla, že ji vůbec nezajímají moje odpovědi a moje vysvětlení. Já jsem říkal, proč tam tedy jsem a ona, že otázky klade přeci ona a že ji vůbec moje vysvětlení, co se týče řešení romské otázky, nezajímají. Že ji zajímá, proč chci Romy vystěhovávat. Když jsem ji řekl, jestli to můžu vysvětlit, tak odpověděla, že ji to nezajímá. Takže já jsem pochopil, že jsem tam jen jako nástroj, na kterém chtěla ukázat příklad xenofoba a rasisty, který je ale zabalen, jak bych tak řekl, do inteligentní a líbivé image, které lidé věří. Popravdě já jsem takový rozhovor zažil poprvé v životě a už po patnácti minutách jsem chtěl vstát a odejít, protože jsem nebyl puštěn ke slovu. A to ani nebyl formát rozhovoru. Je to něco, na čem se s paní Tachecí asi neshodneme.  

No, mně zaujalo, jak jste na to potom reagoval slovy, že se vám vlastně líbí ambiciózní ženy, které argumentují a že je to pro vás vlastně sexy (smích)...
(Tomio se usmívá) Ale tak samozřejmě, já mám ambiciózní ženy rád. Jen jsme se prostě neshodli v tom tématu. Jinak já osobně proti ní nic nemám, to vůbec. Asi měsíc potom jsme se potkali, ona seděla na lavičce a říkala, ať si k ní sednu. Já jsem pospíchal, ale nakonec jsem si přisedl a ještě mi nabídla cigaretu, i když nekouřím. Takže v osobní rovině to je v pořádku a kdybych ji třeba někde potkal a něco se jí stalo, tak bych byl první, kdo ji pomůže, jako u každého, to je jasný.  

A k tomu tématu rozhovoru. Jak byste to tedy vysvětlil s těmi menšinami?
Hlavně si myslím, že by bylo dobré, abychom rozlišovali menšiny a parazitující menšiny. To je rozdíl. Protože přizpůsobivá menšina, která chce společnosti více dávat než od ní brát, to znamená být přínosem, tak to je jedna věc. V tom přeci žádný problém není. Ale problém je v parazitujících menšinách, protože problém je každý parazitující člověk. I český bílý parazitující člověk je problém. Kdo ze slušných lidí by vedle nich chtěl bydlet a žít. To jsem se tam snažil vysvětlit, ale prostor jsem nedostal. Přeci nehovořím o nějaké xenofobii a rasismu. Vždyť já jsem byl sám obětí xenofobie a rasismu. Naopak z mých životních zkušeností vyplývá, že když se ten problém včas nepojmenuje a nenavrhneme adekvátní řešení, tak pak teprve přijde xenofobie a rasismus. Pak už to bude ale úplně bez kontroly. A to já nechci. Já jsem to zažil a nechci třeba, aby můj syn zažíval něco podobného, protože má japonskou maminku. Takže buď si budeme hrát na nějaký multikulti intelektuály, někteří tedy, anebo to budeme pojmenovávat pravými jmény. A nebudeme si hrát na schovávanou. Pakliže někdo parazituje, to znamená nechodí do školy, bere jenom dávky anebo se povaluje na ulici, tak to je problém, který já prostě nechci. Pakliže jsou to čeští státní občané, tak je potřeba to řešit.  A jestli tady parazituje cizinec, tak je potřeba ho okamžitě vystěhovat do jeho země. 

Když mluvíte o těch problémech, tak mně utkvěla v paměti jedna věc. Když byly nepokoje v Anglii, tak vy jste tenkrát řekl, že když se nebude nic dělat v Čechách, tak to vypukne i tady. Nic se tedy asi neudělalo a zhruba za měsíc začaly nepokoje v Rumburku a podobně. Zajímalo by mě, jestli máte zase třeba i tady nějakou zpětnou vazbu, že někoho napadlo, že už jste to zmínil?
Mně to přímo nikdo neříkal, spíš mi přichází podněty od lidí ze &Sluknovska a Rumburku. Třeba mi psala jedna paní na Facebook. Psala teda, že je z Náhorního Karabachu a do závorky dala „rozumějte ze &Sluknovska a Rumburku“ (smích), byla to Češka samozřejmě. A psala mi, že spousta, doslova mnoho, lidí souhlasí s mými názory a že by mě tam rádi pozvali do diskuze, jakým způsobem tyto problémy řešit. Takže takové mám spíše odezvy, ne že by mně někdo říkal, že jsem něco předpovídal. A ani po tom nijak netoužím. Mně stačí si nějakým způsobem nad těmi problémy přemýšlet a snažit se to nějak posunout dál z pozice občana.  

No a když zůstaneme u těch problémů, tak máte nějaké řešení? Já vím, že už jste to několikrát říkal, ale tak třeba, co řešíte na těch diskuzích s lidmi...
Právě, že už jsem to popsal na blogu, myslím, že to je ten třetí od konce. Začíná to tím, abychom ty Romy motivovali pracovat. Jinak bude stoupat sociální napětí. Znovu opakuji, že se nejedná o cizince, ale naše občany, takže to musíme řešit my a ne je někam vystěhovat. Takže je musíme naučit pracovním návykům a v blogu přímo píši jak. Pak je potřeba zvýšit v nich vlastní odpovědnost a také, že za jakýkoli přečin musí přijít okamžitě trest. To jsou prostě tři pilíře, a jakým způsobem to udělat, to jsem rozepsal v textu „Jednoduché recepty na rasismus existují“. 

Když jste mluvil o tom zaměstnávání, tak trochu odbočím, protože by mě zajímalo, jak jsou na tom Češi v porovnání s jinými národy. Teď sedíme v kanceláři Miki Travel (Tomio Okamura řídí českou pobočku této největší japonské cestovní kanceláře – pozn. red.), kde jsem viděla zaměstnance, kteří jsou evidentně z Japonska, pak tu jsou i Češi. Jak je to u vás ve firmě v tom rozložení pracovníků? A s kým jste třeba víc spokojen?
U mě má každý jiné úkoly. Dohromady ve svých více firmách zaměstnávám, nemýlím-li se, 22 Japonců v trvalém pracovním poměru. A pak zaměstnávám i Čechy. A každý má jiné úkoly. A můžu říci, že v rámci přiděleného úkolu jsem spokojen víceméně stejně. Ale vím, co komu mohu přidělit. U Japonců vím, že neodchází od rozdělané práce v tom smyslu, že když je potřeba tu práci dodělat i v ten daný den do večera, tak tady Japonec zůstane. Je ochotný přijít do práce i o víkendu a u českých zaměstnanců to možné není. To je ale zcela v pořádku a já to respektuji. Ale také to tak samozřejmě hodnotím. Čeští zaměstnanci u mě mají dvakrát až třikrát menší plat než japonští. Takže tu je třeba pan Takada, který má průměrný plat přes 100 000 hrubého měsíčně. Pak tu jsou ve stejné firmě lidé, kteří mají platy 25 000 až 30 000 měsíčně. To je jednoduché. Pan Takada bydlí v bytě s výhledem na Pražský hrad, platí asi 30 000 nájem a finančně je zcela nezávislý. Ale také tady tráví velmi mnoho času. Pak jsou tady ti lidé, kteří třeba nemají tolik přidělených úkolů, protože nechtějí tolik pracovat, tak jim stačí těch 25 000 měsíčně. Ale jsou spokojeni, protože mají více než je průměrný český plat. Jak tedy vidíte, každý má prostor, jaký chce. A já jsem také spokojen s těmi, co si vybírám.

Co se týká zaměstnávání, tak dnes je také jiná situace. Když dnes děláme nábory, tak se hlásí desítky uchazečů. Jiná situace byla v roce 2008, kdy se hlásilo asi čtyřikrát méně lidí, to bylo v době před krizí. To jsme měli problémy, které nás stály velké peníze a nemohli jsme si vybrat, takže nám kvalita trošku klesla. Bylo to tím, že ten přístup lidí nebyl adekvátní. Oni si mysleli, že je hodně práce na trhu, tak k tomu také tak přistupovali. Dnes se situace změnila. Teď si zase my zaměstnavatelé vybíráme z obrovského množství, protože lidé nemají práci. A musím říci, že přístup k práci se zlepšil. Když tady mám uchazeče, kteří si několik měsíců hledají práci, tak samozřejmě potom pochopí, že je potřeba pracovat. S tímto současným stavem jsem spokojen.

Ale musím ještě říci, že pracovní právo v České republice je nevyvážené, je mnohem více na straně zaměstnanců. A to není dobře. Třeba v některých mých firmách to řešíme i po vzoru jiných podnikatelů a dáváme například smlouvy na dobu určitou. A to je jen kvůli tomu, že zaměstnavatelé nyní nechtějí zaměstnávat na smlouvy na dobu neurčitou a nechtějí přijímat lidi do trvalého pracovního poměru. Je to proto, že pracovní právo je stanoveno tak, že když třeba najednou nemáte zakázky, přijde krize a všechno je na bedrech zaměstnavatele. Ten musí dávat měsíce odstupné, do toho vás někteří ti zaměstnanci ještě dusí, posílají kontroly z Pražské správy sociálního zabezpečení a podobně, což se mi tady stalo taky. Díky této praxi má pak, si myslím, většina českých zaměstnavatelů nechuť přijímat lidi. A paradoxně to je kontraproduktivní pro zaměstnance. Kdyby ty podmínky byly uvolněnější a trh práce pružnější, tak by se podnikatelé mnohem méně báli zaměstnávat lidi. I na krátkodobé práce. Třeba na půl roku, na rok. Protože kdybychom věděli, že můžeme jednoduše rozvázat pracovní poměr, když není práce nebo že nejsme spokojeni, tak by to bylo snazší. Já totiž nechápu, proč když firma nemá zakázky a přijde krize, tak by ještě měla platit zaměstnancům odstupné? Proč by měl být majitel firmy znevýhodněn oproti zaměstnanci, vždyť to je taky jen člověk? Taky má rodinu a tak, a proč by on měl být trestán za to, že je podnikatel a že zaměstnává lidi a dává jim práci? Takže výsledkem je nechuť zaměstnavatelů zaměstnávat lidi a ti si pak nemohou najít práci. Když se ale trh zpružní, tak to je také lék na zvýšení zaměstnanosti. Samozřejmě to nepomůže těm, kteří se chtějí flákat. Ale tak to funguje i jinde ve světě.

Zdroj foto: www.tomio.cz



07.11.2011 - Aneta Šimonková