Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Sexuální energie je tvořivá, já měl sex od pěti let. Byl jsem zneužívaný.



Úvodník: Říká Stanley Bradley alias Stanislav Brázda. Přinášíme vám rozhovor s předním českým jasnovidcem, psychotronikem, vizionářem a spisovatelem.

Článek:
Kdy jste si poprvé uvědomil, že vnímáte svět kolem sebe trochu jinak než ostatní?

Poprvé jsem si to uvědomil vlastně teprve před pěti lety, že celej život vnímám svět jinak než druhý lidi. Po revoluci, když jsme si mohli dělat, co jsme chtěli, jsem se začal zabývat nemovitostmi, protože tady byl volný trh, tak jsem toho využil. Razantní nástup s těmi mými schopnostmi přišel až po revoluci, protože jsem uměl vyvěštit, za kolik se prodá barák nebo koupí byt a jakou bude mít cenu za deset, za dvacet let.
Pak jsem si začal hrát, začal jsem dělat to, co mě baví. Věštil jsem odjakživa bez jakýchkoliv pomůcek. Asi deset let před revolucí jsem začal věštit s klíčem na niti, to jsem udělal největší věštby. A poprvé po revoluci, když jsem se tím začal živit, když jsem po těch dvou letech skončil s nemovitostma – já s nima úplně neskončil nikdy, já je dělám dodneška, ale jenom okrajově, náhodně, když se ke mně něco dostane, protože ono nic není náhoda – když jsem se začal živit věštěním, všichni mi říkali – tys byl vždycky divnej. Já jsem dělal všechno, od technika, dokonce od dělníka, v Praze jsem nastoupil jako dělník, abych moh dostat byt, a za rok jsem se stal ředitelem tý firmy. To bylo komický. Museli mě vzít jako dělníka, jinak by mi nemohli dát ten byt, protože to byl úřednickej podnik. Mně to bylo jedno, vždycky mi bylo všecko jedno, to byla jedna zvláštní věc.
 
Myslíte to tak, že jste bral všechno, jak to přicházelo, nebo v jakém smyslu vám bylo všechno jedno?

Já jsem vůbec nekoukal na důsledky. A až poslední dobou jsem si uvědomil, že to bylo proto, že jsem věděl, že to dobře dopadne, a dělal jsem podvědomě takový kroky, aby to dobře dopadlo, aby ty důsledky nebyly pro mě nějaký blbý. Tenkrát jsem si neuvědomoval, že jsem to dělal podvědomě. Když se něco mělo stát, tak jsem to cejtil už od dětství třeba měsíc, půl roku dopředu. Když mě někdo pomlouval, tak jsem to okamžitě zachyt, když proti mně někdo chystal nějakej podraz, tak jsem to zachyt a zpracovával jsem to v hlavě tak, že jsem to neuměl ani vypnout, a rovnou jsem eliminoval negativní dopady toho, co na mě někdo chystal, takže to ten člověk nemoh dotáhnout do konce, a když ano, tak to dobře dopadlo.
 
Takže vás to nijak nepoškodilo.

Přesně tak, mě to nepoškodilo. Našel jsem si místo na Středočeském ředitelství spojů, tam sedím v kanceláři, nohy na stole, a zazvoní telefon – čest práci, soudruhu, tak ty seš u nás a vůbec se k nám nehlásíš! A já – kde jako jsem, a ten člověk povídá – no u nás, u milice. A já říká, že nejsem v žádný milici, já jsem kvůli tomu odešel ze Správy dálkových kabelů, protože jsem nebyl schopen jako milicionář. A oni to podepsali za mě. Sice mě na hodinu pustili, ale podepsali to za mě a poslali přihlášku do milice – a oni mě tam dali.
Když jsem byl měsíc v novým podniku, pozvali mě na schůzi KSČ a já jsem řek, že nejsem zdatnej soudruh, zdůvodnil jsem to tím, že jsem ze zdravotních důvodů ve vojenský kategorii B a že to fakt nemůžu, a lidi, kteří mě neznali, kovaný komunisti, odsouhlasili, že opravdu nemůžu, a z těch milic mě vyškrtli. Tohle byly ty události, který jsem si tenkrát vůbec neuvědomoval.
A třeba právě ten můj kámoš generální ředitel mi říkal – tys byl vždycky divnej. A když jsem pak napsal hned po revoluci svoji první knížku &Skola psychotroniky, kterou jsem si vydal sám a který se prodalo 120 tisíc kusů v pěti vydáních – něco neuvěřitelnýho, tenhle kámoš, komunista, se mi přiznal, že ji má doma pod polštářem, že je na mě hrdej. Tehdy, když jsem byl ředitel, jsem byl taková jeho šedá eminence, v dnešní době by se řeklo jeho asistent, dělal jsem mu poskoka, a on mi říkal: „Já jsem ti dal něco udělat, něco zařídit, a tys to udělal úplně jinak, rychlejš, jednodušejš, efektivnějš. A já jsem nic neříkal, protože jsem zjistil, žes to udělal perfektně, i když mi to bylo divný.“ A teprve když jsem napsal tu knížku, pochopil, proč jsem to dělal úplně jinak – já jsem všecko dělal jinak než ostatní lidi.
 
Dá se říct, že jste se řídil svou intuicí.

Já jsem se řídil svou jasnozřivostí, protože jsem vždycky od začátku do konce věděl, jak to všechno dopadne. Bylo to tak odjakživa. Třeba jsem se v sedmi letech zeptal mámy, jak to, že děda za tejden umře. Nikdo nevěděl, že umře. On umřel opravdu rychle, dostal rakovinu plic a tajil to, už vykašlával kousky plic, a do nemocnice nechtěl. Všichni věděli, že mu není dobře, ale on už asi tušil, věděl, že je konec, tak šel do nemocnice vlastně umřít, a za tejden byl pryč. Nebo jsem dvacet let dopředu věděl, že se mi zabije brácha na silnici. Nevěděl jsem, že to bude v autě. On jezdil na motorce, neměl auto, a já jsem mu ho koupil, protože jsem byl na tom dobře i za komunistů. Koupil jsem mu auto, na který neměl, a oni se zabili všichni, celá rodina. Já to věděl, pořád jsem za ním jezdil a říkal jsem mu – dávej pozor, buďte opatrný, tady máš auto, protože se na tý motorce občas vyválel – a nakonec se to stejně stalo.

S takovýma věcma jsem se učil žít od dětství, takže mi to nepřipadalo nijak zvláštní. Ještě před pěti lety jsem si nemyslel, že mám nějaký mimořádný schopnosti, myslel jsem si, že je mají všichni. A až před těmi pěti lety se něco stalo a začalo mě to probírat z tý letargie, v který jsem byl. To, co se stalo, byla svatba s mou poslední ženou a narození mojí dcery, který je teď pět let. Já jsem měl ženskejch strašně moc. Kolem sebe jsem si neuměl vyvěštit nic, jen jsem věděl, že všechno dobře dopadne, všechno jakoby navazovalo – rozešel jsem se a za tři dny jsem měl novou babu, nebo nejpozději do třech měsíců. Celej život, než jsem potkal tuhle poslední, to běželo tak nějak samo, pro mě jednoduše, absolutně jsem si z ničeho nedělal problémy, nic mně nevadilo.

I když třeba přišel nějakej podvodník, věděl jsem to. Přišel někdo a chtěl půjčit peníze, a já mu říkám: „Ty mi je nevrátíš!“ „Vrátím, tak si to vyvěšti.“ A já jsem si to vyvěštil a vyšlo mi, že jo, ale já jsem pozitivně věděl, že ne, tak jsem mu nepůjčil. Takže vím, že jsou i lidi, kteří dokážou toho věštce zblbnout, a věštec jim ve většině případů řekne to, co chtějí slyšet. Souvisí to s energetickou silou každýho člověka, na kterou jsem přišel až teď, poslední dobou, když jsem byl v Indii.

Dá se poznat, jakou má kdo sílu? Vy to vycítíte?

Jasně, jde to poznat, já jsem to i popsal ve svých kartách, takže si to každý může vyložit, nebo se to dá zkusit kyvadlem, ale na sebe to jde blbě, vždycky je potřeba to dělat na toho druhýho. Tím jsem taky přišel na to, proč mně nikdy nikdo nic dobře nevyvěštil – protože jsou všichni slabší než já. Jedinej, kdo je podobně silnej jako já, je můj kamarád, i když není až tak silnej. On používá astrologii a je vizionář, takže se uvede do vize, kdy to skutečně vidí, tak jako to vidím já, tam potom není žádná varianta. Když kartářka vykládá karty, vyloží nějakou kartu a ta karta má třeba deset významů. A ona řekne, co z tý karty vidí, ale já tu vizi vidím jako film. Takže věštím lidem předpoklady a pak jim řeknu, jak to dopadne, když to chtějí. Ale radši říkám předpoklady, protože jim tak dám možnost, aby s tím mohli něco dělat. Ale stejně je ten osud většinou tak silnej, že to dopadne, tak jak chce ten osud, a většina lidí s tím nedokáže nic udělat. Je to všecko složitý, ale přišel jsem na to, že tam velkou roli hraje právě ta energetická síla člověka.

Jedinej, kdo se dostal na mě, byla moje předminulá žena a pak ta poslední, ty byly silný, takže mi mohly věštit dobře. Jinak jsem vždycky věděl, že můžu věřit jen sám sobě, takže se stále řídím svojí intuicí. Třeba jsem si věštil cenu knížky. Vyvěštil jsem si cenu karet, za kolik je mám prodávat, a cenu knížky, za kolik ji mám prodávat, aby se prodalo co nejvíc. Vyšla mi nějaká cena, tak jsem ji tam střihnul, a vyšlo to.
Jde věštit i úplně bez ničeho, a jedno z DVD, který jsem natočil, je právě i o tom, jak věštit bez ničeho, jak v sobě probouzet ty schopnosti a jak je rozvíjet.

Takhle se promítal můj život. Já jsem byl od pěti let pohlavně zneužívanej, což asi taky mohlo zvýšit moji přecitlivělost a souvisí to se sexuální energií. Sexuální energie je tvořivá energie, a já jsem měl sex od pěti let. Soused z baráku chtěl vědět, jaký to bude, když budu mít sex s jeho ségrou, jemu bylo asi čtrnáct, mně bylo pět nebo šest a jí bylo deset. Takže jsem měl sex od dětství a to byla taky událost, která mě nějakým způsobem poznamenala v tom, že jsem měl sex bez citu, a tím, že jsem přecitlivělej, jsem byl přecitlivělej na to, co se stalo mně, ale ne na to, co já dělám druhejm.

To jsou všechno věci, které mi docházejí během těch posledních pěti let, co se mi narodila dcera, což mi převrátilo život na ruby. Do tý doby jsem si žil spokojeně, měl jsem, co jsem chtěl, po revoluci jsem vydělával strašný peníze, dva tři miliony ročně, měl jsem auťáky, jaký jsem chtěl, měl jsem asi pět baráků, všechny jsem prodal a teď mám dva. Holky mi to všechno utratily, takže mně nic nezbylo – ne že bych lehce nabyl, ale mně na penězích nezáleží od tý doby, co se mi zabil brácha. On nic neměl a náš táta mu říkal – podívej se na bráchu, ten má všecko, auta, dovolený u moře, a ty nemáš nic –, a pak, když se zabil, táta říkal – ještě že si užíval. Protože on všecko promrhal – koňáček, cigárka, věci jako dovolený a auta ho nezajímaly, a mě od tý doby taky ne. Pořád vydělávám, protože mě baví vydělávat, ale nechal jsem to svým partnerkám, beru to tak, že ženská, když je se mnou, ať to byla manželka nebo nebyla, má nárok se podílet na tom, co jsem vydělal, a já jsem jí to umožnil.


Pokračování rozhovoru zítra, 26.12.2011

Více informací www.kodava.cz


25.12.2011 - redakce