Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Dala jsem do toho celé své srdce



Úvodník: Vzorové daktyly vytepávají větu, která dala nadpis předvánočnímu zamyšlení. Čarovný slovosled by na mě mohl vypadnout z červené knihovny a pomyslel bych si: citový papundekl, tvárnice do krásně rýsované stavby slohu romantického, obnošená fráze a růžová vata, jděte se s ní vycpat. Kolikrát byla ta slova napsána? Jejich měna přece dávno padla!

Článek:
 
Ale potom jsem je prvně v životě slyšel vyřčená, vyřčená někým, kdo nevtipkuje, ani neparoduje, protože dotyčná měla na dlani srdce a v proudu rozhovoru je najednou otevřela.  Se mnou to pěkně zamávalo. A kdo to vyřkl? Svěřila se mi sousedka z ulice, když jsem se jí odvážil zeptat na její lásku. Jsme sousedy po celý život, a to je asi důvodem, proč své schůzky neplánujeme, ale necháváme je náhodě. Tehdy jsme se viděli po neúměrně dlouhé době vzhledem k tomu, že Hanka mi ze své studovny meziokenním stykem vidí takříkajíc až do kuchyně. Někdy mám pocit, že namísto setkávání jsme se inkognito sledovali. Mohli jsme se přesvědčit, že žijeme, že se každému zvlášť daří, a to stačilo. Takže aniž jsme půl roku prohodili slovo, věděli jsme o sobě velmi podstatné věci. Třeba že Hanka má konečně přítele. Ještě na vrcholu léta viděl jsem dvojici z balkónu, kam jsem vynášel své psací aktivity. Mířili někam na kolečkové brusle. Na podzim už byl konec a za mladou láskou zašustila rezavá opona. Na ten rozchod jsem opravdu neviděl. A teď se potkáme a Hanka mi řekne tu formuli z jejích úst neuvěřitelnou: „Dala jsem do toho celé srdce!“ Kdyby věděla, co tím způsobila! Ta věta mě od té chvíle provází doposud. Jakmile mě obvyklé hořekování nad stavem světa a společnosti utiskuje přes míru, vrhnu ji jako zápalnou louč proti houfu zlých můr a rozptýlím je. A stále se přitom ptám: je možné, že to opravdu někdo řekl? A právě ta dívka, o které jsem si dříve myslel, že dokáže mluvit jen o škole a studijním stresu? A kdo byl ten muž, který ji zklamal a proměnil její nejvyšší sázky v prohru? Zdalipak ví, oč přišel on sám? Vím jediné - bylo dlouho do Vánoc, když mi Hanka nevědomky darovala větu, do které se vejdou zásoby naděje na tři zimy dopředu, a přestože kvůli tomu musela vytrpět rozchod zajisté bolestný, to nenačechrané upřímné doznání za to stálo. Kdybych je zhmotnil, postavím si ji do oken místo všeho, co dnes bliká a svítí.   Pokuste se i vy v mysli vytáhnout nějakou vzpomínku na příjemná slova, která jste nečekali, naladíte se na Vánoce ještě o kousek lépe.

         
ikonka: girlsandfashion.de    
                                 


23.12.2011 - Aleš Misař