Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Deset na jednoho: Nevěděla jsem, jak dál, přiznává Tereza Meravá



Úvodník: V nové rubrice Miniškoly vám každý měsíc představíme jednoho autora a počastujeme jej vždy deseti stejnými otázkami. Proč to? Muži i ženy, jejichž knížky již leží na pultech knihkupectví, vám poradí, co dělat s vlastním rukopisem a kam až mohou utéct vaše literární postavy.

Článek: Mladá autorka Tereza Meravá má za sebou několikaletou dráhu novinářky. Startovala v dětském časopise ABC, poté nastoupila do populárně naučného časopisu Epocha a nyní se věnuje mobilním technologiím pod hlavičkou zpravodajského serveru idnes. Dobrodružná dětská knížka Jak se straší Stráchnivec je zatím její prvotinou.

Nejhorší je prý první věta. Pak už to jde samo. Je to tak?
 
Ano i ne. První věta je jakési magické zaklínadlo. V chytrých knížkách tvůrčího psaní se dočtete, že první věta musí dokonale, rytmicky znít, být hlubokomyslná, vzbuzující zvědavost, interesantní a bůhví jaká ještě,a že je naprosto zásadní pro celé dílo a ovlivňuje dojem čtenáře z něj. Já bych jí tolik nepřeceňovala – myslím, že tuto funkci má spíše první stránka nebo kapitola…ovšem zmiňované knihy mě vyděsily natolik, že jsem první větou prostě nezačínala. Vpadla jsem přímo do děje a úvod dopsala mnohem později.
 
Člověk má o psaní knih spoustu utkvělých představ, ale realita bude zřejmě přeci jen trochu jinde. Zažila jsi během psaní nějaká rozčarování či překvapení, které člověka předem nenapadnou?
 
Spoustu. Já jsem si představovala, jak budu romanticky sedět doma u svíček a vína, zadumaně ocucávat špičku pera a na papír sepisovat myšlenky. Realita byla taková, že jsem kapitoly knihy ťukala do počítače mezi prací, ve škole, ve chvílích, kdy jsem byla unavená, smutná, neměla na psaní náladu, ale bylo potřeba pokročit. Největším rozčarováním bylo vždy to, pokud se mi po nějaké době zdál větší úsek, který jsem napsala, hloupý. Vždy jsem na tento první dojem dala a celou pasáž smazala, i když nerada. Občas jsem měla pocit, že to nikdy v životě nedopíšu.
 
Říká se, že postavy žijí vlastním životem. Je to pravda?
 
Je. Já jsem s tím dopředu popravdě už trochu počítala a děj nijak zvlášť dopředu nepromýšlela, ale stejně mě trochu překvapilo, když se z původně zamýšleného dobrodružství v pražských uličkách stalo Borneo a pod rukama se mi začala rýsovat Orchidérie, aniž bych vlastně věděla, jak.
 
Jaký okamžik tvorby byl nejsložitější, byla nějaká krize?
 
V psaní jsem měla asi pětiměsíční pauzu. Nevěděla jsem, jak dál, celý dosavadní text mi přišel hloupý a bez nápadu. Byla jsem přesycená psaním. Utekla jsem tehdy k dalšímu svému končíku, k malbě, a s odstupem času se mi po psaní začalo stýskat. Najednou se ukázaly múzy a všechno šlo dál tak, jako bych byla přestala psát včera.
 
Když se podíváš na svou knížku dnes, napsala bys jí už jinak?
 
Ne.
 
Přibliž nám ještě stručně cestu, jakou tvoje knížka ušla - od prvního nápadu až po to, že si ji můžeme koupit v knihkupectví.
 
První věty knihy byly napsány už v roce 2008 a nebyly po pravdě ani míněny nějak zvlášť vážně. Příběh se ovšem začal rozvíjet, a v roce 2009 přišla literární soutěž Albatrosu, do které bylo možno posílat dosud nepublikované rukopisy s tematikou dětské knihy. Soutěž mě motivovala a rozhodla jsem se k účasti. Té soutěži vděčím za dvě věci. Především za to, že jsem rukopis pod časovým tlakem dokončila. I když to, co jsem porotcům předložila, byl příšerný nedotažený polotovar plný chyb a stylistických hrůz, děj byl nastíněn a kostky vrženy. Druhý šťastný okamžik byl, když jsem knihu právě v souvislosti se soutěží předložila svému bývalému gymnazijnímu pedagogovi. Toho zaujal a začal mi pomáhat dostat jej do podoby, za kterou bych se nemusela stydět. Pan profesor Soukal začal také již o něco vylepšený rukopis číst s primány na pokračování, k čemuž jsem jim já dodávala dotazníky a úkoly. Získávala jsem tak velmi cennou zpětnou vazbu a leccos ještě přetvořila. S rukopisem jsem začala být spokojena někdy začátkem roku 2011, pak ovšem následovalo zdlouhavé hledání nakladatele. S Milošem Palatkou z nakladatelství Almi jsme zahájili spolupráci v létě – a koncem října kniha vyšla.
 
Jak to člověka vlastně napadne, napsat knihu?
 
Je v tom asi určitá touha po tom, vykročit nějak ze začarovaného kruhu běžného života, vyjádřit se a vytvořit a zanechat něco trvalého. A možná taky ne. Pokud se pamatuju, napsat knihu jsem chtěla už zhruba od první třídy, kdy člověk výše popsaná starosti většinou nemívá…
 
Není dnes vlastně složitější knížku vydat, než napsat?
 
Je to minimálně stejně náročné. Najít nějakého nakladatele, který vašemu dílku věří a je ochoten do neznámého jména investovat prostředky, je jako hledat jehlu v kupce sena. Je potřeba se připravit na neúspěchy a odmítnutí. Já jsem uspěla asi na pošesté, ale byly momenty, kdy jsem si říkala, že to zabalím. Třeba, když mi jedno nakladatelství s podtitulem obsahujícím spojení dětská beletrie napsalo, že dětskou beletrii rozhodně nevydává, nebo jiné, že se jim moje detektivka (?!) nehodí do edičního plánu…
 
Jak je to s názvem knihy? Vymýšlí se první, a nebo vyvstane až během psaní?
 
Já jsem jej vymýšlela až úplně na závěr.
 
Co bys poradila těm, kteří mají zatím rukopis v šuplíku nebo třeba jen nápad a bojí se vyjít s ním na světlo, nebo prostě jen nevědí, jak pokračovat dál?
 
Ať to v žádném případě nevzdávají. Pokud mají na svůj text kladné ohlasy i od někoho jiného než maminky i tetičky, ať se snaží text dovést k dokonalosti, sbírají názory a zpětnou vazbu. A až budou cítit, že už to v tu chvíli nemohou napsat lépe, až budou mít od své knihy několikaměsíční odstup a budou vědět, že si za její podobou stojí, ať se vydají na strastiplnou „cestu“ po nakladatelstvích. Věřím ještě pořád tomu, že pokud je kniha zajímavá, nakonec musí svého nakladatele najít.


Recenzi knížky si na Rozhledně můžete přečíst zde:
Hlavně pozor na Stráchnivce!


 


21.12.2011 - Michaela Wilhelmová