Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Alchymistova smršť
Úvodník: Ještě, když jsem bydlela v Praze a sestra mě obtěžovala poslechem rádiové stanice "Zlatá Praha" slýchávala jsem přiblblé moderátory horlit o tom, jak je disko klub Alchymista super a co všechno nás tam za úžasy čeká. Nakonec jsem se o těch úžasech rozhodla přesvědčit sama na vlastní oči. Vybavila jsem se přiměřeným oděvem, abych zapadla a vyrazila na "Helouvín party".
Článek: Sympaticky u vchodu po mně nechtěli vstupné, protože dívky mají vstup zdarma a pro kluky nasadili celkem přiměřenou cenu padesáti korun. V šatně seděly dvě mladé dívky. Napočítaly při uložení svršků pět korun za kus. Což dnes opět není zas tak strašná láce.
Před desátou už bylo v klubu plno. Velká obdélníková místnost zatím žila šuměním hovorů návštěvníků. Když jsem se rozhlédla kolem, připadala jsem si jako na letním táboře 3. pionýrské skupiny Triglav. Těm dětičkám bych hádala v průměru čtrnáct let. Uklidila jsem se k baru. Pivo za patnáct korun nijak člověku peněženku nezruinuje. Dětičky si dávaly limonády a některá děvčata se složila na flašku šampaňského, přičemž si k nim poručily asi osm skleniček. To se holky opijou, napadlo mě. Pak se za pultem objevil velmi mladý DJ a spustil kupodivu starou hitovku Depeche Mode. Rázem jsem se vrátila o čtrnáct let zpět. Ovšem tato potěcha trvala jen chvíli. Protože poté nasadil pecky nejnovější taneční scény. Což by ani člověku nevadilo. Horší bylo, že se DJ zřejmě jako zneuznaný hudebník, či něco podobného, snažil své ambice vybít alespoň na diskotéce a do každé pouštěné skladby neustále mluvil, zastavoval ji a snažil se na sebe strhnout pozornost. To bych ještě přežila, ale když začal do mikrofónu řvát výzvy: " Zvedneme ruce , tleskáme, máváme. Teď si zakřičíme.", rázem jsem se ocitla v roce 1985 na Spartakiádě. Přála bych mu za trest třicet zralých žen v červeno bílých silonových trikotech se stuhami na píseň "Poupata". Kupodivu mládežníkům se to líbilo. Jeho návrat do dob minulých, které si kromě Mrazíka, nemohl pamatovat, zakončil tancem, jež my starší známe již z mateřské školky, kdy se mávalo rukama jak křidýlky . Z osazenstva jej znaly snad jen dvě dívky. Zřejmě jej doma odkoukaly od starší sestry. My starší přítomní supěli, neboť se tímto způsobem bavit neumíme. "Chtělo by to igelitové pytlíky, chlebník a plynovou masku", dodal kdosi. A začalo se vtipkovat o tom, jak je Komunistická strana Čech a Moravy prozíravá, když do své předvolební kampaně zahrne propagandu mezi mladými na diskotéce.
Během dvou hodin, kdy se objevily nové mladší a mladší dívky, některé se zvláštním pohledem, jsme pochopili, že DJ se nezmění a že mu razantně chybí pionýrský tábor v Sovětském svazu, kdy nám naši vrstevníci, jež se ho zúčastnili, vyděšeně vyprávěli, jak tam probíhala zábava a všichni museli tančit v kruhu.
V šatně při odchodu jsem se ptala dívky, zda takto probíhá diskotéka vždycky. Uklidňovala mě, že záleží na tom, jaký druh party probíhá a kdo pouští hudbu. Možná jsme měli smůlu, možná jen nechápeme dnešní zábavu, možná se neumíme už opravdu bavit a dost možná jsme především definitivně OUT.
28.10.2002 - Martina Bittnerová