Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Filmařský génius Jiří Trnka (24.2.1912 - 30.12.1969)



Úvodník: Říká se, že geniální talent se rodí jednou za sto let - a právě tolik let uplynulo v pátek 24. února od narození Jiřího Trnky - umělce, který svým dílem zasáhl do mnoha oblastí: knižní ilustrace, malířství, grafiky, plastiky, sochařství, scénografie, loutkového divadla, literatury, výstavnictví a hlavně pak do oblasti kresleného a loutkového filmu. Narodí se v dalším století nový talent jeho rozměrů?

Článek:
O všem oblastech Trnkova zájmu by bylo možno hovořit zvlášť. Byl to vpravdě renesanční člověk a my se v tomto článku zaměříme jen na jeho dílo filmové - jednak proto, že film mu umožnil skloubit všechny umělecké disciplíny dohromady a pak proto, že právě jako filmař je ve světě znám a milován nejvíce.

Všeobecně se počátky Trnkovy filmařské práce kladou do prvních dnů po skončení války, kdy přijal nabídnutou funkci uměleckého vedoucího Studia kresleného filmu AFIT, které pojmenoval značkou, jež si brzy získala světové renomé: Bratři v triku. Málo se ví, že jako výtvarník se podílel již v r. 1936 na propa-gačním animovaném filmu manželů Ireny a Karla Dodalových Všudy-bylovo dobrodružství a že do čela skupiny animátorů ho navrhli ti, kteří znali jeho činnost pro loutkové divadlo včetně práce v jeho vlastním Dřevěném divadle, měli před sebou dvacet knih jím ilustrovaných a věděli o jeho výstavách obrazů a ilustrací doma, ve &Svédsku i třeba Lipsku. Neznali nikoho jiného, kdo by – podle slov Vítězslava Nezvala – byl tak ponořen do svého „činorodého snění“, z něhož usilovně a cílevědomě hledal cestu k jeho vyjádření.

Bratři v triku pod Trnkovým vedením a s novým grafic-kým znakem tří střapatých chlapečků v modrobíle pruhovaných tri-kách (navrhl jej Zdeněk Miler) začali dvěma pohádkami Zasadil dědek řepu a Zvířátka a Petrovští. Ta pdruhá byla oceněna na MFF v Cannes a položila základy světové proslulosti. Následovala protinacistická satira Pérák a SS a film Dárek, v němž se poprvé projevil talent příštích Trnkových spolupracovníků scénáristy Jiřího Brdečky a hudebního skladatele Václava Trojana. Tento, na svou dobu mimořádně abstraktní film s groteskně zrychleným dějem, je břitkou parodií módního snobství v umění a je to film, který přiměl Američana Stephena Bosustowa k výroku, že Trnka je „prvním vzbouřencem proti Disneyovské nadvládě“.

Toto srovnávání s Waltem Disneym provázelo Trnku v jeho počátcích stále. Bylo mu i vytýkáno, že jeho filmy jsou málo dynamické, že převažuje lyričnost nad akcí, že mají často patetický slovní doprovod, že jsou spíše pro dospělé, než pro děti atp. Trnkova cesta však byla jiná než Disneyova a jak se brzy ukázalo, neubírala se cestou konkurování americkému tvůrci, ale svébytnou ryze českou stezkou, kterou Trnka vyšlapal od prvopočátků k světové proslulosti.

I přes úspěch kreslených filmů Bratří v triku se po dvou létech Trnka rozhodl odejít do nově zakládaného studia loutkového filmu v Chourových domech. Zde ve stísněných podmínkách a za spolupráce řady stálých spolupracovníků (Břetislav Pojar, Zdeněk Miler, Stanislav Látal, Bohuslav &Srámek, Karel Sobotka, Jan Karpaš a František Braun) se učí animaci trojrozměrných loutek. Ke spolupracovníkům patřili i již zmínění Jiří Brdečka a Václav Trojan, přidává se Eduard Hofman a ti všichni se s elánem pouští do ryze českých námětů. Zde vznikly dva celovečerní loutkové filmy. V r. 1947 to byl &Spalíček, inspirovaný českým lidovým uměním a pohádkami - známý v zahraničí jako Český rok. Hned jeho první uvedení na MFF v Benátkách ho vyneslo ke Zlaté medaili. Trnka v tomto šestidílném opusu (části jsou nazvány Masopust, Jaro, Legenda o svatém Prokopu, Pouť, Posvícení a Betlém) vstoupil naplno do světa poezie, který se mu stal trvalým domovem.

Po &Spalíčku přichází v r. 1948 Císařův slavík, inspirovaný Andersenem. Toto složitější a myšlenkově náročnější dílo už nemělo tak jednoznačné přijetí. Jaroslav Boček o něm napsal: „ Je to krásná vzdušná zahrada snů.“ Po dvou kratších etudách Román s basou a skvostné parodii na naivní westerny Árie prérie (s adekvátní hudbou Jana Rychlíka) přechází Trnka do nového ateliéru v Bartolomějské ulici a se svými spolupracovníky se začíná věnovat pohádkám Boženy Němcové.

Po téměř dvou letech vzniká renesančně přebujelý Bajaja plný skvělých scén rytířských turnajů, dramatických bojů s draky a ironického popisu feudálního dvora a jeho mravů.
Trnka se v něm učil vytvářet individuální typya charaktery, což pak zúročil v  mohutném eposu Staré pověsti české (1953). Je to monumentální umělecké dílo, ve kterém ožívají hrdinové české mytologie a je vytvořeno ze sedmi částí: Praotec Čech, Bivoj, Libuše, Přemysl, Dívčí válka, Horymír a Lucká válka. Film získal Stříbrného lva v Benátkách v roce 1953, Ceny ve &Svýcarsku a Montevideu. Hudbu složil stálý spolupracovník Jiřího Trnky Václav Trojan. Trnka zde dokonale zvládá umění zkratky a charakterizaci postav. Poprvé užívají jeho loutky přímou řeč (Zdeněk &Stěpánek a Václav Vydra st.). Pověsti se pokoušejí vyjádřit jak vlastenecký patos, tak i některé charakteristické rysy českého národa. Přemysl a Libuše zosobňují moudrost vznikajícího národa, Bivoj a Horymír (viz foto na konci článku) zase jeho odhodlání k boji proti nepřátelům. Furiantsky je laděna Dívčí válka.s bojechtivou Vlastou a věčně opilým Ctiradem, zatímco závěrečná Lucká válka s váhavým vévodou Neklanem, rozhodným Čestmírem a porážkou Lučanů je laděna vážně jako obraz boje Čechů za národní svébytnost.

Jako mezihra mezi celovečerními díly vzniká několik krátkých pohádek: Čertův mlýn a Perníková chaloupka, o něco později (1951 resp.1953) pak O zlaté rybce a Jak stařeček měnil, až vyměnil. Nejvýraznější je pak pohádka Dva mrazíci (1954), možná právě pro výrazné hlasy Jana Wericha a Vlasty Buriána a filmeček Veselý cirkus (1951) pro jeho výtvarnou stránku, na níž se spolupodíleli František Tichý, Kamil Lhoták a Zdenek Seydl.

Trnka se mezitím připravuje na nelehký úkol: Osudy dobrého vojáka &Svejka. Po dva roky vylepšuje, vybrušuje &Svejkovu ladovsky strnulou tvář i jeho bachratou postavu tak, aby vytvořil pomník představiteli českého národního humoru. Je zajímavé, že sám Trnka se zmiňuje o svém ambivalentním vztahu k postavě &Svejka. Sám celým svým životem bojoval proti falši, hlouposti, omezenosti, ale na druhé straně o &Svejkovi kdesi řekl, že je to „podivná existence“.

Pak nastává v Trnkově tvorbě útlum. Vyčerpaný umělec sice spolupracuje na různých projektech (např. jako výtvarník na filmech Byl jednou jeden král, Jan Hus), či se podílí na kostýmech filmů Jan Žižka, Proti všem) a věnuje svou tvůrčí potenci ilustracím. K celovečernímu filmu ve svém oboru se dostává až v r. 1959, kdy se vzepne k polemice se Shakespearem a jeho Snu noci svatojánské. Ve svém posledním dlouhém filmu dokonale využívá možností loutky a zvládá charakterizaci postavy výrazem tváře. Pro ladný pohyb vymyslel Trnka novou konstrukci loutek a širokoúhlý formát mu umožnil rozehrát několik paralelních dějů současně. Vzniklo snad nejdokonalejší dílo loutkového filmu plné hravosti a poetičnosti.

Na konci 50.let se blízcí Trnkovi spolupracovníci postupně rozutekli k samostatné práci. Trnka již unaven opouští studio a věnuje se ilustracím a vlastní tvorbě. Občas vypomůže bývalému kolegovi (Břetislavu Pojarovi v jeho Bombománii či Půlnoční pří-hodě) ale sám se odhodlá v šedesátých létech jen k několika fil-mům. Ani Vášeň 1961) s tragickým hrdinou a absurdním vyvrchole-ním či Kybernetická babička (1962), varující tehdejší diváky před nebezpečím zneužití technické civilizace nepatří mezi Trnkova nejlepší díla. V roce 1964 natáčí film Archanděl Gabriel a paní Husa podle jedné z povídek Boccacciova Dekameronu. Rozmarná novelka o erotomanském faráři a jeho potrestání však v době zvýšeného politického uvolnění druhé poloviny šedesátých let příliš nezaujala. O to více do černého míří dvacetiminutové veledílo (a poslední Trnkův film) s prostým názvem Ruka (1965) - viz foto. Toto podobenství o svobodě umělecké tvorby a o tupé a panovačné moci, která se ji snaží ovládnout, patří dodnes k vrcholům Trnkova díla. Právem získala Ruka 6 zahraničních a 4 domácí ceny. Pochopili jsme ji nejen my doma, ale přitakal jí celý svět. Jan Werich k filmu Ruka: ""Trnka se nadechl a plivnul mocným tohoto světa do ksichtu." 

 

Trnkovo dílo nelze hodnotit bez použití superlativ. Dokázal nejen ovládnout obor kresleného a loutkového filmu, jež patří mezi umělecky, časově i finančně nejnáročnější. Dokázal prosadit ve světě, ovládaném americkou školou animovaného filmu, ryze českou podobu tohoto uměleckého odvětví a co hlavně: dokázal toto odvětví povýšit do nejvyšších pater Umění s velkým „U“. A ne naposledy řekněme: do umění ryze a bytostně českého.

Tolik před ním ani po něm nikdo nedokázal. Neměl to v životě lehké – jak svojí povahou zádumčivého, nespolečenského člověka tak i známou nesmlouvavostí vůči sobě i svým spolupracovníkům. Za tímto pláštíkem se však skrýval obětavý umělec, v životě velkorysý a v umění nesmírně nadaný. Zanechal po sobě dílo, které nelze přehlédnout ani zapomenout, dílo, k němuž se stále hlásíme a na něž jsme dostatečně hrdi. Vychoval, ať přímo či svým příkladem, mnoho svých následovníků. &Skoda, že neúprosná ruka trhu posledního desetiletí se nepříznivě podepsala na dalším osudu českého animovaného filmu. Ale to už jiná kapitola, kterou Jiří Trnka psát nemůže. Může sloužit jen jako nehynoucí vzor těm, kteří dokáží najít sílu (a nezbytné prostředky) pro pokračování v jeho tradici.
 

Foto: adwebdesign.ca, aktualne.centrum.cz, csfd.cz 
 


 


05.03.2012 - Stanislav Polauf