Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Deset na jednoho: "Trvá, než zjistíte, koho podplatit," vtipkuje Martin Antonín



Úvodník: První román mu vyšel již v roce 2004. Recenze na některé další - například Daemonicu - jste si mohli přečíst i zde, na Rozhledně. Martin Darion Antonín není na literární scéně žádným nováčkem. Jaké byly jeho největší překážky?

Článek:

Nejhorší je prý první věta. Pak už to jde samo. Je to tak?

Občas si sednete k prázdnému papíru nebo čerstvě otevřete nový soubor a cítíte se, jako byste stáli pod himalájskou osmitisícovkou a snažili se někde tam daleko nahoře zahlédnout její vrchol. Máte jasnou ideu, jak ten příběh začne, jak bude probíhat a jak skončí, ale to jsou jen obrysy – teprve pohled na bílou nepopsanou plochu zafunguje jako ten horský masiv, který se nad vámi tyčí a chystá se vás rozdrtit...

Potom si však vytyčíte tu správnou cestu, zatlučete první skobu, přitáhnete se a začnete postupovat metr za metrem. Už jste na skalní stěně, už nemusíte myslet na celou horu najednou, už jen hledáte další úchyt. Ztratíte tu hroznou perspektivu a prostě lezete, dokud najednou není kam...

Ten pocit, když se podíváte z vrcholku zpátky dolů a nemůžete uvěřit, že jste to opravdu vylezli, je neskutečný.

 

Člověk má o psaní knih spoustu utkvělých představ, ale realita bude zřejmě přeci jen trochu jinde. Zažil jsi během psaní nějaká rozčarování či překvapení, která člověka předem nenapadnou?

Nikdy nezapomenu, jak jsem v Křivém ostří popisoval hrdinský boj své oblíbené vedlejší postavy:

Nechávám ji likvidovat nepřátele, obdivuji ji – a najednou zírám, jak jí z oka trčí šíp. A je mrtvá. A pohřbívám ji.

Byl to šok.

Teď to rozčarování... hm. Ve Městě přízraků jsem si natolik oblíbil hlavní zápornou postavu, že jsem ji chtěl nechat vyhrát. Byl to zkrátka frajer, chlapík na svém místě, dokonalý vizionář. Tolik jsem mu fandil – ale ti kladní bídáci se prostě nenechali zastavit...

 

Jak to člověka vlastně napadne, napsat knihu?

Nechápu otázku. Ono jde nepsat?

 

Říká se, že postavy žijí vlastním životem. Je to pravda?

Ne. Ti mizerové žijí tím mým.

 

Jaký okamžik tvorby byl nejsložitější, byla nějaká krize?

Nejsložitějším okamžikem tvorby je pro mě to, co jí předchází. Nebo co mi v ní brání. Například jiná práce. Vydělávání peněz. Chození do hospod s přáteli. Internetová zábava. Hlavně ta. Dnes je nesmírně jednoduché při každém náznaku komplikací zkrátka překliknout na jiné okno a utéct ke čtení zpráv ze světa. Nebo si pustit seriál. Hru...

Krizí tvorby je zkrátka lenost. Opět jsem začal psát rukou. Čím dál se dostanu od počítače a vší snadné ubíjející zábavy, tím lépe.

 

Když se podíváš na svou knížku dnes, napsal bys ji už jinak?

První román, Křivé ostří, mi vyšel v roce 2004 – to mi bylo 25. Je to osm let. Mezitím přibyla Zelená, dvě Daemonicy, Město přízraků, nějaké ty novely, kniha o pražských domovních znameních... A v každém tom díle je vidět určitý posun. Jistěže bych dnes příběh Křivého ostří napsal jinak. Nemuselo by to však být lépe. Po stránce řemesla ano, to si troufám říct s jistotou, ale celkové vyznění té knihy by zkrátka bylo jiné. Autor píše ze sebe, vědomě či nevědomě předkládá čtenářům své životní zkušenosti. I když by si to možná mnozí z nás zasloužili, nežijeme ve sterilních bílých celách s pečlivě regulovaným prostředím, bez kontaktu s okolním světem...

Právě ke Křivému ostří píšu volné pokračování. Můžeme to brát jako experiment. Uvidíme, co se mnou ty roky provedly.

 

Přibliž nám ještě stručně cestu, jakou tvoje knížka ušla - od prvního nápadu až po to, že si ji můžeme koupit v knihkupectví.

Na začátku byl generátor náhodných slov, pak trocha plížení, pistole na spánku nakladatele, vyhrožování distributorům a vypálení dvou knihkupectví, která nespolupracovala.

Znáte to. Rutina.

Počkat, vy jste se ptali vážně? A nejspíš na tu první? Hm. Byl jednou jeden vysněný svět, v němž se odehrávala spousta vysněných příběhů, jeden horší než druhý, ale mladý autor to tak nevnímal, protože byly jeho a všechny je chtěl odvyprávět celému světu...

... a pak dostal rozum a napsal něco jiného. A nakladatel řekl: „Výborně, tohle už se dá číst!“ A distributor řekl: „Výborně, možná z toho i něco kápne!“ A knihkupci řekli: „Kdo je to Antonín?“

To byly časy.

 

Není dnes vlastně složitější knížku vydat, než napsat?

Tu první ano. Chvíli trvá, než zjistíte, koho podplatit.

Ne, pardon. I za tu minulou otázku. Já mám prostě pocit, že když se tohle bere vážně, každý autor musí odpovědět stejně. Popsat vznik knihy od nápadu až po vydání? Počáteční nadšení z geniální inspirace. Drsné procitnutí před nepopsaným papírem. Dřina. Trpělivost. Hektolitry čaje, kafe či jiných povzbuzovacích prostředků. Vrčení na rodinu i přátele, ať neotravují se svými nicotnými životními problémy. Dopsání konce. Čtení znovu. Přepsání spousty scén a dopisování dalších. Vyškrtávání věcí, které milujete a chcete tam, jenže nefungují. Další dopsání konce. Předložení vašeho zbožňovaného dítěte testovacím čtenářům a nehorázné utrpení při čekání na verdikt. Utíkání před psychiatry.

Přemáhání vražedných tendencí vůči neschopným a omezeným kritikům. Inspirace a další přepisování. Konečně hotovo. Nakladatel sází. Obálka hotová – odmítnutá, je hrozná. Další obálka hotová, možná skvělá, možná už jen prostě není čas, přijato. Poslední korektury. Vydání a křest. Kocovina.

Čekání na recenze.

Zahrabání těla. Čekání na lepší recenze. Snad jim to došlo.

Musím napsat další knihu.

...

Prostě jak říkám. Každý odpoví stejně.

Jo, a tahle otázka. Složitost vydání první knihy. Vždycky se na ni odpovídá takto: Pište do soutěží, pište povídky, nakladatelé si vás všimnou. Když budete dobří, osloví vás. Fajn. Takhle nás začínala spousta. A aspoň víme, kudy se za námi plížíte, a můžeme se včas zbavit konkurence.

 

Jak je to s názvem knihy? Vymýšlí se první, anebo vyvstane až během psaní?

Název knihy je nesmírně důležitá věc. Musí být úderný, musí se lišit od všech ostatních, musí něco vyjadřovat (nejlépe obsah knihy)... Takže se nesmí uspěchat. A rozhodně se nesmíte spokojit s něčím polovičatým. Lidé si totiž zvyknou na všechno, co jim moc nevadí a neměnně se opakuje – ať je to ve skutečnosti jakékoliv zvěrstvo – takže jakmile vymyslíte nějaký napůl fajn název a začnete ho používat, najednou už ho nechcete měnit. Je to moc namáhavé...

Takže dám na počátku knize tak naprosto hrozné a špatné jméno, že si na něj nikdy nezvyknu, a motivaci ke zlepšení nikdy neztratím.

Věřte mi – když vás napadne to JMÉNO, to správné, dokonalé a jediné... Poznáte to.
 

Co bys poradil těm, kteří mají zatím rukopis v šuplíku nebo třeba jen nápad a bojí se vyjít s ním na světlo, nebo prostě jen nevědí, jak pokračovat dál?

Už jsem říkal to o těch soutěžích? Hm. Zkrátka si uvědomte, že v tomhle svrabu... ehm, že s touhou psát nejste ojedinělí. Co se týče fantastiky, existují literární workshopy a můžete jezdit na cony (setkání příznivců sf&f či jiných žánrů). Tam nás podobně postižené potkáte. Rádi pomůžeme. Nebo si třeba jen pokecáme o tom, jaké to je a které cesty už jsou prošlapané.

A pokud ta pokleslá fantastika není vaší parketou a hodláte tvořit jen příběhy z důstojného reálného světa, na webu najdete různé další píšící lidi a servery zabývající se zveřejňováním a hodnocením povídek.

Máte-li své oblíbené nakladatelství, můžete je zkontaktovat – pokud možno jim však neposílejte první tři kapitoly své závažné psychologicko-surrealistické ságy – to číst nebudou. Alespoň pokud si o ně sami neřeknou.

Obecně: S románem nezačínejte. Nechte si ho na později. Zednický učeň také nestaví rovnou mrakodrapy a psaní je řemeslo jako každé jiné. Může se stát zázrak a to stopatrové monstrum se po prvním silnějším fouknutí nezřítí, ale... No, zkrátka je opravdu lepší nejdřív si nabrousit zuby na něčem kratším.

A pak jsou tu ty soutěže.
 


Děkujeme za rozhovor!

 

Recenzi na jednu z knih si můžete přečíst zde:
http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=10519





25.04.2012 - Michaela Wilhelmová