Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Dívka v masce a centrum palačinky



Úvodník: ***

Článek: „Vysvětlil byste mi matematický smysl těch obrazů?" zeptala se dívka v masce.
Ani jsem se na ni nepodíval a řekl: „Na prvním obraze je nějaké dítě, asi můj syn, a protože je Filipovi zrovna dvanáct a Jorice je momentálně dvacet, tak až bude Jorice dvacet osm, a teprve se stane nejkrásnější ženou uprostřed vesmíru, bude mému sirotkovi, ochraňuj ho Pán Bůh, zrovna těch dvacet."
„A kdo je Jorika?" ptala se dívka v masce.
„Jedna servírka ve žlutých šatech, která se podle mého názoru zbytečně maluje, protože je i bez toho hezká až dost."
„Ale Jorika se nejspíš aktivně maluje pro svého přítele, ne?"
„Možná. Možná to dělá pro celý svět. I tak je ale hezčí než nebe a sto kaváren dohromady, a proto se stala zjara 2012 centrem palačinky."
„A proto se stala tohohle jara centrem palačinky?" povytáhla obočí dívka v černém.
Ne, centrem palačinky. Centrem vesmíru! chtěl jsem vydechnout jako na celý kostel na celou galerii, uprostřed které jsme stáli, ale neřekl jsem nic.
„A ten druhý obraz?" optala se dívka v masce.
„V něm je sama Jorika."
„Ale já tam vidím dvě koťátka."
„No! A to levé je Jorika."
„A to pravé?"
„Snad její kluk?" zeptal jsem se řečnicky.
Dívka v masce vteřinu popřemýšlela. „Co ale ta polomrtvá myška, se kterou si koťata hrají?"
„Já nevím, jak lidi,“ odsekl jsem trochu přidušeně, „ale koťata bývají krutá. Oba ty obrazy namaloval Salvador Dalí dne 23. prosince 1990, když jsem ho - zrovna - fotografoval."
„Hm. Aha. A Jorika? Tu jste taky někdy fotografoval?"
„To by chtěl každý,“ a vrtěl jsem takhle hlavou. „To by udělal každý - a co byste vy vůbec chtěla? A tak smutníte? Radši ještě jednou zakoukejte na první obrázek. Nebo snad není i veselý?“
„Ale jo,“ řekla dívka v masce.
„Tak vidíte, a to malé dítě si tam přece taky hraje.“
„Ale ne s myší. A já bych vlastně řekla, že nenajdete pod sluncem nic tragičtějšího, než rozpor mezi tou veselou scénou a marnou něhou, která je v srdci, a taky bych řekla, že je láska jako zelený oceán, po kterém Jorika popluje až do konce života, i když ne s vámi, a že ji nikdy nezradíte a vůbec to nevadí, když vám momentálně přijde zlá, protože vy nebudete smutný ani při smrti - s tou vírou, že vám bude rozumět aspoň po ní.“ A trhla sebou: „Co je ale na třetím obrázku?"
„No, to já nevím."
„A koho máte rád, to víte?"
Přikývl jsem.
„A koho?" ověřovala si neznámá, zatímco snímala masku až skoro jako Fantomas.
„Tebe, Joriko. Ale nechci, abys to opětovala, protože je to nemožné a já to vím. A jen bych si přál, aby sis někdy se mnou povídala, tedy když nebudeš mít zrovna jinou práci v kavárně."
Zasmála se a asi po právu. „A co to ostatní? Jsi snad dítě? Jsi snad Dorotka? Jsi snad na nebi? Jsi snad vánoční stromek? Jsi snad ozdoba? Jsi zelený lístek do kina? Jsi snad zelený sršeň?" A sice si se mnou později někdy i povídala, ale měl jsem ji taky až do smrti na krku.
A ne samotnou.



ikonka: mondedecoey.blogspot.com

23.07.2012 - Ivo Fencl