Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Zlomený anděl



Úvodník: Cosi nadpozemského ve vírech padá k naší zemi. Jiskřičky naděje? Zajisté. Se smíchem kolem nás tančí a vykračují si, zdánlivě nevědí kudy kam. Dobře však cestu znají, je jim určená. Stejně jako nám.

Článek: Kolik tuláků toulajících se po nocích vzhlíží tam nahoru k nebi! I já to vyhledávám. Obzvlášť daleko od světel města. Ta odlákávají jas hvězdám, ubírají stříbrnou barvu měsíci. Ale on se shovívavě směje a hvězdy klidně tančí.
Byl právě takový srpnový večer, možná bych měla napsat noc. Ale na tom nesejde. Vítr lehce vál a já ležela na louce po dobře odvedené práci.
Na obloze to zazářilo, prošlehla nezvyklá modrá, tak čerstvá, skoro jako v bystřině dalekých velehor. Měla jsem pocit, že něco zacinkalo, asi jako tisíc stříbrných zvonečků, co je slýchával Malý princ. Tak tichounce, přesto naléhavě. A najednou tam stál. Vždycky jsem si jej představovala, cítila jeho blízkost, někdy mě lehounce zalehtala peříčka z jeho křídel. Naposledy, když jsem ležela v nemocnici. Měla jsem pocit pokory, slzy štěstí střídaly ty druhé a já jsem to nechápala.
„Já o to tolik stál, jenže tys to neudělala,“ zašeptal.
V těch slovech nebyla jediná výčitka. Chtěla jsem mu vše vysvětlit, říci, že jsem to jenom na chvíli odložila a vše bude dobré. O tohle nestál. Vzpřímený čekal. Jenže já se zastavila, nelze vzít nazpět tuhle chvíli. Co bych za to nyní dala. Jeho jas se vytratil, z očí zmizela jiskra, jako by byly najednou mrtvé. Pomalu se mi před očima ztrácel. Snad chtěl naposledy rozevřít svoje křídla, možná mi chtěl naposledy zamávat. Z posledních sil je zvedl, zaklonil se a pak to vzdal. Zlomený, beze zbytku naděje chvíli stál, než se vytratil docela. 
  
 
 



(foto autorka)


01.08.2012 - Julie Kolocová