Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Němý příběh houslový


Úvodník: Z pokoje malého roubeného stavení, jenž se rozprostíralo nedaleko lesů za Karlovými Vary, se linuly jemné, houslové tóny. To malá Agnes hrála. Zněla píseň plná cizích krajů, exotiky a voněla po jasmínu, skořici, indickém koření a slaném moři. Hudba, kteráž jen překypovala touhou obletět celý, celičký svět tak, jak je široký a dlouhý.

Článek:
Holčička položila tmavé housle na okenní římsu a tónem hlasu tak jemným a tolik přesvědčivým a cílevědomým pravila směrem k houslím:
,,Housle, housličky mé,
z javoru dělané,
Hle, venku, ty hvězdy,
jak krásně září nad všemi městy,
jako lampiónky štěstí.
 
A ta luna, co žhne a plá do oken,
a stále běhá, jen a jen,
nad celým, širokým světem,
vypráví pohádky dětem,
než neskončí černá noc dnem
 
A ti motýlci, po Zemi létají,
všechny krásy té Země poznají.
A já chci být tím motýlkem přec,
jehož nelapí roubená klec
 
A to vám slibuji, housličky mé,
jednou ten celý svět obejdeme!‘‘
 
Zanedlouho se začalo stmívat a malá Agnes už ležela v posteli, čekajíc na svůj sen. Když už spala hlubokým spánkem malých holčiček, zpoza pokoje se ozval zvláštní šramot. Vycházel jakoby od okenní římsy. Seskočily z ní housle a vykráčely si to přímo k Agnesiině posteli. Dělo se tomu tak každou noc.
 
,,Má milá Agnes, slibujeme,
jednou spolu ve sluji poplujeme.
A pozorovat hvězdy od břehu mořského.
Nechť nepřihodí se nám jenom nic špatného!‘‘
 
Řekly housle holčičce.
 
Noc uběhla rychle jako nikdy jindy a slunce už se drásalo od vysokých hor ještě výš, až na oblohu. Agnes šla do školy. Ten den šla velmi pomalu, neboť stále přemýšlela o tom, jak náramné by bylo, kdyby se jí splnilo její největší přání a obletěla by celý svět. ,,Jak jen to asi vypadá v Africe,‘‘ říkala si,, a v Dánsku a na Severním póle a…‘‘ Svou myšlenku nestačila domyslet, když se zničehonic ozval čísi vábivý, zpola mužský a zpola ženský hlas.
,,Agnes, Áágnes, čeká tě už celý svět,
pojď ke mně, půjdeme hned.
Jen malý háček však to má
za Čínskou zeď, Paříž i Lhasu,
bude mou duše tvá.‘‘
 
Agnes byla v rozpacích. Ani v nejmenším jí nenapadlo odmítnout splnění svého snu. Neměla strach, ba ani obavy, co by se jí mohlo přihodit. Před očima se jí míhala poušť, moře a všech 7 divů světa.
,,Ano, pane, já chci a toužím.
Toliko se tady soužím.
A co má duše znamená,
bude-li v roubené kleci zavřena?
 
Půjdu s Vámi tedy teď.
Ukažte mi celý svět.
Má duše pak patří Vám, pane,
v mžiku a hned.‘‘
 
,,Nasedni do mých saní!‘‘
volal ten zvláštní tvor na ni.‘‘
 
Agnes tedy sedla do překrásného, zlatého kočáru. Táhlo jej 6 pegasů, koní, co měli křídla a rubíny namísto očí. Seděla tam celá tumpachová, z té nádhery. Vedle ní seděl onen tvor. Nemohla rozpoznat, zdali je to muž, či žena, byť seděl na milimetr daleko. Měl dlouhý plnovous. Tak dlouhý, že by z něho jeden udělal přízi. Z příze by druhý udělal vlnu. Z vlny plátno a z toho plátna by třetí udělal přikrývku a tou by se dobře pokryla tři veliká města, jak byl ten plnovous dlouhý. Pod ním se rýsovala veliká ňadra a pod ňadry obrovské břicho, že byste bez váhání uvěřily, kdybych vám řekla, že tvor právě spolkl jedním soustem obrovskou, na tři metry dlouhou krávu. Agnes se porozhlédla po voze. Všude, kam spočinul její zrak, stály zavřené sklenice, v nichž se cosi pohybovalo. Po jedné z nich sáhla a stačila otevřít dříve, než si toho tvor všiml. Ze sklenice se v tu chvíli ozval soužený, srdceryvný hlas:
 
,, Agnes, utíkej, dokud je čas,
neb z tebe stane se další z nás!‘‘
 
,,Mlč, ty holoto hloupatá!‘‘ zakřičel tvor hlasem tak hrozivě ukrutným. Agnes rychle sklenice zavřela a dala na místo. Měla tak velikou radost, že nad slovy duše, zavřené ve sklenici vůbec nepřemýšlela.
Kočár se tedy rozjel. V mžiku byli nad Itálií. Vonělo to tam po olivovém oleji, červeném vínu, sýrech a ve vzduchu se mísila italská vášeň s rázností.
 
V tu samou chvíli přiletěl k malému oknu roubenky kolibřík. Pohlédl skrz to okno na okenní římsu a horlivě spustil svou píseň.
,,Housle, housle, housličky!
Agnes je v nebezpečí ohromném,
Tvor veze ji v kočáru svém.
Letí obletět celičký svět,
obletí-li ho, její duše mladá,
ta duše připadne mu v té chvíli hned.
Nemeškejte, zachraňte ji, přiveďte ji zpět,
 
Tvor přebývá daleko, přes řeky, přes moře,
na té nejvyšší Asijské hoře.
Pojďte housličky, spěchejte, rychleji.
Ať v kostele requiem nehrají.‘‘
 
Vtom byly housle ta tam. Za tři dny došly do Říma- hlavního města Itálie. Konaly se tu zrovna veliké slavnosti, a jak už to tak bývá, kde je veliký shluk čestných lidí, najde se někde mezi nimi i pár těch lotrů nečestných.
,,Unesli mi dítě!‘‘ volal někdo.
,,Pomozte, lidičky, per favor,
matku bolí to víc, nežli mor.
Vzali mi dítě a pryč běží,
Oh, zabijí ho, umučí, zachránit jej, stěží...‘‘
 
Banda mužů probíhala rychlostí větru kolem houslí. Jeden z nich nesl ono dítě. To plakalo, vřískalo. Housle na nic nečekaly, vzaly smyčec a píchly jej lumpovi, držíc dítě, přímo do pravého oka. Muž bolestí div neomdlel. Upustil dítě a bez oka, za to však s celou jeho partou, utíkal, co mu nohy stačily. Housle sundaly zakrvácené oko ze smyčce, popadly dítě, zahrály ukolébavku a odnesly jej matce.
 
,,Ach, jak se vám odvděčím.
svůj dluh nesplatím ničím.‘‘
 
Housle na to pověděly, že nic nechtějí, jen dozvědět se, zdali tu před třemi dny neprojížděl kočár s tvorem a dívkou. Žena na to, že je viděla. Prozradila houslím i to, že kočár táhlo pět okřídlených koní a byl prý tak zlatý, až Italy přecházel zrak. Jel snad někam do Francie. Housle poděkovaly, a když už chtěly odejít, žena je zastavila a dala jim medailonek. Řekla, že když jej otevřou, najdou v něm to, co si přejí, aby v něm našly. Housle ještě jednou poděkovaly, naposledy se odporoučely a zmizely. Za tři dny byly v Paříži- hlavním městě Francie. Stály právě pod Eiffelovou věží, když se to stalo. Země se zachvěla. Ve městě zavládl chaos. Pařížané utíkali z ulice do ulice, z domu do domu a křičeli: ,,Zemětřesení, zachraň se, kdo můžeš!‘‘ A najednou, stejně jakoby z nebe padal měsíc, tak pomalu padala Eiffelova věž. Lidé křičeli, vřískali. Zkáza věže by je zničila o tolik více, nežli smrt sama. Housle v tom zmatku dostaly nápad. Otevřely medailonek a zašeptaly do něho: ,,Přeji si předlouhý provaz, silný jako železo.‘‘ Jen to dořekly, už se z medailonu linul provaz. Housle na nic nečekaly, popadly jej a přivázaly jím jednu nohu věže k Louveru, tu druhou k Vítěznému oblouku, třetí ke stromu, co tam stál již přes několik století a tu čtvrtou k obrovitému balvanu, který načež svrhly do Seiny. Věž se pomalu vracela zpět na své původní místo, až tam stála rovně, s lhostejným výrazem ve tváři, jako by neměla nejmenší tušení o tom, co se právě událo. Vtom se seběhl sáhodlouhý dav Pařížanů. ,,Merci, merci beaucoup, tres bien. Merci!‘‘ volali jeden přes druhého. Na tu slávu se přijel podívat i francouzský král s královnou. Udělili houslím nejvyšší francouzský řád za chrabrost a řekli, že pro ně bude čest, splnit jim jakékoliv přání. Housle se však jen znovu ptaly na kočár, celý ze zlata, v němž seděl tvor, který měl vedle sebe malou, krásnou holčičku. Král s královnou pověděli houslím, že takový kočár spatřili nad Francií před třemi dny. Stačili jim ještě vylíčit, že kočár byl tak zlatý, až všechny Francouze přecházel zrak. A že mířil někam do Indie. Housle poděkovaly královi a královně, rozloučily se a odcházely, když vtom je najednou zastavil jakýsi chlapec. Sdělil jim, že je jim ze všech Francouzů nejvděčnější, neboť právě jeho prapraděd byl mistr jenž navrhl proslulou věž. Za tento odvážný čin dal chlapec houslím svíčku, kterou když zapálí, zanese je na jakékoliv místo, na jaké si jen budou přát, aby je zanesla. Housle poděkovaly a odešly. &Sly ošklivou cestou, plnou kamení a všelijakých děr, až po třech dnech došly do Lhasy- buddhistického místa. Byla to přenádherná podívaná. Všude bylo plno chrámů, lotosů, čajových plantáží, mnichů, jež meditovali, učili se bojovému umění nebo cvičili jógu. Housle šly k jedné z překrásných bonsají, pod níž meditoval muž, který se čímsi odlišoval od ostatních mnichů. Měl žlutý mnišský oblek, přepásaný kusem látky a brýle. Se zavřenýma očima seděl v lotosovém sedu, a jen co se k němu housle přiblížily na 15 stop, už, s nadále zavřenýma očima, tichým, vyrovnaným hlasem promlouval: ,,Vítám vás, housle. Po namáhavé cestě si dopřejte trochu odpočinku, mniši vás pohostí čajem Pu-Erh.‘‘ Housle se s tázavým výrazem vyrytým do tváře udiveně ptaly, odkud je muž zná a jak ví, kam jdou. Nežli na to však něco Dalajláma -tak se jmenoval- stačil povědět, ozvaly se zvláštní střely a rány. Tibeťané utíkali k Dalajlámovi, aby ho ukryli a zachránili, avšak živí už nedoběhli. To Číňané stříleli, vypalovali jejich drahé chrámy, ničili kulturu a drancovali.
Housle si uvědomily, kdo před nimi sedí v lotosovém sedu, rázem popadly jednu vonnou tyčinku, aby jí zapálily onu svíčku, kterou dostaly od francouzského chlapce, a pak už jen bez rozmyslu zvolaly: ,,Indie!‘‘
Než by se jeden nadál, už stály před Gangou. Indové si zde očisťovali svá těla od hříchů. Dalajláma pohlédl unaveným pohledem na housle. Z jeho očí housle vyčetly, že ho převelice zlomilo, když viděl, že kvůli němu zemřeli jeho drazí Tibeťané. ,,Zachránily jste mi život,‘‘ pravil. ,,Nepřestanu vám být nikdy vděčný. Musíte však zachránit ještě  mladou dívku. Pamatujte, že falešná krása je pomíjivá. Stejně jako bolest. Tu pravou krásu nikdy očima neuvidíte. Tu máte zde -položil ruku tam, kde mívají housle svou duši- a na to nikdy nezapomeňte. Buďte opatrné, drahé housle.‘‘ Naposledy je objal a zašeptal: ,,Nejvyšší hora světa.‘‘ Housle se tedy daly na cestu. Během ní přemýšlely o tom, jestli lze být šťasten, pokud se o štěstí nelze podělit s druhým. Nakonec došly až k samému vrcholu Oomolangmy. Stále vyhlížely nějaký zámek, pokrytý zlatem a diamanty, ale nikde nic. Jen pusto a sníh. Jako by celá tato krajina přišla o svou duši. Jako by uschla a nedýchala, nežila. Popošly tedy ještě o kus dál a najednou ji spatřily. ,,Ach, Agnes!‘‘ zvolaly. Děvče leželo v tom sněhu. Samo. Byla najednou tak jiná. Bledší než sníh, jenž ležel pod ní, stejně nehybně jako ona sama. Bez jediného posunku rtů, jež měly nyní namodralou barvu, jako po borůvčí. Líce propadlé, ruce chladly a chřadly. Cosi z ní vysávalo duši. Cosi jí odpočítávalo poslední minuty. A čas tak rychle utíká, když si to přejeme nejméně. Housle tam tak stály, bez pohnutky, beze slova, až konečně promluvily:
Ukaž se, stvoření zatracené,
za duši její dám, co je více cenné.
Vrať její život a dám ti mou,
drahou duši houslovou.
 
Tu přec ve své sbírce nemáš,
dívku odejíti necháš.
 
Tvor se zjevil přímo před houslemi. A přemýšlel, jak jen uměl:
,,Říkáš, duše houslová,
to je krása hotová.
 Co proti ní duše dívčí.
Z houslí pěkné tóny vzklíčí.
 
Platí tedy, hola hej!
Duši svojí hned mi dej.
 
Houslemi projela strašlivá bolest, která je svrhla na ten sníh, hned vedle Agnes. Jako když do vás tisíce ledových jehel zapíchne, taková to byla bolest. Housle hrály. Hrály bolest a slzy a lásku a prosby a čím déle hrály, tím tišeji. A čím více se z nich ztrácela barva, tím méně byla Agnes bledší. Do rtů se jí opět vracela malinově nachová barva a do tváří růžové ruměnce. A housle stále hrály o tom, jak viděly celý svět. O tom, jak moc mají holčičku rády a slibovaly, že příště to udělají jinak. Že příště procestují svět spolu, vedle sebe. Dohrávaly poslední tóny, až naposledy vydechly. Duše houslí navěky mizela, zbylo jen, nyní už celé zšedlé, dřevo, které nevonělo po smrkových lesích a levanduli, jako kdy dříve.
Vánek vzduchu se hrnul Agnes do úst a holčička se nadechla. A ještě jednou a znovu. Otevřela oči, pomalu vstala. Skalami se nesla hudba z duše houslí, kterou si odnášel tvor. Zpívala celý příběh. Co vše housle zažily. Přání, co se už nikdy nesplní. Holčičce ukápla slza. Pohlédla vedle sebe. Ležely tam housle a ona je šťastně, napjatě a plna očekávání zvedla, aby je přitiskla k srdci. Ony se však, jen co je děvčátko vzalo do svých rukou, rozpadly v prach a popel. Agnes vytryskl vodopád slz. Stékaly jí po tvářích o velikosti hrachu a tekly až dolů do údolí z těch vysokých hor a skal. Jako tělo bez duše seběhla Oomolangmu. Kam běžela, to nevím. Nejspíš domů, či jinam. Od této chvíle o dívce nikdo neslyšel jediné slovo. A housle? Vítr rozfoukal jejich popel po pohoří. Říká se, že dodnes hrají a zpívají zbloudilým horolezcům.

NATÁLIE VAICOVÁ  
 
 



(foto Julie Kolocová)

03.08.2012 - redakce