Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Nikdy nezapomenu



Úvodník: Věčná touha po něčem,co není možné ohmatat - a teď? Hmatej po něčem, co není!

Článek:

Nikdy nezapomenu

Asi snadno se řekne - najděte pamětníky!Řadu let se píšou všelijaké výmysly, a chtělo by to něco nového.A nové bude to staré, když to někdo skutečně zažil.

Kontaktovala jsem,hledala,chodila,bloumala - není jednoduché najít lidi, kteří srpen osmašedesát pamatují, ale nakonec to nebylo zase tak těžké. Seděla zrovna v tom parku, na té samé lavičce, kam jsem se v letním vedru posadila i já se svou zmrzlinou. Proč tam seděla ona - nevím, - ale já jsem tam chtěla do detailů domyslet svůj strategický plán.Tohle místo totiž, - jako jedno ze stovek a možná tisíců míst - bylo také dějištěm událostí, zaměstnávajících fantazii medií už čtyřicet let, z toho prvních dvacet let jinak než druhých dvacet let.Zmrzlina mi tekla přes prsty, a když jsem začala nervozně šťárat v tašce po kapesníku, nabídla mi svůj a začaly jsme konverzaci.

Hezká blondýnka,dlouhé vlasy do ohonu,klasický jemný obličej typu Chantal Poulain, holubiččí oči, a v nich všechen smutek světa. Tipovala jsem neurčitý věk - pětačtyřicet nebo kapku víc,ale bylo jí už šestapadesát. Vysvětlila jsem, co tam pohledávám, a jestli neví o někom,kdo to zažil. Mlčela.
"Byla tu tenkrát....spousta stanů..." řekla potom."Naši doma šíleli, ale my jsme přesto sbalili stany a šli jsme si sem hrát na hrdiny.Už v patnácti, ale byli tu spíš starší- pětadvacet - třicet."
Nechtěla jsem ji přerušovat, abych jí nezkazila vzpomínky.

"Asi jsme čekali nějaké dobrodružství,ve vzduchu už bylo cítit napětí
Doba přestala být spořádaná,ve škole se debatovalo,učitelé byli ostražití, a my,kteří jsme ztratili zájem o dějepis asi tak s husitskými válkami, jsme byli natěšení,jak se to vyvrbí.Bitvou o rozhlas? A pak jsme to ráno zaslechli,že naše hranice překročila vojska spřátelených armád, ale nám to pořád znělo,jako když babička večer otevře knihu a spustí....byl jednou jeden král...."

Snažila jsem se vcítit do situace - co bych dělala já,kdyby něco takového hlásili v televizi, třeba už dnes večer?
Jakoby mi četla myšlénky. "Nikdo z mladých tehdy nesledoval zprávy, nečetli jsme noviny,vláda nám byla ukradená, a ministry jsme neznali. A proč jsme chtěli bránit rozhlas,který nám byl v podstatě taky fuk? Vonělo to dobrodružstvím - proto."
"Třeba jste fakt chtěli bojovat" - uplatnila jsem myšlénku.
"Třeba - s kapesním nožem a sekyrkou? Pláli jsme svatým nadšením hlavně proto, že se konečně děje něco jiného než nic. Tady v parku řvaly magneťáky nebo drnčely kytary, planuly ohně.Umíš si něco takového představit uprostřed města,kde kolem jezdí tramvaje a lidi chodí nakupovat? Pilo se - každý něco přinesl, hulákalo se - hrdinové asi vždycky řvou, když nevědí do čeho lezou."

Během vyprávění jsem si ji potají prohlížela.Vypadala jako všechno jiné,jenom ne jako bojovnice, odhodlaná zemřít za rozhlas.

"První den našeho dobrovolného vyhnanství proběhl bez boje. Jediné hrdinství,které jsme si radostně užívali, byl křik a zpěv zakázaných písní, nejčastěji krylovek. Snad každý znal bratříčka nebo veličenstvo kat,hulákali jsme ...král do boje táh...s cílem konečně naštvat obcházející strážníky, ale ti nás měli na háku i se zakázaným motivem. Žádné zatýkání se nekonalo."
Na chvíli se odmlčela. Možná se v duchu potopila do vzpomínek.Mlčela jsem také. Seděly jsme přesně na místě,kde se to před čtyřiceti léty odehrávalo. Nevšední myšlénkový zážitek, při němž fantazie pracuje na plné obrátky.

"My jsme tehdy počítali s tím, že třeba už druhý den padneme v boji - proto jsme zpívali ty písničky,pili,tvářili se hrdinsky,a už střet se strážníky bychom byli považovali za začátek boje. Naštvali jsme ale jen pár lidí, kteří bydleli tady kolem, a vadil jim hluk. Samozřejmě nikoho z nich by bylo nenapadlo jít bránit rozhlas.Klidně se dívali na televizi a pak šli spát. My o dost později také. Zalezli jsme konečně do spacáků - a tak se stalo, že okamžiky, jimž se v dějepise říká "historické", jsme zaspali, a ráno jsme vylezli ze stanů rovnou do jakéhosi děje bez začátku....tamhle na té silnici kolem budovy rozhlasu stály tanky!"

Zkoušela jsem si to představit.Dívala jsem se na pomník,na keře dole, a na světlou silnici za nimi. Jak asi dlouho už tady za parkem stojí mohutná a charizmatická budova rozhlasu?

"Začali jsme se rojit kolem tanků a pokřikovat. Tehdy už v patnácti jsme mluvili dost obstojně rusky. Pak jeden voják - šarže - slezl z tanku a šel k nám s nějakým papírem. Kluci utekli.Stála jsem tam sama, a ten hezký mladý důstojník přišel až ke mně....izviní,děvočka pažálsta,skaží mně,kakój zděs górod? Gdě my sejčas stajím? Ukazoval mi mapu Evropy...že by nevěděli kde jsou? A říkám....i vot éta Pělzňja, panimáješ? Zděs Pělzňja...dloubala jsem prstem do mapy. Da? Eta Pělzňja - Čechoslovakija? No ja dumal... spacíba...vot eta Čechoslovakija!...&Sel s mapou zpátky k tanku.Běžela jsem do parku. Kluci, to snad není možné, oni vůbec nevědí kde jsou, ani v které zemi! Potom jsme se bavili o vojně - proč - když se někam musí odjet, se ani neřekne kam ? Normál - řekl starší kluk,který už měl po vojně."

Tanky tam tehdy stály asi dva dny, a pak zase v noci zmizely. Vystřídaly je události, jedna horší než druhá. Vypadalo to, že se svět převrátil na ruby - ale rozhlas stál v tomhle parku v klidu a nerušeně,jak stojí dodnes ... "a tamhle"... ukázala na vysoké domy naproti..."jak je ta cukrárna, bylo tenkrát dlouho načmáráno na zdi...bilaku ty bídáku budeš viset na háku"...

Čtyřicet let! A já tam koukám, a čtu ...pryč s ODS!

Její generace neměla jinou možnost srovnání, než filmy pro pamětníky s buržoazní tematikou první republiky, beatlesáky, westernovky, divoký západ. Věčná touha po něčem, co není možné ohmatat, a teď? Hmatej po něčem, co není! Dívala jsem se do šedých očí smutné holubice, která přišla o všechno - za dalších dvacet let.
V době, kdy nás údajně čekala skvělá budoucnost, ona přišla o práci, o manžela, o dítě... od šestapadesáti myslí tahle pěkná Chantal na smrt, protože prý už nic lepšího nepřijde.

"A to dítě?" odvážila jsem se ještě zeptat - "nějaká tragedie?"
"Skoro. Po dalších dvaceti letech - v devětaosmdesátém - nám na cestu k lepším zítřkům hráli, že jsme byli zvyklí vodit za ručičku a to musí skončit, a že jsme líný národ i s našimi trapnými kořeny - praděd - děd - otec - pořád v jednom baráku, v jedné obci, na jedné hroudě. Nejsme nakloněni změnám. Tam - za vodou - děti nečučí doma a nečekají, co rodiče vymyslí. Naopak, odcházejí z domova brzy do života, učit se novým věcem. I moje dcera odešla - učit se novým věcem, tam za vodu,kde je nebe modřejší a tráva zelenější. Ahoj - řekla mi - a nebreč!"

Podala mi fotku. Blondýnka,dlouhé vlasy, dychtivé oči ... jako anděl napadlo mě. Jako její máma, která pamatuje osmašedesátej a sedí vedle mně s očima plnýma slz. Smutnej anděl v krabici s kusem mýdla.
...polámali mu křídla...polámali mu křídla...polámali mu křídla...


ikonka: honeybunny0.deviantart.com


24.08.2012 - Dagmar Hermannová