Japonský meč reprezentuje světový unikátní fenomén z hlediska technologického, v současnosti je vnímán jako bidžucu tóken (umělecký meč) de facto umělecký předmět při absenci rozdílu mezi ,,vysokým" a užitým uměním v tradičním vnímání a úzce koresponduje i s původním japonským náboženstvím šintó (mimo jiné jako jedna z císařských insignií), buddhismem (např.formou rytin sánskrtských znaků bondži na čepelích, rituálními meči ken či votivními meči bónótó).
Lze směle říci, že se v nihontó jedná o skvělé vyjádření japonských národních ctností, preciznosti až maximalismu a kreativity. Ne nepodstatný je i rozměr kulturní a historický. Svět mečového příslušenství pak svými náměty reprezentuje duchovní svět středověkého a předmoderního Japonska, poezii, literaturu, mytologii,úzký vztah k přírodě, proměnám ročních dob.
Mezi vystavenými cubami (mečovými záštitami) se nachází několik položek ze sbírky prof. Lumíra Jisla, význačného orientalisty a badatele uvedené problematiky. Z mečového příslušenství tódógu je třeba zmínit význačnou kozuku, zhotovenou Kanó Nacuem.