Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Až mi bude osmnáct aneb Láska s Kate
Úvodník: Povídka sepsaná jako mrazivý divadelní výstup ze severního pólu
Článek: „Která holka má podle tebe nejhezčí nohy?“
„Katka: To se nedá ututlat.“
„A kterou holku máš nejradši?“
„Joriku.“
„Ale pamatuješ Joriku vůbec ještě dneska a tady na pólu?“
Lorenc pije neředěného Jima Beama: „Čím dál tím míň.“
„A kde jsi vlastně tu ošidně šikovnou servírku a studentku zahlíd poprvé?“
„V jednom muzeu. A jak tam chodí. Ale nepatří do muzea. Jorika patří sem. Na pól.“
„To jako na vrchol?“
„To jako do zimy.“ A krajem ker zní mužný smích.
„Hm... A kdy jsi viděl Joriku naposled?“
„To se usmála.“ Unyle vzpomíná. „V Rock´n´Wallu. V jarních Sadech 5. května to bylo, což je i horolezecká hospoda v Plzni.“
„Dobře, a kdy?“
„Ale vždyť já jsem Joriku neviděl, ani nepamatuju. Ale mám zase v počítači fotky a ona je tak děsně fotogenická.“
„Málem jako já?“ zeptá se zvědavá Veronika ze saní.
„Víc. Ještě víc. Až na půdu. K zenitu.“ Lorenc zvedne oči. „A někdy mi připadá hezčí právě na fotkách - a ne ve skutečnosti. Tam je hubená, řek bych, i když jistě ne vychrtlá.“ Pije Beama. „To zas ne.“
„Hubená, nehubená, to tobě přece nevadí, ty to tak nerozlišuješ a o to nejde, ne?“
Lorenc vrtí hlavou: „Ne. Joriku mám rád, tak o to nekráčí. Když ji miluju.“
I Veronika pohodí hlavou: „I s nohama?“
Lorenc dělá, že přemýšlí. „Když miluju, tak nejde o nohy.“
Krátké zaváhání paní Veroniky alias polární psychoanalytičky, než dotyčná řekne: „Chci k tomu přistupovat chladně, Lorenci, tak jako k ledu ve sklínce, a tak se tě s odstupem zeptám na podstatné (a nepij tvrdý alkohol): Rozlišuješ lásku a erotickou přitažlivost?“
„Aby ne. Jsou to dvě věci.“ Odmlčí se. „A ne na dvě věci, a když jsem se tenkrát z kraje léta v dokonalé muzejní kavárně zamiloval do nenapodobitelné Joriky, stala se její nepochybná přitažlivost v tu ránu druhořadou.“
„A v těchto dnech? Je tomu už jinak?“
„Dnes? Možná bude válka. A mám jistě rád i Henry Kissingera a Mohameda, ale miluju prvořadě Joriku, které někdy říkám Jorinda a jindy prostě Raduš. Mám ji však rád až podezřele nevinně, nechci s ní dokonce ani spát a něco zajímavého bych jí nejradši předčítal anebo improvizovaně vyprávěl.“
„A co? O soustředění lodí v Perském zálivu? Nebo Jirku, postrach rodiny?“
„Klidně i Jirku, Veroniko. A víš, představuju si občas, že je Jorika slepá jak patrona po metanolu a že jí právě díky tomu můžu každý večer vzorově číst.“
„Každý večer chvíli?“
„Jak by chtěla.“
Vyzvědačka Veronika váhá a pak se varovně ptá: „Nejsou to ale jenom plané sny, ty skunku? Tady okolo nás plane pól a ne Jim Beam a já se v tom náhodou trochu vyznám i z profese a řekla bych, že jsi Joriku jenom dlouho neviděl naživo a těmahle očima.“
„Asi říkáš pravdu, Kleopatro... Zato Kate vídám.“
„Kate? Kdo je Kate?“
„Kateřina. Je to Joričina starší sestra. A poněvadž Katku vídám, jsem vlastně ještě nešťastnější.“
„Chtěl jsi asi říct nej-šťastnější.“
„Nešťastnější i nejšťastnější.“
„Jsi snad rozdvojený? Propána, z čeho nešťastnější?“
„Z čeho?“ A Veronikou zpovídaný skunk a šizuňk předstírá, že je hrdina i zde na pólu a Raoald. A že mu není ani trochu zima. S umem šmíráka ale taky předstírá, že natahuje moldánky, a skuhrá: „Když ona je Katka tak sexy! Když ona má tak nádherný voči! Když ona chodí po hospodě tak erotickýma nohama.“ A zvolá k zenitu nad zeměkouli: „Kate, má Kate, já tě toužím ohladit jako ten kamínek. A uhladit. A celou olízat jako lízátko. Mít tě jako ulitu, a nejde to. Opravdově přece už miluju Joriku.“
Po onom vyznání se podrobeném i svatojánské záři se psychoanalytička a vyzvědačka v jedné osobě optá hlubším hlasem, který by ovšem víc slušel jevišti Národního divadla v Praze než Veronice: „Dobrá, chlape, ale pověz mi, co pro tebe Jorika představuje.“
„Co jsi říkala?“ pije Lorenc.
„Větývku? Větvičku? Lavičku? Dilema?“ Veronika se zasmušile odmlčí. „Diadém? Poličku? &Sroubek či matičku? Dcerku? Berušku. Romantiku?“
„Něhu.“
„A její starší a zralejší sestra alias princezna Kate z Middletonu a Cambridge?“
„Ta představuje sex. A vášeň. I realitní kancelář, nebo tedy realitu.“
„A ty sám: Kým jsi, kdo jsi? Don Juan? Harpagon? Anebo Casanova?“
„S Jorikou jsem psychicky udolaný Juan, s Kristýnkou jsem kompletních Sto dukátů za Juana i s pramínkem vlasů dohromady, no, a s Kate Capshawovou jsem vážně hotový Giacommo Casanova.“
„S Kate Capshawovou? Ale to je, pokud si vzpomínám, herečka a žena Stevena Spielberga.“
„Chtěl sem říct s Katkou Betlachovou.“
„Aha.“
Veronika se ledabyle češe. „A Kristýna?“
„Přeřekl jsem se. Neexistuje.“
„Oj. Pak tedy dál.“ Radši si bere prášek. Vstane ze saní a ze skříňky u postele ve sněhové chýši vytáhne zápisník a rádoby důležitě se Lorence zeptá: „A jak chápeš následující karetní figury? Anebo abych se zeptala kartářky?“
„Určitě se přeptej staré Jeremiášky, Veroniko, ale jedno předem uznávám. A to to, že figury i věci chápu zjednodušeně.“
„A to jak?“
„Po selsku. Ne jako magnát. Ne ani jako buran, ale Juan si to radši dělal sám.“
„A Casanova? Ten nikdy?“
„Nevím. Co však vím, je to, že byl taky romantický. Jo. Zrovna jako ten chuan Juan. A procházel se s růží v sadu, nosil kůži na trhy hraček, bloudil z pohádky do pohádky, na ženské se přitom sápal jako tygr z Mompracenu a pravděpodobně chápal, co je láska. Giacommo Casanova. A že se od erotické přitažlivosti odvětvuje i liší. Láska. Nejspíš byl i hezčí, Giacommo Casanova, a skálopevně věřím, že byl dokonce i hezčí než Vladimír Páral.
Dlouhovlasá zpovědnice Veronika si ke krku přitáhne kožich: „Domníváš se. Lorenci, něco ti teď důvěrně prozradím. Ale jen jednu věc, když jsi tak hloupý.“
„Jakou?“
„Řekla bych, že si žena muže obyčejně nevybírá podle vzhledu, jako to permanentně děláte vy, chlapi, nýbrž podle chování. A podle přístupu ke světu. Snad i podle konta, ale právě i podle realističnosti nebo romantičnosti. Víš? A když se pak některý kluk chová přehnaně výstředně a dělá jen šaška...“
„Je to jen maska!“
„Aha. Tak možná i je.“
„Určitě. Je. Ale máš pravdu. Někdy se chovám jako blázen, i když schválně, a to proto, že i svět okolo je šílený. Nebo snad není? A proto, že leda támhle v posteli bych se choval normálně. Snad. Rozumíš mi?“
„Snad,“
„Jenže Kate chce po právu opak. Katka není včerejší a touží po muži jako byl tenhle Amundsen tady, který se bude na veřejnosti chovat normálně, pokud je to možné, a teprve v posteli jako blázen.“
„Aha. Hm, ale proč právě Amundsen? A proč Kate? Neříkals, že miluješ Joriku?“
„Jéžiš, no jo, já zapomněl.“ A pak zvolá: „Jo-ri-ko, slyšíš? Jen tobě a těm očím tvým, o kterých sním.“ Dozpívá. „No, ale co? Pro Joriku platí totéž.“
„To samé?“ Veronika se optá: „A co uděláš?“
Rádoby výstřední pijan ale zpívá dál: „Až na severní pól chci se hnát!
Ale ne,“ pokračuje po chvíli. „Až sem už podruhé na saních nepojedu, a proč taky?“
„Nevím,“ hlesne Veronika. „A co tedy uděláš?“
„Co by. Prostě počkám, až mi bude osmnáct, a pak se rozhodnu.“
ikonka: blindgossip.com
05.10.2012 - Ivo Fencl