Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Jen kousek Joriky neboli „Fetiš a ještě“



Úvodník: Nejen čtenářkám pověstné upíří ságy

Článek: „Jano, potřebuješ dnes ten svůj kabátek?“
„Jaký kabátek, Carol? Vždyť je skoro ještě léto. A vedra. Taky jaký kabátek?“
„No, Jani, to sáčko. ON tomu ale říká kabátek.“
„ON? Jaký on?“
„To by byla kilometry dlouhá historie hloupůstek, Jani. Tak potřebuješ to černé sáčko?“
„No, prodám ti ho jako raritu za stovku.“
„Za sto euro?“ Nezaváhá. „Tady je máš.“ A Carol právě fingovala úplatek, i když v naší zemi to i ctihodní politikové obyčejně dělají naostro.
„Jsi prdlá? Tady to máš zadara,“ mrští Jana sakem po Carol. „Kámoško, to jsem od tebe ale nečekala.“ (Obě ty dvacetileté diskutují v internátním pokojíku druhé cenové skupiny.)
„A co jsi ode mě nečekala, Jani?“ táže se Carol.
„Snad erotickou posedlost mými hadříky?“ přistupuje studentka Jana ke studentce Carol. „Opravdu tě tak šíleně vzrušuji? Ne! Ty si na to hraješ!“
Pak se Jana zadívá na brožovanou knihu pohozenou na podušce. „Ale tohle čtou děti, Carol! Ty zblbneš.“
Obě se rozesmějí. Konečně. (A uvolnění.) Ale tu Carol náhle přistupuje k oknu: „Vidíš, Jano? Támhle jde.“
„A kdo?“
„Ale nikdo. Jen jeden známý. A ne, mě nemiluje, vlastně má rád jinou, jistou Joriku, ale nakukala jsem mu, že právě já Joriku znám blíž. Ba důvěrně, nejen z té hospody v sadech. No, a když se Justin zmínil, jak se mu líbilo její sako, tak jsem mu právě sáčko slíbila. Víš? Za deset tisíc dinárů.“
„Studentu v sáčku lásku závidím?“
„Ne, to je od Grossmanna.“
„Já vím.“
A cizinec se mezitím už blíží přes trávníky k internátu. Hannibal Lecter? Smráká se. Janě připadá sympatický, i když povinnou věkovou hranici již dávno překročil. Ehm, a toto a fetišista? Bezděky svěsí koutek: „Co vlastně ještě chtěl?“
„Už nic.“ A Carol vrtí hlavou. „Jen punčochu.“
„Co-o? A ty jsi mu ji taky dala?“
„Dala? Ne, blázníš? Prodala.“
„Za dukát?“
„Za pět tisíc.“
„Aha. Ale svou, ne?“
„Tvou.“
„Hu! A tuhle mi vážně připadalo, že mi jedna černá punčocha chybí.“
„A co?“ ospravedlňuje krádež kleptomanka Carol. „Jsme studentky? Jsme. A není snad má vysoce ctná metoda lepší, než třeba...“ A mávne rukou.
„Jistě, Carol, to je,“ odpovídá Jana pomalu a odměřeně. „Zvlášť, když vím, že zrovna ty bys nikdy nic podobného neudělala a nespala bys s kýmsi, jen aby... Ale jinak? To si snad děláš prdel!“
„Proč? Mrkej na drát. Justin stojí právě pod hromosvodem.“
„Dole?“ Obě se vyklánějí a v záři zapadajícího slunce shlížely do šera.
„Jo. A už leze,“ hlesne Carol.
„Sním či bdím?“
„Nesmíš, ale vážně, taky mi to připadá jako v tom filmu Stmívání,“ dí Carol, která četla nejen stejnojmennou knížku, nýbrž i některá její pokračování. „Jenže tady nám servíruje svět živoucí realita, ségro.“
„Justina? A kdo je to?“
„Regulérní fetišista? Blázen? Co já vím? Ale ještě ke všemu sám doma a bohatý, takže mi platí svými kousky za kousky Joričina oděvu.“
„Ale proč, Carol, to se ptám, proč?“
„Protože on je tou servírkou posedlý. Úplně.“
„Jo, a mohl to říct řetízek. A je to upír, ne?“ vyprskne konečně Jana.
Drát bleskosvodu u okna se však chvěje, zatímco slunce zapadá jako v románu či barvotiskovém filmu.
„Nos-fe-ra-tu? Ne?“
„Možná. A můj přítel,“ zvolna vysloví Carol, jako by kladla návnadu.
„A já už myslela, že jsi ještě teplejší než tahle Aneta a prahneš nejen po mé podprsence, nýbrž i po mých kalhotkách.“ Obě se zasmějí, ale Carol hned umlkne a strne jako ještěr, zatímco drát sebou škube víc a víc a ještě a ještě.
„Ty, Jano, podle mě Aneta není lesba.“
„Ne? A to jsi objevila jak?“
„Nijak. Myslím si to.“
„A proč si to myslíš?“
„Když je holka mladá, sama si často nerozumí. To až časem.“
„To až časem?! A to ti taky nakukal nějaký tvůj strýček?“
„Ne. Justin.“
To jméno vyslovila nevzrušeně, ale drát je jako vzrušený.
Jana:„A znáte tuhle?“
Carol však pokračuje nevzrušeně: „A tahle Aneta, která jinak zpívá, také chápe, co je výhodná image. A vůbec.“
„Aha.“ A sluníčko jim už takřka zapadlo všem třem a obě dívky se ohýbají jen kousíček od parapetu, ale ani jedna se už neumí podívat PŘES. Až najednou...
 „Justin už tu je!“ vyhrkne Jana - a natahuje ruku jako hrdinka Erbenova Vodníka, až se konečky prstů konečně dotkne druhé hrdinky jménem Carol. Na rameni: „Justin už je tu. A posedlý tvými punčochami. Cha!“
„Mými ne,“ oponuje rafinovaná. „On si skutečně myslí, že to byla Joričina punčocha. Tedy ta, kterou jsem mu natolik židovsky výhodně prodala.“
„Jo? A představuje si, že to dnes bude i Joričin kabátek?“
„Samozřejmě. Já nelžu. Já nekecám. Jano! Ani nepábím. Já jsem naopak praktická realistka, vždyť mě znáš. A ne mnou, to Jorikou je Justin posedlý. Ne nějakou všední realistkou Carol. Jí. Ostatně, vlastně o něj ani moc nestojím. Ale dokud je nějaký neblanitý vampýr takhle naivní a platí jako mourovatý, tak...“
Na parapetu se vynoří ruka. Carol umlkne, jako když tu ruku utne. Nestojí vážně o návštěvníka? Justin se vhoupne do pokoje, jako by se to odehrávalo v pošetilé telenovele, a Jana už rychlými krůčky cupitá ve své mini a na podpatcích a pozadu ke dveřím:
„Dob-rý den! V-vy... jste vážně Justin?“
Cizinec v černém přikyvuje. Minuta šplhu po drátu ho očividně nevysílila. Má hezké ruce i oči, ani se nepotí. A ačkoli je věkově skutečně „za čarou“, Janu zaujme.
„Asi se často díváte na akční filmy z dívčích internátů, ne?“ nahmatá Jana kliku, ale zase ji dobrovolně pustí.
„Proč? Dole je vrátná. Jasně, mohl mě kdokoli zbystřit a zavolat Policii české republiky, ale to je právě to vzrušující riziko, ne? Jako v trolejbuse bez lístku? Jako na skále bez provazu.“
„A to jsi šplhal za mnou, táto?“
Justin trpělivě vrtí hlavou a nekouká na Carol mlsně jako kocour, nýbrž spíše vyloženě oddaně. Ano, OD-DA-NĚ.
„Přišel jsem prostě jenom za tvou nejlepší kamarádkou, Jano.“
„Ale tady bydlím já.“
Carol: „Vysvětlila jsem Justinovi, které okno ti patří, kočko, a tak sorry, ale má strana internátu je už moc profláknutá. Znáš holky.“
„Jo, a kluky... Ale taky tebe, Carol. A ty si právě chlapy držíš od těla, to je přece tvá deviza. ne? Tohle nehraje.“ A Jana jaksi nevěří očím, uším, hmatu, čichu a ani ničemu jinému v galaxii. Nedořekne však ani větu, protože pojednou lapá po dechu, zatímco Justin se klidně posadí na postel a nabízí dívkám cigarety. Také usednou a všichni si kontroverzně zapalují. Tu zajde sluníčko. V dáli křižovatku proharaší tramvaj. A na to, že ještě necinkali večerku, je internát pojednou až neuvěřitelně tichý.
„Tak tady je ten fetiš,“ podává Carol cizinci Janino sako.
Zůstane Justinovi viset v dlouhých prstech asi jako snící netopýr a obě obyvatelky internátu čekají, až se zeptá: „Opravdu je Joričino?“ Ale otázka nepřijde.
Nezeptá se.
„To bych ráda věděla, Justine, co s tím servírčiným kabátkem budete dělat?“ optá se zato asi po minutě přímočaře Jana, a protože cizinec mlčí jako zařezaný a jenom kontroverzně kouří a ona už potřebuje prolomit napětí, které jí svírá hrdlo jako dva ledy, zeptá se: „Vyhoníte si ho?“
„Prosím tě, Jano, odešla bys?“ uslyší vtom kamarádku. „Tady jsou klíče mého pokoje, prosím. Janino, nechala bys nás? Nechala bys mě s Justinem? Prosím!“
„Ale jo, proč ne?“ vstane Jana jako v hypnóze. „Můj pokoj tady zůstane... i mé paky... i saky, jenom láska ne.“
Carol jí ucpe pusu a jemně Janu vystrčí za dveře, a když se potom Carol otočí, Justin stojí před ní. A Carol dí. „Tak. A fetiš máš!“
„Dnešní. A ještě...“
Otočí prstenem na prstu. „A ještě...“ Začíná se měnit! Mění se, jako by přicházel revizor. Ten už by Justina nepoznal. Exekutor taky ne. V podstatě zůstal stejný, ale neuvěřitelně omládl. Najednou mu bylo dvacet, asi jako Žabímu princi, a jako by vypadl z oka Justinu Biebrovi, tedy až bude onomu hejskovi dvacet. A tak by snad veškeré holky z „intru“ záviděly, ne? Ano. Jistojistě, když Carol za vlastními zády uzamkne za Janou a když se Justin dotkne jejích ňader. Nastaví i tvář - a on vypátrá rty. Nesmírně jemně dívku objímá a líbá snad rok. Snad světelný rok, než ji chce svlékat.
„Sama!“ zdaní se nápad - a rozhodně to Carol nevysloví do větru, jak by předpokládali veškeří kluci, co ji znají z hodin hudby. Oba se svléknou. Už je skoro úplná tma. Postel zává rozestlaně. „A Jana, že jsi prý upír,“ vzpomene už jen Carol, zatímco jí Justin jemně hněte ňadra. „Lugosi by to ale takhle nedělal.“
„Lugosi ve filmu možná ne, ale fetišista ano,“ vede ji Justin k posteli. „A ještě...“
„A ještě kouzelník?“ optá se dívka romanticky.
Démon přikývne, zatímco se dotýká konečky prstů nahého těla. Najednou padnou na lůžko a úplně se oddají mazlení koček. „Zamkla jsi?“ Ale Carol neumí mluvit. A Justin? Jen se chová jako vždycky, nejsou spolu samo sebou poprvé, to by ani nešlo. Tohle už se to stalo vícekrát. A v určité fázi upír ustrne. Taky jako ještěr. A jsou svoji, ale Carol říká: „Chm. Můžeš pokračovat. Děláš to dobře.“
„A co?“
„No, tou rukou. Děláš to o bod líp, než já, když jsem sama.“
„A co sako?“ namítne.
„Sako? Aha.“ Pomlka trvající rok. „Málem bych zapomněla.“ A ač je jinak nahá jako Eva, natahuje si rádoby Joričin kabátek přes ramena, zatímco jí Justin natahuje rádoby Joričinu punčochu a zatímco do okna vstupuje bílý měsíc. „Ale tohle všechno musíme?“ ptá se Carol. „Je to bezpečné? Je to nutné? Je to... zbytečné! Justy! Co říkáš? Tohle všechno potřebuješ? Líbím se ti?“ Tak se ptá, ale omládlý Justin se jí líbí. „A líbím se ti víc než Jorika?“
„Možná. Přesto Joriku miluju,“ huhlá. „Joriku, tu servírku z Rock´n´Wallu v sadech.“
„Jo, vážně? Ty máš ale výdrž. Takže Joriku? Ale jen se mnou držíš v prstech její částečky, ne? Ty kousky Joriky, ach, copak to neuznáš, Justy?“
„Jo, ty kousky! Jo, ty kostí!“ laská jí kolena a nohy. „Ne, sako nesvlékej.“ A chce pokračovat, když Carol navrhne, aby se milovali normálně: „Nech už ruky.“
„Jak... chceš.“ A jelikož je to asi vážně upír a ještě víc kouzelník, tak i náhle pochopí, co vlastně pro Carol znamená slovo normálně, a otevírají se dveře, ačkoli je přece zamkla.
„Ale Jano, co tady děláš?“ zírá Carol. „&Stípni mě, Justy. My jsme usnuli po aktu. To se mi zdá!“
„Samozřejmě, že se nám to všechno jenom zdá,“ šeptá Justin rádoby zvrhle a proti všem dobrým mravům Orientu. „A vždyť jsem upír z té tvé super knížky. Ne?“
„A Jana?“ nerozumí náhle Carol už ničemu.
„Je upírka.“
„Ach! Dostali jste mě!“
A snad bezděky napodobí i typický tón rozečteného příběhu, Justin ji jemně kousne do ramene a milují se všemi způsoby i ve chvíli, kdy jí kamarádka Jana obemkne chodidly oba dva spánky. „Hele, a ochutnáš mi prsty?“ vydechne. A má nataženou rovněž jen jednu jedinou punčochu. A Carol ještě váhá, ale...
„A nemusíš, lásko, když nechceš, je to však ta lichá.“
I něco jako domorodý fetiš z ostrova Bali, ví Jana: „A to já jsem tvůj domorodý fetiš z ostrova Nedbali.“ A dodá: „Ještě!“ A zatímco Carolinu tvář laská obnaženým i obtaženým z chodidel, má kouzelníkův orgán pokaždé právě nejvhodnější velikost, nicméně Carol přesto neumí sténat, když to vše tak drze dělají uvnitř takřka katolicky zaměřeného internátu, a řičí tedy stěží v duchu... A kvílí: Ach, Jano! Ach, Justy... Jak by stálo i v knížce - a jako by pojednou pouze z knížky i četla (co to?):
***

"A upír se jen velice nejapně nepouštěl saka a palec mu rozhodně chutnal i oblečený v jenom rádoby Joričině punčoše...“
***
A procitla s obličejem pod ohlazenými stránkami jedné pověstné dívčí ságy. Pověstné jistě, ale jen fetiš z ní nedělejme.



ikonka: fanpop.com

15.10.2012 - Ivo Fencl