Je člověk jen tak starý, jak se cítí? Někdo to řekl. Má to ale, řekl bych zas já, meze.
Příklad?
Uveřejnil jsem v Literárních novinách i tady v magazínu básničku U Jakuba a Moniky, jejíž hlavní hrdina mimo jiné touží jet s Jakubem a s Monikou na výlet a je do jisté míry jejich kamarád. Má je přinejmenším v oblibě, jak by řekl Angličan.

Jednou jsem pak v Plzni věnoval autorský výtisk dotyčných Literárek právě Monice, když zrovna stála na Hlavním nádraží s nějakým klukem, ale rovnou a radši jsem zdůraznil, že nejde vypravěče té veršované povídky ztotožňovat s autorem. A ať si ho radši představuje jako mladíka jejich věku.

Několik dnů potom jsem jel ráno vlakem opět do Plzně a připadal si v pohodě. Jednak jsem předtím jezdil na kole, jednak mi zrovna v ten den uveřejnili článek v literární příloze.
Čekal jsem na nádraží na vlak a za chvíli přišla i Monika alias Jakubova holka. Už předtím stály u kaštanu i další studentky, asi i její spolužačky, ale nepřidružila se k nim hned. Jindy bych se styděl, ale měl jsem tu dobrou náladu, takže jsem popošel pár kroků k Monice, usmál se, ona se taky usmála a já řekl: „Omlouvám se za tu básničku! To víte, jsem spisovatel, no, tak se propaguju.“ Čili jsem všechno uboze, ne-li zbaběle zlehčil. Včetně citů. A zradil se.
Ale Monika se znovu usmála: „Není proč. Vždyť byla hezká.“ A já se asi měl držet tématu, jenže je pro mě nekonečně citlivé, a tak jsem to nedokázal a vyňal z aktovky banálně jednu svou knihu a zlehčujícím tónem s lehounkou ironií řekl: „A už jste viděla tenhle můj bestseller?“
Zavrtěla hlavou a já ukázal na obálku a obrázek, na němž sedí pár milenců pod americkým radarem: „Vy, váš kluk, radar. Chcete ji?“
Knihu odmítla a já řekl: „Je tam ale i strašidelná povídka.“
Nechtěl jsem Moniku už moc dlouho otravovat před jejími spolužačkami, které se hihňaly. „A jmenuje se Hvízdající chatrč. Vidíte?“ A nalistoval jsem její začátek: Pokud vás tento příběh nevyděsí, tak už jste mrtev. A knihu jsem upustil do aktovky, odvrátil se k trati a nezávazně prohodil s trochou další ironie: „Ach jo, zase do tý školy. Anebo vlastně jedu do práce?“
Nebylo to asi dobré pokračování a Monika popošla mezi holky, jednu z nichž oslovila místo mě, a já bohužel zaslechl, jak se ptá: „Pudeš s námi dnes kupovat ty šaty a látku? Ještě s Jakubem?“
„A vy pak půjdete domů?“ ptala se kamarádka a nešlo si nepředstavit, že jsem klukem mladým ještě jako oni, což jsem ostatně svou duší i byl. Nepatřila by snad pak Moničina otázka rovnou mně? Nebo i mně?
A zrovna tak mě už ve vlaku napadlo, že jsem možná měl drze popojít za Monikou a prostě říct: „Taky bych šel.“ Odmítla by, ale aspoň bych to udělal. Nebyl srab. Jenže mi to právem připadalo nevhodné a neuměl jsem ani uvěřit, že by mohla říct: „Proč ne?“
Anebo: „Proč vlastně ne. Přijď tam a tam, když tě to baví.“
I když takhle před spolužačkami by to asi říct nemohla, uznejte. A poučení?
Nejsme tak staří jen tak, jak se cítíme v srdci, ale i tak, jak vypadáme, i když nade vším stojí i belmondovské sebevědomí a občas sehraje svou roli. Tady ne.
V Plzni už jsem Moniku na peróně nezahlédl, ale byla to jen moje slabost, a abych se aspoň trochu uklidnil, napsal jsem po chvíli aspoň následující textovou zprávu:
Od agenta 007 Jakubovi. Mluvil jsem ráno s nějakou Monikou a vypátral, že máš jít odpoledne nakupovat nejen s ní, ale i s její kamarádkou. Ta nebyla prověřena! Bond.“
„P. S.,“ připojil jsem do prázdna později. „Asi půjdu s vámi:-), ale fakt nevím. Ještě to zvážím!“

Ale na mezigenerační propasti to nic nemění.



_{^{ikonka: my.opera.com}}