Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - ŽIVÉ STŘÍBRO – Juraj Jakubisko o sobě, svém životě a své tvorbě



Úvodník: Režisér, kameraman, výtvarník, fotograf. Letos mu bylo pětasedmdesát. Jeho jméno dobře znají jak návštěvníci kin tak mezinárodních filmových festivalů. Za svoji tvorbu si přivezl řadu cenných ocenění a uznání. Loni doslova nabral „nový dech“ respektive nové srdce od neznámého dárce a s ním i energii do dalšího života a tvorby.

Článek:              „Je totiž moc věcí, které bych ještě potřeboval udělat. A začínám se bát, že čím je člověk starší, tím méně volna mu zůstává, protože jeho skutečný čas vyměřený pro život se krátí,“ říká Jakubisko. Nevíme jestli se pustí ještě do dalšího filmu, ale záslužné je to, že se místo režiséra a kameramana stal spisovatelem. V knize ŽIVÉ STŘÍBRO píše o sobě a začátku svého tvůrčího rozletu takovým způsobem, že velice rychle zapomenete při čtení na to, že čtete biografii a vnikne pocit, že právě sledujete dokonale napsaný román o chlapci z chudých poměrů, který díky píli a talentu ke světové slávě vystoupal.
           
            V šestnácti kapitolách knihy rozdělené na 372 dílčích krátkých epizod nás Jakubisko zcela nenásilně, lehce a vtipně provede cestičkami i úskalími svého života. Kapitoly jsou časově rozvrženy od jeho dětství ve východoslovenském Kojšově, místě, kde jak se říká „lišky dávají dobrou noc a kam snad nevedla ani silnice přes bouřliváctví studentských let a lásky dospívání, překlenou první umělecké úspěchy a filmy a končí koncem let šedesátých - v době, kdy se mění společenská situace a Jakubiskovy filmy na dlouhé léta končí v trezoru.
 
            Toto putování Jakubiskovým životem je živé a čtivé a přesto, že píše sám o sobě, nikde nenajdeme ono typické „já“ podobných autobiografií, ale vždy jsou centrem jeho pozornosti ostatní lidé a okolnosti, v nichž se jeho talent vyvíjel. Z vyprávění přímo prýští radost z možnosti sdělit své zážitky a pocity a čtenář je musí sdílet rovněž. Idylické dětství, poměrně klidný vojenský život, hledání školy a rozhodování se mezi malířstvím, grafikou či fotografií, studentská léta, první tvůrčí možnosti a úspěchy v divadle a Laterně magice až k možnosti natočit své první čtyři filmy a oslnit s nimi svět –to vše je v mozaikové zkratce popsáno. Většinou je to čtení radostné a optimistické, ale Jakubisko se nevyhýbá ani nelehkým životním zážitkům, třeba tomu, jak ho tři roky na FAMU nebyly schopni jeho spolužáci přijmout a dávali mu najevo jeho „venkovanství“ nebo nečekaný konec jeho velké lásky k herečce Janě Stehnové.
 
            Do Jakubiskova života vstupuje mnoho postav a postaviček, z nichž tu největší roli měl třeba jeho kamarád (později také režisér, jemuž život však nedopřál mnoho času) Elo Havetta, stařičký leč chápavý profesor na pražské FAMU Václav Wasserman, italský producent Ergas, spisovatel a pozdější pražský rabín Karol Sidon či vedoucí jedné z bratislavských tvůrčích skupin surrealista Albert Marenčin. Vedle „životní“ lásky Jany Stehnové pak zaujme pár kapitol věnovaných milostnému vztahu s Olinkou Bérovou alias Olgou Schoberovou.
 
            Člověk milující filmy zde pak najde dosti podrobně vylíčené osudy natáčení jak známých Jakubiskových filmů tak i jeho školních prací. Připomeňme si čtyři přednormalizační filmy, které Jakubisko natočil. V prvním nazvaném KRISTOVE ROKY se podíval na kritický věk v životě, kdy se z chlapce rodí muž a to v příběhu dvou bratrů – letce Andreje (Vlado Müller) a fotografa Juraje (Jiří Sýkora). Film byl natáčen v letech 1966-1967 a ukázal, že i na Slovensku mohou vznikat díla souměřitelná se snahou „české nové vlny.“ ZBEHOVIA A PÚTNICI natočené v roce 1968 se do kin dostaly až osmadvacet let od svého vzniku. Tři povídky, které film tvoří, jsou vášnivým protestem proti válečnému násilí páchanému ve jménu ideologie (v prostřední nešetří ani partyzány, terorizující obyvatel pokojné samoty). VTÁČKOVIA, BLÁZNI A SIROTY točené ve spolupráci s Francií jsou poetickou feérií tří „bláznů“ sirotků, kteří přežívají v klidném mezidobí po jakési ničivé válce. S Italy natočený film DO VIDENIA V PEKLE, PRIATELIA nemohl být zcela dokončen a nestihl být uveden na festivalu v Benátkách. Jakubisko se k němu vrátil až v roce 1990, kdy se krátce dostal i do kin. Bizarní feérie s prvky černého humoru vypráví podobenství o skupině podivných lidí, oddávajících se hrátkách v době jakési světové katastrofy a očekávající záchranu lidstva v podivné „arše“ s divnými „zachránci“.
 
            &Skoda, že právě poslední film nekoupila Asociace českých filmových klubů, která v současné době do kin uvádí filmy ZBEHOVIA A PÚTNÍCI a VTÁČKOVIA, BLÁZNI A SIROTY, takže pro dnešního diváka je nedostupný.
 
            Jakubiskova kniha vzpomínek přináší milý a potěšitelný zážitek. Slova plynou lehce a přečtete ji jedním dechem. Vedle někdy až neuvěřitelných životních příhod (třeba „koupě“ lodi apod.) je podávána z nadhledu člověka, který prožil tvořivý život, aniž by zpychl či se vyvyšoval. Jakubisko se nepouští do hlubokých filozofických úvah, přesto však jeho názory budete v drtivé většině sdílet. „Nevymyslel jsem si nic a psal v krátkých pasážích,  z nichž každá má pointu,“ říká autor.
 
V jeho tónu není hořkost z některých kritických životních momentů, které musel překousnout – své spolužáky, kteří jej na FAMU bojkotovali, dokonce ani nejmenuje. Zazní jen jediné jméno člověka, který zastavil jeho tvůrčí rozlet v době plné životní a tvůrčí síly – normalizačního ředitele bratislavské Koliby Jána Podhradského, jehož ortel stojí za to ocitovat: „"Z filmu Věry Chytilové Pytel blech, který avizoval novou vlnu, přilétli na Kolibu ptáčci, siroty a blázni a s nimi hejno bludných myšlenek o tom, že rozhodující pro náš film je úspěch na západních festivalech, a ne zájem našeho socialistického diváka... Z některých filmařů se postupně stali zběhové a poutníci, bloudící po zpustošených zahradách kultury." Jak hluboce se tento soudruh mýlil mohl Juraj Jakubisko dokázat až v roce 1983, kdy vznikla jeho magicko-realistická sága slovenského života a dodnes pravděpodobně nejlepší slovenský film všech dob TISÍCROČNÁ VČELA. O té a dalších režisérových osudech by měla pojednávat druhá část zamýšlené autobiografické trilogie, na níž režisér pracuje. Věřme, že mu síly i nové transplantované srdce umožní své vzpomínky dokončit a otevřít čtenářům jak svoji náruč (jako na fotografii) ale opět i své srdce.
Foto: xyz-knihy.cz, sedmicka.tyden.cz
 
******************************************
Juraj Jakubisko: ŽIVÉ STŘÍBRO
v kvalitní grafické úpravě a s fotografickou přílohou
vydalo nakladatelstvíXYZ, s.r.o. v Praze roku 2013.
Ze slovenštiny přeložil a text upravil Pavel Cmíral.
 
 


22.07.2013 - Stanislav Polauf