Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Jakub a obří broskev
Úvodník: Naivistické dokončení bestselleru pro děti, který sice jeho autor Roald Dahl dopsal, ale poté, co jsem knihu v rozmezí více let dvakráte přečetl hlasitě synovi, zastesklo se mi po rodičích hlavního hrdiny Kubíka a...
Článek: Jakoubek - zvaný taky Kuba - bydlel tedy v pecce ve městě New Yorku a kamarádi Beruška nebo i Stonožník ho občas navštěvovali. A bylo jim fajn. Moc rád ale vzpomínal, jak letěl v broskvi přes Atlantik a jak ho nesli na provazech rackové.
„&Skoda jen, že hned na začátku snědl nosorožec, který utekl ze zoo, mého tatínka a maminku,“ říkával Berušce vždycky, když uvnitř broskve snídali. A jednou po obědě někdo zaklepal na dveře pecky.
„Dále!“ řekli Jakub a Beruška a čekali, že to zase bude Stonožník, ale ve dveřích stál Jakubův táta a po jeho boku i Jakubova maminka.
„A já myslel, že vás sežral ten zlý nosorožec!“ vykřikl Jakub Tamtudy.
„Jistě. Všichni na té ulici si to mysleli,“ pravil udýchaně otec, „ale bylo to jinak. Usnuli jsme s maminkou v Hyde Parku a jeden smíšený zlodějský pár nám za noci ukradl šaty. Ty šaty jsme si předtím vyskládali stranou. Potom v těch šatech utíkali nenechavci ulicí, zrovna když se nosorožec utrhl, a on začal ty zlodějíčky pronásledovat a napíchl je postupně na roh a zbaštil je. Zasloužili si to, bylo po nich, a protože měli ten zloděj a ta zlodějka oblečené naše šaty, tak si na Scotland Yardu mysleli, že jsme byli slupnuti my, tví rodiče.“
Tak pravil Jakubův tatínek. A maminka? Ta zatím Kubíka pusinkovala.
„Já ti to, táto věřím,“ vymanil se jí. „Co ale nechápu. Proč jste nepřišli, když vás ten pitomý nosoroh nezbaštil. Proč jste nepřišli? Protože mě dali na vychování tetě Bečkové a tetě Brčkové. A ty byly zlý.“
Tu se Kubova maminka kupodivu zasmála a řekla: „Já ti to vysvětlím, Jakube. Když jsme se probudili, hledali jsme šaty a spadli jsme přitom v parku do takové záhadné díry. Nevím, kdo ji tam vyryl, asi nějaký velekrtek, a byla zatroleně hluboká.“
„Jak?“
„Na odvrácenou stranu zeměkoule, k protinožcům, a u těch jsme taky vypadli ven. Hlavou napřed. V Austrálii. Hned jsme se nicméně sebrali a řekli si: Musíme zpátky za Kubou. A tak jsme šli. Neměli jsme ale bohužel žádné peníze, ty zůstaly v těch odcizených šatech, a tak jsme museli jít pěšky. No, a zeměkoule je, jak víč ze školy, veliká, takže jsme šlapali pěšky dlouho. Moc dlouho.“
„Jak přesně dlouho?“ ptal se Kuba a dal jí dvě pusy.
„Celou dobu, cos letěl přes oceán v broskvi. A teď jsme dorazili.“
„Aha. A zůstanete se mnou bydlet v pecce?“
Táta s mámou přikývli. Pak si s Kubou hráli. A samozřejmě i s Beruškou.
Ikonka: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Autumn_Red_peaches.jpg
04.11.2013 - Ivo Fencl