Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - DUEL


Úvodník: 1. část příběhu

Článek: Jakub předjel cyklistu v 11. 22. Mířil na hranice Rakouska, byl pátek a vybral si dovolenou. Sólo bez partnerky, říkal si. Na květen panovala neobyčejná vedra.
Neměl obvyklou cyklovýstroj, tu nesnášel, ale přilbou nepohrdl. Bíle na silnici zářila. Ještě ráno měl přes ramena lehkou větrovku, už ji však nacpal do batohu. &Slapal v tenkých teplácích a v tričku Nike, slunce pálilo a hezkou chvíli už nikoho nepotkal. Zrovinka stoupal do zatáčky, když si uvědomil, že dohání cyklistu.
Ve stoupání jej nepředjel. Když teď sjížděli mezi vzrostlými smrky, cizinec podstatně zrychlil a Jakub předjel teprve v rovině.
„Zdař,“ broukl. Mrkl napravo, ale odpovědi, ba ani přívětivého kukuče se nedočkal. Leda temnoty z brýlí. A co, i tak je hej. I tak se po světě rozhlížel pokud jen možno zvesela. Vůkol se zelenaly kopce, on ve svém srdci přímo jásal, opíral se do pedálů o sto pryč a začal si pohvizdovat. Po mostě přefrčel hluboké údolí.
Hned za ním ho udivil nápis: Hřbitov pro teriéry. Někdo to vryl do branky zpustlé zahrady. A co? Radši sleduj prostřední čáru a sni, co zrovna dělá Monika. Ze sluchátek mu zpíval Ritchie Blackmore píseň Mad Dog a Jakub vnímal silnici stále rozostřeněji. &Skublo s ním, když ho začal předjíždět ten cyklista.
Furt týž brýláč! Kuba instinktivně zpomalil. Sledoval zezadu jinocha ve smolně černé přilbě. Ale co vyvádí? Zpomaluje? Proč? „Vole!“ Ono zpomalování Jekub ještě pozoroval netečně, ale neutekly mu tři zvláštnosti.
1. Elasťáky měl cyklista něčím pokropené.
2. Na záda se cizinci lepil kus prastarého dresu se zbytkem nápisu ÍRU, jako by tam předtím stálo PIJU SÍRU.
3. Dres byl něčím divně rozrytý a na jednom místě prosvítala kůže. Zrovna si to uvědomil, a kůže zmizela pod lehkou oranžovou bundou. Jakým to kouzlem ji zvládl ten kolega tak svižně natáhnout? A co vedro? Jemu to nevadí? Zezadu na bundě stálo: Jorika.
Zvláštní. Zrovna tak se jmenovala Jakubova bývalá partnerka. A tenhle stejnojmenný mameluk mě brzdí a blokuje mi život zrovna jako kdysi ona, říkal si Kuba a slovo Jorika mu zrudlo před očima jako v býčí aréně. Začal Joriku podruhé předjíždět. Uháněli bok po boku. „Zduř!“ povídá Jakub. Cyklista nereagoval. Jakub se zařadil před něj a prvně ho napadlo, jak je tu silnice hrozně opuštěná. A co ten detail? Jakubovi nešel z hlavy, bylo to klíště. A taky snubní prsten. Na ruce dívky. Bože, vždyť je to holka! Je vysportovaná, ale je tady a míří jako já ke hranicím. &Slape a šlape. „Tú!“ ozvalo se. Takže ona disponuje i trubkou. „Tú,“ ozvalo se znova.
„To si snad děláš prdel,“ zamručel pobaveně Kuba, ale Jorika zase: „Tú!“
Najednou si nalevo, za lesem v dáli všiml vysílače pro mobilní spojení. A ten vysílač se zdál křivý. Radši se znovu díval na silnici. Před chvílí jsem minul ještě jeden hřbitůvek, uvědomil si, a tentokrát na vchod někdo vyryl slovo PLAZI. Halucinace z horka? Už holt jo, kamaráde, zašeptal si. A slunce pálí jen! Pro Krista, vážně tam stálo Jorika? Rudě? Znovu ho začala předjíždět. Zamračil se a pozdrav zdař už Jorice nevěnoval. O co ti jde, ty kundo? pomyslil si ve vší slušnosti. Mě neožulíš. Ani mě nesvedeš. Ne, nikam z cesty nesvedeš. Přesto mu zase už dětinsky předváděla zadek a zničehonic začala brzdit.
Kdyby taky nestiskl brzdy, vězeli by v sobě. Unikli tomu, ale jenom o pár decimetrů. A Jorika zase šlapala jako zjednaná. Kriste pane, jebe jí? zvažoval. Hej, ty kryso! Stůj! Chlap, ten patří na čelo! Naše plémě po generace vedou ženské, vlastně od pravěku. A přiblížil se za Joriku. Ale taky se blížila nepřehledná zatáčka. A co? Nevadí! Jízdní pruh je širokej. Do toho! vybočil.
Jenže i Jorika vybočila. Mrcho, jebe ti? Skoro do ní vrazil. Pak se jako beránek vrátil ke krajnici. Taky jezdkyně se vrátila. Jakub si stále ještě nechtěl připustit, co se tady odehrává. Protože měl otázku. Vybočila jsi náhodou? Anebo proč? Dospáváš, holka, za jízdy nějaký sex? uvažoval horečně. To mě podrž! Co jsi zač?
Asi to byla jenom náhoda, usoudil za chvíli. Ale být já nějakým kamiónem, už bych tě, ty krávo, rozšmelcoval na maděru. Dávno. A znovu začal cizinku předjíždět, tentokrát úplně divě. Zase vybočila a zahradila mu cestu. Kriste, ty děvko! pokračoval ve vší slušnosti. Tak ty mě tedy kurevsky mícháš! odfukoval. Nebo si snad, lásko, myslíš, že ti nedám na prdel? A rozhodl se: Ujedu jí. Jo! Ale stejně! Není to neuvěřitelné? S ničím podobným se ještě nikdy od svého narození nesetkal.
&Slapal rychle, ale udržoval bezpečný odstup. Předjíždět začal s velkou rezervou. Tak, a mám tě. Jorika tentokrát nevybočila a dokonce vypjala levou ruku. Doleva. Ach, co to dělá? Ona mi mává? Co to znamená? Aha. Asi to znamená: No, tak, frajere, frč! Chtěl tedy frčet. Ale místo toho zmáčkl brzdy, až se zablokovaly, a strhl bicykl na kraj. V protisměru prosvištěl ďábel. Tedy šedý motorkář. A ta ďábelská cyklistka ďábla jistě viděla už chvíli.
Otevřenou pusou lapal po dechu a zřetelně slyšel buchot vlastního srdce. Tfuj! A buch. Tfuj! A buch. Chtěla mě zabít. To jím otřáslo. Chtěla mě zabít. Nebo se pletu? Možná jsem gesto blbě pochopil. Možná to neznamenalo předjeď! Možná to znamenalo: Líbíš se mi. Nebo to znamenalo: Chceš se podívat? Určitě mě, ta potvora, dávno vyhodnotila, jako já ji. A jsme si kvit. Ale to mě tedy poser, udělalo se mu najednou špatně. Páni! opakoval v duchu. Páni! To je fór. Pomalu jako v tom filmu o autě s cisternou. Ale co? Jsou to všechno jenom náhody. Všechno jenom náhody! A souhra okolností.
Nebo ta děvka skutečně chtěla, abych se zabil? Páteční dopoledne pokračovalo za šplíchání potu a oboustranného vzpírání pedálů. Rovnal si myšlenky. Co se tu děje? Ta paní se možná ráno jenom pohádala s amantem, ale neměla by to tahat za řídítka. Dostala jsi od svého milého kopačky, ty má sladká prdelko? Ale vybavil si vlastní ostrou hádku se skutečnou Jorikou, než se veškerou silou vůle uklidnil. A odteď budu chladný, odteď budu studený jako kámen. Jako Howard Philips Lovecraft. Protože tady v těch kopcích vůbec nic zlýho nečíhá! Usmát se ale nedokázal. A sňal sluchátka. Minuta za minutou ubíhaly, zatímco po silnici stíhal Joriku a vzpomněl na vlastní trumpetku od Moniky. Dárek, který ještě neužil. „Tú!“ udělal. Začal předjíždět.
Jorika vybočila. Vybočil víc. Taky Jorika se sunula doleva. Čím se vlastně kouká dozadu? nepochopil. To je jako v hororu. Ta bestie musí mít někde instalované skryté zrcátko! A za každou cenu chtěl předjíždění skončit, protože oba svištěli úplně v protisměru, ale nakonec se zbaběle vrátil. Taky Jorika se vrátila. „Krávo!“ &Slapal, zíral temně do krvavého nápisu JO-RI-KA, slabikoval jméno znovu a znovu a ptal se: Na co si to hraješ? Ti haraší? Protože tohle se jinak vysvětlit nedá. A co by tomu asi řekl Jan Tleskač? A co Monika? Upřeně zíral na Monikou darovanou trumpetku. Jak by Monika reagovala? Tútala by? Do kdy? Donekonečna? Nebo by alarmovala mobilem policii? Upřeně koukal Jorice na zadek a náhle si uvědomil, že se zběsilá cyklistka zapomněla u prostřední čáry.
Aha! Vezmu tě zprava, obludo! Anebo ne? Nebo mě zvládneš vytěsnit jako vzpomínku až do příkopu? A najednou to pochopil.
Ona je toho schopná! Je toho schopná. Vepředu oba čekal táhlý, strmý kopec. Dal se do toho, což rozhodně nebyl žádný sex, a v polovině svahu ta ženská mašina konečně polevila a Jakub mohl začít předjíždět.
Nebo nemohl? Aniž se Jorika ohlédla, škubla řídítky a její kolo vybočilo, ale Jakub byl rychlejší, dostal se dopředu a šlapal a šlapal. Což tedy opravdu nebyl sex. „Krávo,“ zopakoval, když ji míjel.
„Tú!“ dodal i trumpetkou. A i za Moniku. Chtě nechtě se hystericky rozesmál. Tak, a teď si polib tu svou krásnou prdel, babičko! přehoupl se ladně přes hřeben silnice.
Uviděl ale jen samotu a dál a dál se táhly lesy. A co? Opět si nasadil sluchátka. Poslouchal písničku Stormbringer a bouři skrýval taky v sobě. Okolní kraj úplně zmrtvěl a Jakub se instinktivně ohlédl.
Jorika svištěla předním kolem hned vedle jeho zadního. I ve vedru měla na puse černý šátek jako Calvera a stále nesundala brýle. Zrovna projížděli další táhlou zatáčku. A dost! Jakub se rozhodl se, že zastaví.
Ale jak? Tu fúrii přece mám v nejtěsnějším závěsu. A vlastní vztek ještě blíž. Najednou si uvědomil, že on sám na Joriku mává. Co to znamená?
Předjeď! Jenže ona nepředjede. Asi je šílená a hodlá mě opravdu zabít. S pískotem projeli další zatáčku a uviděl spásný nápis: LORENCOVA KAVÁRNA.
LORENCOVA KAVÁRNA, četl znovu Jakub. Klesání končilo a přestal i šlapat. Riskantně sjel ze silnice a ve vysoké rychlosti se ocitl na jílu, kam i málem sletěl po nose, ale udržel se v sedle jako ten Yul Brynner ze Sedmi statečných. A Jorika?
Mihla se okolo a pokračovala silnicí k rakouské hranici, zatímco Jakub stál na místě vzrušený, oči zavřené, naslouchal vlastnímu tepu, myslel na vzdálenou Moniku a nasával divně mastný vzduch.
Právě jsem byl skoro zavražděn. Přízračnou cyklistkou. A to nebyl sen.
Aby se uklidnil, pokusil se recitovat báseň Ostrava stylem Jiřího Wimmera, ale nic platné, mohl tu mít ode dneška pomníček. Mohl jsem tu mít ode dneška rov. Nebo celý další hřbitůvek v pořadí. Psi, plazi... a lidé.
Nebo se mi všechno zdálo? díval se Kuba na kavárnu. Okna připomínala temné dívčí brýle. Upustil kolo jako bezpohlavního kamaráda a skoro štítivě si sňal i přilbu. Promočený potem škobrtal ke schodišti. CYKLISTKY VÍTÁNY, stálo tu.
Další fór? Nebo i kavárnu vede šílenec? vybavil si památný motel Normana Batese z Hitchcockova hororu Psycho. Přesto vstoupil.
Liduprázdno. S očima upřenýma do jediného bodu (nápis WC) mířil jako náměsíčník ke dveřím, na kterých měli nakreslený veliký šroub. Vstoupil, zaklapl za sebou snad víko rakve, aby se opláchl, a když si omyl obličej, znehybněl jako socha. Zíral do zrcadla a nakonec přikývl. A slunce pálí jen... A stínu šmouhu šedivou... zaleh jsem pod sebou, hrálo odněkud rádio Greenhorny.
Tasil cosi ostrého. Hřeben. Učesal se a směrem do nitra zrcadla dodal: „Hele, to mluvíš se mnou?“ A potom odpověděl sám sobě: „A s kým jiným? Vždyť jsem tady sám!“ Ale člověk nikdy neví, blesklo mu hlavou. Člověk nikdy neví. A z našeho světa, který všichni zdánlivě tak perfektně známe, zrovna v tu chvíli odkvačila dlouhá sada záruk. A všecky najednou. A Jorika? No, asi míří na hranice. Terorizuje někoho dalšího. Kam čert nemůže, strčí ženskou. A co? Hlavně, že je v tahu. Asi už daleko. Zrovna jako má bývalá holka. A usmál se spokojeně do zrcadla. Jestlipak tady mají Red Bull? Vyšel z WC a to, co spatřil, ho takříkajíc přimrazilo. U baru seděla Jorika.
Zezadu stále vypadala pořezaná. Asi jako noční můra z Elm Street, ale zdála se i pružná. Jako kočka. A opět četl písmena: Í-RU. Do Prčic, jela snad někdy Závod míru? Pokud jela, teď trčí tady a chlastá. Přilba nikde, vlasy rozpuštěné...
„Co si dáš?“ uslyšel chlapský hlas - a Jorika už najednou neseděla nikde.
„Red Bull,“ řekl Jakub barmanovi a zamžikal očima.
„Red Bull? Nemáme... Nebo snad nějaký vidíš?“
„A co tedy máte?“ zeptal se nakvašeně.
„Red Blood. Hotovou dobrotu. A při tomhle sexy jaru bych ti ten alko-dryák doporučil, mládenče.“
„Jo? Ale jsem tu na kole.“
„Jo? A na kole tě někdo bude kontrolovat, posero? To si opravdu myslíš?“
Ten barman byl divný. Držel ostře ořezanou červenou tužku a sledoval Jakuba  úkosem podle smrduté utěrky a skrze bleskurychle leštěnou skleničku.
„Sorry, pane,“ změnil barman zničehonic tón. „Zkoušel jsem si humor. Dryák to je, ale samozřejmě ne-al-ko. Jako ta čistá krev panenských dívek z okolí,“ zasmál se onen džentlmen.
Jakub se opatrně napil. Bože, myslil si. Není to vážně lidská krev? Dostal se ke dnu skleničky a dal si druhou. „Chcípl tu pes?“ zeptal se osvěženě. „Vy krysy! Co vás tady živí?“
„Joriky.“
Možná se kuba přeslechl? Dopil a uslyšel (a to se nepřeslechl): „Máš to gratis.“ Ale Jakubovi se bohužel zdálo, že barman ještě dodal: „Ona to už jedna Jorika zaplatila.“
Radši cvoka za barem opustil a usedl stranou ke stolečku. Hranolky a sekané kusy bifteku mu donesla hezká servírka. Připomínala zpola Moniku, zpola Joriku, ale slyšela na jméno Laura.
„Lauro?“ zeptal se Jakub.
„Ano?“
„Prosím vás, co ty cyklistky?“
„Jaké cyklistky?“
„No, cyklistky vítány.“
Roztomile se rozesmála: „Aha, vy myslíte nápis na dveřích? Žert.“
„Váš?“
„Ne. Lorencův.“ Její palec se otáčel k baru přes servírčino nahé rameno. „Rádi tady žertujeme.“
„Aha,“ řekl Jakub. „A neseznámili jste se, vy dva, takhle náhodou na kolech?“
„Trefa,“ řekl barman Lorenc s rukou na Lauřině rameni. „Dneska už samozřejmě jezdíme pro zásoby vozem. A vlastně jsme i zdejší patrola.“
„Cože?“
„A domobrana.“ Barman se zasmál a sklonil se k Jakubovi. „Ty to pořád nechápeš, co? Ale ona je to pravda.“
„A co?“ zeptal se Jakub.
„Ona je to pravda, hochu, že policajti tuhle silnici zrovna dvakrát nemilujou.“
„A proč ne?“
„Protože se tu vyskytuje až moc...“
„Radši zkrátka pokutují kamióny,“ skočila mu Laura do řeči. „A kamióny, ty musej už roky jezdit jinudy.“
„A oba máte poměrně dobrou náladu, ne?“ polkl Jakub maso a pomyslil si sebestředně: Že by jim tu náladu zvedla rozpuštěná prázdnota, kterou jsem právě vyplnil? Zničehonic si totiž přisedli a Laura vyprávěla o vysněném Rakousku a jak to za hranicemi vnímala asi tak před třemi lety.
„Ale nedojela jste tam, co?“ řekl Jakub.
„Ani nedojedu,“ usmála se. „Nechci. „A zatím spolu zůstanem, co?“ přivinula se k Lorencovi, zatímco je Jakub sledoval skoro nostalgicky. Nakonec spontánně prohodil: „S Monikou bychom taky jednou chtěli provozovat něco jako kavárnu.“
„Jo? A co budete jíst?“ odpověděla Laura otázkou.
„A co budete jíst?“ Skutečně se tak Laura zeptala.
„Už nic,“ odpověděl Jakub a zvedl se, ale na předloktí najednou cítil Lauřinu ruku.
„Počkejte. Vezměte si tohle,“ vtiskla mu do dlaně křížek s jakýmsi plamínkem.
„A proč?“
Dokončení příště

Zdroj ikonka: zbozi.cz


12.11.2013 - Ivo Fencl