Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - V temném zrcadle a pan doktor Hesselius, vzor to Sherlockův II.



Úvodník: V úvodku povídky Carmilla nám vydavatel sdělí, že by rád navázal na Hesseliovu korespondenci s „bystrou a opatrnou“ informátorkou, ale: ke svému politování jsem shledal, že zatím zemřela.
Oč kráčí v tomto slavném hororu?

Článek: Na hrdinčin rodinný zámek ve &Stýrsku přibude dívka, kterou hrdinka spatřila jako dítě u postele. Sen? Kdo ví, ale dorazivší Carmilla si pamatuje totéž!
Její skutečné jméno zní přitom hraběnka Mircalla Karnsteinová – a jde o upírku z nedaleké zříceniny, kde má hrob. Zjevuje se i jako černá kočka a už zapříčinila smrt dcery jistého generála. Počne vysávat i vypravěčku celé novely, ale generál a tajemný baron Vordenburg zasáhnou.
Carmilla byla snad už patnáctkrát zfilmována a možná nejzdařilejší je americká verze z roku 1999, nicméně tytéž motivy najdete už v Dreyerově filmu Upír aneb Podivné dobrodružství Davida Graye (1931) a v letech 1970-1971 příběh inspiroval i hororovou trilogii studia Hammer Upíří milenky, Upíří chtíč a Ďábelská dvojčata.
Další film Draculova dcera (1972) je známý i pod titulem Nevěsta postříkaná krví a jde o Carmillu přenesenou do současnosti.
Nu, a právě Carmilla přiměla Stokera, aby první verzi Draculy (zvanou Nemrtvý) zasadil do &Stýrska. Pro Transylvánii se rozhodl až později, po studiu historie Rumunska.
Jako existoval Vlad Napichovač, existovala i předloha dívky Carmilly, upozorňuje v doslovu knihy V temném zrcadle Alfréd Višný. Jmenovala se Charlotta a po matce pocházela z hornoštýrské dynastie, ale po otci Tudoru Hartleym to byla Angličanka.
I její přítelkyně existovala a jmenovala se Hildegarda Speisendorfová. Právě o ní a Charlottě taky mluví vědecká studie Gunthera Etlingera Případ nemrtvé komtesy ze &Stýrska (1859), která vyšla ve &Stýrském Hradci jen rok po smrti manželky Sheridana Le Fanu, kdy se uzavřel sám do sebe a svého domu a hodně četl i psal.
Etlingerova studie k případu připojila i odborný komentář, nicméně sám Etlinger tu už komentuje poznámky jiného muže, a to dr. Ch. F. Demelia.
Sheridana Le Fanu to všechno silně zaujalo a roku 1870 snad jen proto navštívil rakousko-uherský region Kammern a tamní alpském údolí Liesingtal, aby napsal Carmillu na základě těchto dojmů i pramenů, od kterých se odchyluje jen ve finále.
Dějové schéma je ovšem navíc i převzato z Coleridgeovy poémy Christabel (1816)! Oč ale šlo tedy ve skutečnosti?
V Dolním Rakousku, jižně od středověkého hradu Karlstein, leží ves Speisendorf. To jméno asociuje příjmení generála vystupujícího v Carmille: Spielsdorf. Inu, i on v reálu existoval, byl generálem pěchoty ve výslužbě a přesně se jmenoval Herbert Speisendorf.
Žil v devatenáctém století a stal se posledním mužským potomkem svého rodu. Obýval Blankenburg, a to s osiřelou vnučkou Hildegardou (a nikoli tedy neteří jako v povídce). On i ona se znali s panem Tudorem Hartleym a jeho krásnou dcerou Charlottou (v Carmille označeni jako Angličan a Laura) - a oni oba pobývali čas od času v klášteře Grunfels.
A Charlotta jej později zdědila (za druhé světové války bohužel vyhořel). Ale vraťme se. Po smrti své ženy se Tudor i s dcerou zdržoval ponejvíce na zámku Heidenreichstein, právě jehož vzezřením se Le Fanu inspiroval, nicméně z dvou dost vzdálených objektů, kde Charlotta střídavě žila, vytvořil irský snílek sídlo jediné.
Pokračujme. Nedaleké město Vorndernburg asociuje zas Maxmiliána Vornderberga (1724-asi 1772), považovaného Carmillou mylně za „moravského šlechtice“. Jím nikdy nebyl, ale Carmilliným, nebo tedy Mircalliným milencem ano. Bylo jí tehdy osmnáct, ale už rok nato (1751) náhle zemřela.
Maxmilián dlel zrovna na Moravě a zprávě neuměl uvěřit. Skočil tedy na koně a vrátil se. Ale lékař a rodina se zdráhali vyjevit celou pravdu.
Intenzivní představa Mircallina neodolatelného, něžného půvabu, vrozené smyslnosti a přejemnělého výrazu, který zrcadlil ještě dětskou radost ze života, Maxmiliána neopouštěla, píše Višný. Vydal se zoufale na cesty, ale znovu se vrátil. Do zřícenin Kammersteinu v údolí Liesingtal. Právě do těch zřícenin totiž Mircalla od dětství ráda chodila, a pak i s ním. A právě na její přání tu znovu zařídili pár komnat. Jak ráda Mircalla zaživa sedávala v jednom výklenku u okna, a tak i Maxmilián tu sedával a psal deník. Dvacet let tak snil a v knihovně na Blankenburgu hledal s povolením Speisendorfových oblíbené Mircalliny knihy, z nichž mu mnohokrát citovala. Hlavně Dantův Nový život a Boccaciovu tvorbu. Až objevil i posudek lékařské komise.
Komtesa z Kammersteinu utrpěla v devatenácti letech kolaps, jako by někdo náhle odčerpal z jejího těla všechnu energii, dočetl se. A co víc? Hans-Dieter Fornbachr, člen oné komise, vyjádřil ve svém posudku přesvědčení, že tělo „pudově“ nepodlehne rozkladu a že astrální alter ego začne absorbovat fluidum živých organismů, aby schránka zůstala vegetativně připravena k potenciální obnově života.
Maxmilián tomu uvěřil – a pod vlivem té zprávy, ze které cituje ve svém deníku, začal studovat psychický vampyrismus.
9. září 1772 se v noci vydal do kaple v Kammern, otevřel sarkofág a hle. Komtesa, jejíž rod byl tehdy tři roky vymřelý, tu prý ležela neporušená a s ruměncem v tvářích. Voněla snad dokonce jako kdysi. Vzal ji za zápěstí...
A dál? Jakýkoli zákrok proti „upírce“ v deníku zavrhl a z náznaků vyplývá, že chtěl tělo přemístit. Kam? Snad na pustý Kammerstein?
„Ochráním ji!“ končí deník 26. září 1772. Krátce nato, 2. října Maxmilián záhadně zmizí.
15. 10. po něm policie zahájila pátrání na přímý příkaz císařovny Marie Terezie. Zprvu ve &Stýrsku, pak v celé monarchii. Bez výsledku. Trvalo deset měsíců.
V tom devátém z těch měsíců se zhroutila část severní zdi kaple - a pohřbila náhrobky.
Co zůstalo? Sugestivní portrét mrtvé (v životní velikosti) v budoáru v Grunfelsu. A právě z toho obrazu jako by komtesa Mircalla vstupovala do snů Charlotty a Hildegardy (v povídce Laury a Berty), jimž se zdávalo nejen o jejích „lehkých krocích“. Vzpomínaly na ony údajné noční vize ještě po mnoha letech.
Hartley a Speisendorf však dívky dlouho nebrali vážně. Pak se postupně a každý zvlášť skryli do skříně v ložnici a traduje se, že si toho dívky nevšimly. Mircalla nepřišla, ale sledované taky vždy ráno tvrdily, že se nedostavily ani sny. A vrátily se, ale až když ustalo hlídání.
Ani když Tudor odstranil portrét z budoáru, strašení nepřestalo. Upírka se zjevovala děvčatům několikrát měsíčně, jak tvrdily, a Herbert Speisendorf zatím pátral po jejích osudech na Blankenburgu. V nepoužívaném pokoji tak odhalil Maxmiliánovy milostné dopisy z let 1750-1751. Koncem listopadu 1847 navštívil i kapli v Kammern, ale neuměl identifikovat odhrabaný náhrobek. Po sesuvu byly nápisy poškozeny.
To bylo zlé, ale Maxmiliánův prasynovec (který byl do roku 1848 členem říšského sněmu) mu poskytl poznámky dr. Demelia, a tedy toho lékaře, který četl roku 1753 lékařský posudek a jehož zaujal pitoreskní (ne na svou dobu!) příspěvek H.-D. Fornbachera.
Nezaujal ho ovšem náhodou. Christian Friedrich Demelius byl zaujatý, protože už roku 1731 vydal v Lipsku studii o vampyrismu. A generál Speisendorf?
Roku 1850 bohužel zesnul, aniž co vypátral. Ale...
Ale dva roky nato nechal Maxmiliánův prasynovec pod jeho vlivem nahlédnout hermetika a metafyzika Etlingera do deníku svého prastrýce a patrně mu poskytl i Demeliovy poznámky. Co je ale hlavní? Etlinger vedl dlouhé rozhovory přímo s Charlottou Hartleyovou a s Hildegardou Speisendorfovou a sepsal na tom podkladě vědeckou práci, která věří v astrální alter ego.
A podezřelým zůstává nakonec jediné. „Posedlé“ nikdy nepátraly po kryptě a ani ne po těle.
Letopisy panství hovoří o „katakombách a kryptách“ pod hradem, ale ani to nic nezměnilo na skutečnosti, že Mircalla i Maxmilián tenkrát zmizeli. Kam? Snad opravdu na lesy obklíčený Kammernstein (pustý od 16. století)?
Le Fanu sídlo Karnsteinů rozhodně popsal věrně právě podle pustého hradu Kammerstein z 12. století, odkud Carmillini předci přesídlili teprve roku 1541 na Blankenburg, kde se kromě komtesy narodili i tři její bratři. Ale vraťme se k vlastní knize V temném zrcadle.
Kdo byl tedy doktor Hesselius?
Skutečně předloha Sherlocka Holmese. Jedna z jeho inspirací?
Inu, určitě. A dle Sheridana Le Fanu sepsal třeba i pojednání Základní mozkové funkce anebo úvahu Vnitřní vnímání a jeho podmínky. Je to obdoba pozdější Sherlockovy bibliografie.
Ale Hesselius má na svědomí i „vynikající studii“ o starověkých a středověkých jedech Mortis (či Martos) Imago, která je protkána citáty ze středověkých veršovaných děl a rytířských románů a snad už egyptských textů!

A Le Fanu (1814-1873)?

Narodil se v Dublinu a rodiče byli Francouzi, ale v žilách mu kolovala i krev slavného rodu Sheridanů, proslulých spisovatelů. Vystudoval na Trinity College práva a stal se předním členem tamní Historické společnosti. Byl prý skvělý řečník a napsal ve své době populární balady. Věnoval se žurnalistice i politice. 1839 koupil tři dublinské politické listy a stvořil jediný Evening Mail. Řídil ho, ale když roku 1858 zemřela jeho žena Zuzana Bennetová, stáhl se do ústraní skoro jako podivín, vyhýbal se i přátelům a patrně četl a psal. Ale už v letech 1861-1869 se stal redaktorem časopisu dublinské university, kam už dříve přispíval.
V jeho díle (čtrnáct románů a několik sbírek povídek) vynikají kromě sbírky V temném zrcadle ještě dva rományDům u hřbitova Strýc Silas (dosud čtyřikrát zfilmovaný), ale jak se zdá (a jak upozornil i překladatel František Bommer), sám Sheridan Le Fanu na duchy a strašidla moc nevěřil a hleděl na ně spíš jako na vděčnou látku, která vyjádří jeho ponurou náladu. Pověrčivosti se vysmíval.
Roku 1970 a 1991 (podruhé jako svazek edice KOD č. 194) česky vyšlo, upozorňuji, i zkrácené převyprávění knihy V temném zrcadle od Páralova přítele Josefa Voláka. Pod titulem Zelený děs.

1. část článku:V temném zrcadle a pan doktor Hesselius, vzor to Sherlockův I. 

Joseph Sheridan Le Fanu, V temném zrcadle
nakladatelství Volvox Globator, 2011
ikonka: knihy.heureka.cz


08.12.2013 - Ivo Fencl