Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Styky s Jorikou. 70. kapitola



Úvodník: S komentářem laskavé čtenářky

Článek: Autorova poznámka:
Osobně sice vnímám obdobné komentování jako nadbytečné a poněkud polopatické (jakým i je), ale na druhou stranu odpovídají následující poznámky anonymní „laskavé čtenářky“ - roztroušené v následujícím textu poslední kapitoly románu Styky s Jorikou aneb Obvyklý případ doktora Jekylla a pana Hyda – realitě. Byť, uznejme, že jde často o samozřejmosti.

***
„S Jorikou se ale musíš smířit sám," dodal Jakub trochu výsměšně.
„Ale není tu."
„Naštěstí.“
Zasmál se - a major Stejskal zrovna šel rozsvítit Křižíkovu lampu. Jakub ho zaujatě sledoval. „A teď se porozhlídni, ty Blind Mane,“ řekl mi.
Pozn. Tj. slepče. Píseň Blind Man byla v knize zmiňována jako předloha Schelingerovy písničky Jsem prý blázen jen.
Poslechl jsem a mžoural a na parapetu okna znovu uviděl rukopis této knihy.
Pozn. Hrdina (vypravěč) tam ve skutečnosti předtím nenašel celý rukopis, což by ani nebylo možné, ale jen jeho začátek: poté, co ho uražená Jorika vrátila. Jeho obsah fakticky i zapříčinil, že s hrdinou ve zbývající části příběhu nekomunikovala.
V šoku jsem zavřel oči, a když jsem je zase otevřel, ležela tam jenom tenoulinká bílá obálka s černou lebkou.
Pozn. Což není zázrak. Hrdina se předtím jen špatně podíval.
Snad jsou někde vevnitř důsledky nějakého Mengeleho pokusu? Anebo zbytek výhry ze závodu milionářů?
Pozn. Závod milionářů Diamod Race ovšem, jak víme, hrdina absolvoval jen ve svých představách. A zmínka o doktoru Mengelem. Snad má asociovat jeho momentální pocit (genetické) méněcennosti, pro který se stydí navštívit Joriku.
&Sel jsem blíž.
Lorenc,
stálo hůlkovými písmeny na obálce. Anebo je to zpráva z účtárny? Roztrhl jsem obálku a objevil se bílý papír se symetricky namalovaným slovem:
Odpuštěno
Půl minuty a jednu vteřinu jsem tam stál s tímto stručným dopisem, než mi začal docházet jeho smysl. Aha. Jen další fór. A nic podobného se mi v životě nepřihodí, a to nikdy, neboť něco podobného se může přihodit leda v románu. Tam ale nejsem.
Pozn. Pokus o vtip. Hrdina se přece už vyskytuje minimálně v té části románu, která leží na okně.
A zrovna tak nesním a rovnou jsem to měl čekat, že si ze mě Kuba jenom vystřelil. Odložil jsem tu zprávu zpátky na okno jako ulepenou: „Nevíš, kdo to sem dal?"
Jaksi pochmurně zavrtěl hlavou. A já ho nechal tam u monitorů místo sebe hlídat, jako by mu to mělo už zůstat, a vyšel jsem na studenou chodbu, ale jako pokaždé jsem měl nahnáno z příjemné kavárny naproti, kam skoro nikdo nechodil, a snad i z čarovné Ianusovy tváře nad jejím vchodem. A měl strach, že uvnitř čekají i Gorgona, i Jorika - v podobě slečny Medúzy Hydové. Tak zlé. A že vejdu - a hned mě tam vevnitř zmučí. Že vstoupím a ihned mě zmaří. A zamračí se. A že mi Jorika zase uteče do zákulisí a někam až pod Operu: A zavinil sis to sám, Lorenci, tak pykej!

Pozn. Ianusova tvář v knize už dříve symbolizovala titulního doktora Jekylla, ačkoli mezi boha Ianuse a Stevensonova klasického hrdinu určitě nelze výslovně klást rovnítko (Jekyll v románu o Jorice symbolizuje lásku, Hyde od lásky oproštěný sex).
Přirovnáním Joriky ke Gorgoně a Medúze autor naznačuje, nakolik ho barmanka paralyzovala, takže pokaždé skoro zkameněl, a při následujícím srovnání kavárny s (pařížskou) Operou si sám sebe zřejmě projektoval do zohaveného fantoma Erika a kavárnici do jeho lásky.
„Tak jo.“ A vstoupil jsem - jako Conway - do &Sangri-La. Jako bychom ani nežili v Plzni, ale uprostřed Himálají.

Pozn. Conway = hlavním hrdina románu Ztracený obzor, ve kterém si James Hilton vysnil klášter &Sangri-La, jehož obyvatelé se mj. dožívají extrémně vysokého věku, který však je vidět na Conwayově milé teprve ve chvíli, kdy ji z kláštera odvede. Hiltonova klasická kniha, vícekrát zfilmovaná, končí slovy: „Byla prastará.“
A Jorika? Byla ještě mladá. Zrovna myla sklenici. Dívala se střídavě skrze sklo a skrze mě, ale neutíkala nikam. Jinak byla kavárna liduprázdná. Dočista. Jako plzeňská zoologická zahrada, kdyby otevřeli klece.
Pozn. Hrdina (pravděpodobně) vnímá i lidské návštěvníky kavárny, snad i včetně sebe, jako zvířata.
Jako velehory u Nepálu.

Pozn. Fotografie Himálají jsou, jak už je dříve v knize uvedeno, rozvěšeny na fotografiích na stěnách kavárny.
A svět? Ležel přede dveřmi, ale pro mě existoval čistě ten tady uvnitř.
Pozn. Podle všeho se tu autor pokusil omluvit i tu skutečnost, že Styky s Jorikou mapují skoro jen hrdinův a hrdinčin privátní svět.
A právě ožíval, ale je to vůbec možné? Lidé za oknem se fotili u fontány a za silnicí hřímala nová kapela. „Možná je to Jirka Schelinger," zkusil jsem to nesměle.

Pozn. Hrdinovu vztahu ke zpěváku Jiřímu Schelingerovi a jeho prý jen domnělé smrti je v předchozím románu věnována celá kapitola.
„Možná..."
„A není mrtvý?"
„Není," řekla. „Ten žije v Maďarsku - a stále píše tu písničku. Však víš.“
Pozn. Do jisté míry lze chápat i jako narážku na autorův předchozí román Smíš zůstat mrtev, také v něm hrdinovi symbolizoval pocit mrtvosti to, že je svou láskou ignorován (byť tam byl navíc skutečně neviditelný).
Posadil jsem se proti Jorice a ona snad ani nepostřehla, jak se jí ještě pořád ukrutně bojím.
Pozn. Lorenc se, pravda, nebojí ani tak Joriky jako ženy, ale právě ignorance.
„Kolu?" hlesl jsem.
„Tam byl otazník? A vy ani nevíte, co chcete?" Ale dala mi tu kolu, a potom udělala něco tak šokujícího, že by ji za to z její hotelové školy třeba i vylili.
Pozn. Hotelovou školu v Plzni na Borech nemá v tu chvíli Jorika z románu ještě dokončenou.
A to? Ona tam přimísila víno, rozumíte? Ne snad rum, ale plzenecký Bohemia sekt.

Pozn. Trochu nadbytečná reklama a narážka na autorovo bydliště.
Celé to pak jednoduše zamíchala (prstem), protřepala - a postavila přede mě skleničku jako kousek dynamitu: „To aby vám to nebylo líto."
„Mně? A proč? Já přece nejsem včerejší.“
„Ne?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Já vydržím pít až do nekonečna, Joriko, a naprosto nic to se mnou nedělá. Ale ty to přece dávno víš, ne? A trochu mě přece znáš.“ A toužil jsem, aby mě trochu znala. „Je to pro mě absolutně typické,“ lhal jsem.
Pozn. Ve skutečnosti je pravda taková, že v úvodu románu si Lorenc už po pár sklínkách nedokázal zapamatovat ani chvíli, kdy Joriku políbil na tvář.
„A co?“
„Že jsem odolnější než ten tygr z Mompracemu a Sherlock dohromady.

Pozn. Tygr z Mompracenu se ovšem říkalo Sandokanovi z románů Emilia Salgariho a Lorenc, tento outsider a hrdina Styků s Jorikou, na jednom místě románu uvažoval o motivech Salgariho sebevraždy a dokonce na téma, jestli Salgari nebyl latentní homosexuál.
Viděla jsi vůbec film Někdo to rád horké?"
Jorika přikývla. Ale dívala se na mě unaveně a vlasy už vůbec neměla světlé. &Sedé samo sebou ještě taky ne, ale jednoduše bych neuměl říct, co to bylo za barvu. Snad Nepál?

Pozn. Opět narážka na pointu románu Ztracený obzor. Poté, co si totiž jeho hrdina svou lásku odvedl z místa snů do reality, zešedla a zestárla.
Najednou jsem to nevěděl, ale zrovna tak nemůžu říct, že by se tou změnou cokoli pokazilo, a dávno bylo jedno, jak Jorika vypadá. A hezká přece byla!
A ve filmu Někdo rád horké leží Marylin na Tony Curtisovi a ten opakuje: Se mnou to nic nedělá.

Pozn. Pokus o žert? Možná. A je pouze na čtenáři, aby si - případně - vzpomněl, zda v dotyčném klasickém filmu vlastně Marylin Monroe nesváděla spíš Curtisova spoluhráče Jacka Lemmona.
„A když to přenesu do oblasti alkoholu, tak já funguju podobně!“ dodal jsem a netuším, zda Jorika poslouchala, ale vím, že si taky nalila. A ne kolu. A zvedla skleničku a já byl stejně rychlý jako ten Dylanův vítr. Cink! napili jsme se jako kdysi.

Pozn. Většina této poslední, sedmdesáté kapitoly parafrázuje scénu z úvodní části románu, končící prvním z tří polibků představujích titulní „styky s Jorikou“.
A potom jsem seskočil ze stoličky na palubu jako kapitán Sparrow a odcházel kamsi do Karibiku.

Pozn. Styky s Jorikou nelíčí vlastně ani tak vztah hrdiny a Joriky, jako vztah hrdiny s Jorikou a Jakubem, kteří v tomto případě odpovídají dvojici, s níž se ve známé pirátské trilogii přátelí právě kapitán Sparrow (představovaný Johnny Deppem).

Jenom jsem se za Jorikou ještě naposled pootočil a mrzelo mě, že se neusmívá. A co? Pořád se nemůžeme smát.
I tak udělala něco ohromného a Jakub jakbysmet. Něco skoro filmového a ne z tohoto světa, který je stále víc bez citů. A já hodlal svižně odejít, abych ještě něco nepokazil jakoukoli pitomě pirátskou hláškou, ale Jorika mě došla a zdvihla sotva znatelně štíhlou ruku, až jsem se - jako na její pokyn - zastavil, ale šla dál, i s tou skleničkou, kterou už dávno vypila, a ještě pořád jsem nepochopil, co chce, ale sám sebe slyšel, jak říkám: „Na tvář."
Ale nepolíbila mě na tvář.

Pozn. Jak si každý čtenář vzpomene, chtěl hrdina Joriku v úvodní části políbit poté, co se posílil vínem, a byla to tehdy ona, kdo ho usměrnil slovy: Na tvář.
Onen polibek si Lorenc později bohužel neuměl vybavit a další ze tří polibků knihy si zase jen vysnil. Pusa zde na samém konci je třetí a do určité míry dá knize charakter pohádky. Nic totiž nenásleduje a nedovíme se kupř. nic ani o případném Lorencově manželství s Jorikou. Jako to nezajímá ani pohádky.


ikonka: Columbia Pictures Corporation

22.11.2013 - Ivo Fencl